Argentina a Honduras: s odřenýma ušima!

Amerika dobojovala, chybí určit posledního postupujícího, který vzejde z baráže mezi Kostarikou a Uruguayí. Hrálo se 8 zápasů, čtyři z nich rozhodovaly o všem, ale jen tři byly dramatické, napínavé.

Jižní Amerika: Brazílie, Chile, Paraguay, Argentina.

Argentina jela do Montevidea na stadion Monumental a jak se říká v našich končinách, měla strachu plné oči. Nebo gatě? V Uruguayi nevyhrála od roku 1976, to bylo na Atlantickém poháru a zápas skončil 3:0. Aby toho strachu bylo ještě o trochu víc, tak je nutno připomenout, že v kvalifikaci o postup na MS tam nevyhrála nikdy. Trenér Maradona věděl, že má nůž na krku a v případě prohry, nebo dokonce vyřazení, ho nezachrání od hněvu všech pibes ani jeho božské jméno.

Nechal sedět Tevéze, Palerma, Aimara. Postavil kritizovaného Messiho, nerozehraného Demichelise. Zcela určitě nechtěl hrát od první minuty na obranu. Říká se, a právem, že nejlepší obranou je útok. Ale lepší soupeř Argentinu k tomu donutil.

Již ve třetí minutě utkání se hosté zázrakem zachránili. To Diego Forlán předložil míč do běhu Jorge Rodríguezovi, gólman Sergio Romero vyběhl, balon razantně odkopl, ale ten se odrazil od vlastního obránce a skončil kousek od levé tyče branky. Tak jako dopadl vedle, mohl to samé udělat do sítě. Monumental poprvé zahučel. O pár minut později centroval José Martín Cáceres, hlavičkoval Andrés Scotti a míč pohladil tyčku. A znovu se ozvalo z tribun stadionu ono "Uuuuhhh".

Až v patnácté minutě zasahoval brankář domácích, trestný kop vyboxoval mimo nebezpečí. Obrana Uruguaye byla neprostupná, Diego Lugano jako pavouk spřádal pavučinu jistoty mezi zadáky a středem pole. Messi znovu nevěděl, co a jak vymyslet. Argentina spoléhala na dlouhé pasy Juana Sebastiána Veróna a na přehled Javiera Mascherana při obsazování protihráčů. Všechno se postupem času uklidnilo, jakoby se hrálo o selátko někde na vesnické pouti. Jako blesk z čistého nebe vypálil Alvaro Pereira. Většina na stadionu již zdvihala ruce, ale míč si to nepochopitelně zamířil mimo branku.

Blížil se závěr prvního poločasu, téměř všichni viděli tvrdý zákrok Maxi Pereiry na Angela Di Maríu, ale sudí se stal na pár vteřinek slepým. Měla to být druhá žlutá a první čevená. Nebyla...

Diego Forlán nastřelil tyč, Diego Forlán napálil míč, ten se odrazil od obránce a zamířil si to těsně vedle branky, Diego Forlán přesně centroval z trestného kopu na hlavu Edinsona Cavani, ale znovu jen následovalo pohlazení jedné z tyčí, Diego Forlán kličkoval, vodil míč, pronikal, nepřihrával, padal... Ale gól dal Mario Arriel Bolatti. Na hrací ploše byl 5 minut, střídal Gonzálo Higuaína, přihrával mu "Brujita" Verón. Maradona ani netušil, jakou měl znovu "božskou" ruku, když ukázal na Bolattiho a poslal ho na hřiště. Nesmíme zapomenout, že minutu před rozhodující brankou byl po druhé žluté vyloučen obránce Uruguaye José Martín Caceres. Oprávněně.

Co dodat? Slabé výkony Argentiny vůbec neznamenají, že na MS 2010 bude patřit mezi předem vyřazené. Všichni se nyní musí zamyslet co dál. Mají na změny a přípravu osm měsíců. S Maradonou, nebo bez něj. Zatím toho Diego víc pokazil než dobrého udělal. Ale kdo ví, možná že má v rukávu schované nějaké to eso a nejen onu pověstnou "ruku Boží"!

Ostatní zápasy? Ekvádor mohl v případě vítězstvi v Chile pomýšlet na baráž, ale domácí pod vedení známého "Loco" Bielsy a před zraky celé země si chtěli postup na MS 2010 vychutnat do posledního doušku. Humberto Suazo, v sezoně 2006/07 druhý nejlepší střelec nejvyšších ligových soutěží na světě, jim zajistil výhru a 2. místo v tabulce. Bod za Brazílií, která jen remizovala doma s Venezuelou 0:0. Historický bod pro "Chávezovo vinotinto". Paraguay po prohře na vlastní půdě s Kolumbii 0:2 klesla o stupínek za Chile, ale postup měla zajištěn již mnohem dříve. V souboji posledních týmů tabulky se Perú nejdříve loučilo s Norberto Solanem a Robertem Palaciosem, pak porazilo Bolivii brankou Johana Javiera Fano.



CONCACAF: Mexiko, USA, Honduras.

Samozřejmě že jsem fandil Hondurasu, ale bylo mi moc a moc líto Kostariky. Ovšem v moderním světě, a fotbal je jeho nedílnou součástí, se lítost jaksi nenosí. Před posledním kolem byly karty rozdány: Mexiko a USA postupují, Honduras musí vyhrát v Salvadoru a čekat na výsledek Kostariky ve Washingtonu. Jen pro statistiku. Utkání Trinidad a Tobago - Mexiko skončilo 2:2.

Kostarika vletěla na domácí Amíky jak psiska při lovu na zajíce nebo kačeny. USA již léta kralují této části světa. Tedy myšleno fotbalově. A něco podobného fotbalisté této země dlouho nezažili a vůbec nečekali. Rychlost, tvrdost, bojovnost, houževnatost. Tyto vlastnosti přinesly své ovoce a Kostarika se dostala ve dvacáté minutě do vedení. To Bryan Ruiz si udělal z obranného valu soupeře promenádu a vše parádně zakončil. Tim Howard dostal potupné jesličky. O tři minuty později pak ten samý hráč vybojoval míč, všichni čekali, že si to namíří někam k rohovému praporku a pokusí se o centr, ale pronikl přímo k pokutovému území a doslova fantasticky trefil k opačné tyči. Nádherný gol.

Na chvíli opustíme hlavní město USA a přesuneme se o pár tisíc kilometrů na jih, do Salvadoru. Tedy přesně na stadion Cuscatlán, v San Salvadoru jak se tato metropole správně jmenuje. Tam se v tuto chvíli zastavil dech a srdeční rytmus všem příznivcům Hondarusu. A že jich tam bylo požehnaně. Minimálně polovina z 30tisícového kotle. To je konec, jdeme do baráže, Uruguay je nad naše síly.

Zápas to byl vyrovnaný, technické nedostatky nahrazovala bojovnost, snaha. Běžela třiašedesátá minuta a objevil se Carlos Pavón. V pátek minulého týdne oslavil 36. narozeniny, v sobotu se pět minut před koncem utkání s USA postavil čelem k exekuci pokutového kopu, za stavu 2:3, a místo vyrovnání vysoko přestřelil. Reynaldo Rueda mu dal znovu důvěru a veterán s přezdívkou "sombra voladora", česky "létající stín" se mu za to odvděčil. Golazo, golazo, golazo, 5x, 10x, 1 000x, křičelo do světa téměř osm milionů hrdel. V Hondurasu, USA, Itálii, Španělsku, prostě všude tam, kam vítr Pavónovi krajany zavál.

Ale Kostarika stále vedla 2:0 a postupovala přímo na MS 2010. V 71. minutě Michael Bradley začal komplikovat situaci a dal branku. Hondurasanům se vrátila růžová barva na tváře, ti z Kostariky ji malinko začali ztrácet. Na obou stadionech se pomalu, ale jistě, blížil konec utkání. Nervy na pochodu, zejména na tom ve Washingtonu. Rozhodčí Armando Archundia poslal na tribuna snad polovinu kostarické lavičky včetně trenera René Simoese. Pak nastavoval tři minuty, ale nechal hrát víc než šest.

V Salvadoru souboj skončil, hráči si podávali ruce, příznivci Hondurasu skandovali Gracias - Děkujeme a střídali to známým Si se puede - Ano, půjde to. Na severu kontinentu fotbalisti USA bojovali jak o život, jakoby jim z Hondurasu slíbil vagon banánů, druhý kafe a pár místních Indiánek k tomu! Zbytek realizačního týmu Kostariky již víc než minutu zuřivě gestikuloval a dožadoval se závěrečného hvizdu. Ale Archundia byl hluchý a slepý. Na časomíře svítila čtyřka a pár vteřin vedle ní, domácí kopali roh a obránce Jonathan Bornstein vyskočil nejvýše, udeřil hlavou jako kladivem a míč propasíroval do sítě. Vyrovnáno! Ještě chvíli se hrálo, pro nic a na nic, tváře zkameněly, objevily se první slzy. Američanům šlo jen o čest. Kostarice téměř o všechno.

Co se dělo v Salvadoru? V Hondurasu? Pravý opak, pochopitelně! Nadšení, jásot, objímání. Skandování se změnilo v Si se pudo - Ano šlo to! Honduras je po 28 letech, a podruhé ve své historii, na mistrovství světa! Přejme mu to, zaslouží si to!

Jo a jen tak na okraj. Jestli máte dnes, ve čtvrtek, cestu do Hodurasu, zastavte se v Burger Kingu nebo v celé řadě podobných restaurací. Koupíte si něco k pití a všechny ty hamburgry, kuřata, pizzy, vdolky, sandwiche a další pochoutky máte úplně zadara. V Hondurasu se totiž fotbal jí, pije, dýchá, žije. Je totiž tou nejkrásnější hrou na světě. A prezident Hondurasu přesně o půlnoci vyhlásil na čtvrtek státní svátek!