APN 2012 - Co přinesla kvalifikace (1/2)

Je tomu už více než týden, kdy svoje brány uzavřela kvalifikace na Africký pohár národů, jenž se odehraje premiérově v Gabonu a Rovníkové Guineji. Není třeba připomínat, že s sebou přinesla mnoho překvapení, často přímo šokujících; jako by se revoluce, které zmítaly černým kontinentem v průběhu roku, odrazily i do fotbalového prostředí.

Pojďme si ve dvou částech kvalifikační boje shrnout, ocenit vítěze, poctít poražené a zlehka se podívat i na vyhlídky jednotlivých týmů na šampionátu samotném. První článek pojednává o nigerijském a kamerunském fiasku, přeskupování sil v severní Africe a některých možných černých koních, na které vyplatí se na šampionátu zaměřit.


Nigerijský kolaps

A začneme prvním velkým jménem z řad poražených, konkrétně Nigérií, která se pod vedením nového trenéra Samsona Siasii nedokázala protlačit přes lehce nadprůměrnou Guineu a bronzové medaile z minulého mistrovství tak zcela jistě neobhájí. Nigerijská fotbalová scéna totiž může krásně sloužit jako zástupný ukazatel většiny hlavních problémů, díky kterýmž už tradiční kontinentální velmoci dávno nejsou na mezinárodním vzestupu. Tím prvním je fakt, že nigerijský tým je papírově sice velice silný, ale bolestně nevyvážený. Absence kreativního středního záložníka po odchodu legendárního Jay Jay Okochy je starou známou bolestí, kterou Obi Mikel rozhodně nevyléčí a vývoj slibného Lukmana Haruny se po nevydařeném mistrovství světa zastavil. Super Eagles tak stále nedokáží efektivně diktovat tempo hry a spoléhají se pouze na individuality, kterým poněkud bezradný Siasia, bývalý úspěšný trenér mládeže, nedokázal vštípit dostatečně kolektivní pojetí hry. Pokud k tomu připočteme fakt, že nigerijský fotbalový svaz je proslulý svým amatérismem a unáhlenými rozhodnutími, které stály za vyhnáním (na místní poměry nebývale progresivního) Larse Lägerbacka, a také skutečnost, že hlavní opory jako Taye Taïwo, Aiyegbeni Yakubu, Obafemi Martins, Joseph Yobo nebo Vincent Enyeama ve svých klubech buďto stagnují, nebo nehrají, není se nigerijskému kolapsu až tak moc co divit. V přímé konfrontaci s papírově slabší, ale nadšeněji a týmověji hrající Guineou tak Siasiovi svěřenci získali ze dvou zápasů pouhý bod, a to se ukázalo jako rozhodující. Tradiční velmoc má tak před nadcházejícím kvalifikačním cyklem na MS v Brazílii hodně co přemýšlet.


Střídání stráží v severní Africe

Severoafrický fotbal je v kontinentálním rámci velkým osvěžením, neboť týmy od středozemního pobřeží dlouhodobě převrací klasické pojetí africké kopané naruby; nemají tak výrazné individuality jako většina subsaharských týmů, ale na druhou stranu je jim vštípen mnohem větší smysl pro propracovanou evropskou taktiku, díky čemuž dosahují dlouhodobě velmi slušných výsledků. Tradiční baštou arabské Afriky jsou Tunisko, které však na mezinárodních akcích pravidelně doplácí na klasický arabský splín a stesk po domově, s nímž se hráči mimo domácí půdu zkrátka nedokážou vyrovnat, a Egypt, kontinentální gigant, jemuž však už velmi dlouho chybí reprezentativní srovnání se zbytkem světa. Tunisko v kvalifikaci bůhvíjak nepřesvědčilo a nebýt závěrečného kolapsu Malawi, na ACN by se nedostalo; nakonec se však tým kolem nejlepšího kvalifikačního střelce Issama Jemaa na lednové boje těšit může. Egypt dopadl mnohem hůře.

Faraoni tak spolu s Alžířany symbolizují pomyslné střídání stráží v severní Africe. Zatímco však u Fenků se kvalitativní regres dal očekávat simultánně s odchodem fenomenálního kouče Rabaha Saadaneho, který svou misi zakončil čtvrtým místem na minulém ACN a důstojným představením na MS (okořeněným remízou s Anglií) a konečný nepostup labilního týmu s nefunkční útočnou fází tak příliš nepřekvapil, u Egyptu se jednalo o regulérní šok. Ne že by svěřenci Hassana Shehaty měli zrovna lehkou skupinu; Jižní Afrika na prudkém vzestupu a vždy nepříjemná Sierra Leone slibovaly těžké boje, přesto však málokdo zapochyboval o tom, že by Faraoni neuspěli. Když pak na úvod favorit remizoval doma 1:1 se Sierrou Leone (a to ještě navíc prohrával), dalo se to považovat za pomalejší rozjezd; následná prohra na půdě Nigeru, navíc okořeněná vpravdě tristní hrou, už nicméně přidělala fanouškům pořádné vrásky. Obhájci titulu totiž jeli na horkou jihoafrickou půdu a nutně potřebovali zvítězit, nebo alespoň remizovat; na remízu to také dlouho vypadalo. A pak se zničehonic ve vápně hostů objevil hráč, který de facto zpečetil šokující osud obávaného mužstva: Katlego Mphela, šikovný útočník Jihoafričanů, strhl ve třetí minutě nastavení nejtěsnější možnou výhru na stranu domácích.

Egypt měl nicméně stále ještě teoretickou naději - k jejímu vykřesání musel porazit Jihoafričany alespoň v Káhiře. Nemohoucnost Faraonů v útoku a skvělý Itumeleng Khune však zdeprimovaného soupeře definitivně odstřelily. Následovala potupná prohra v Sierře Leone a závěrečná domácí destrukce Nigeru už byla pouze labutí písní obhájce titulu, který tak připravil fanouškům největší šok za hodně dlouhou dobu. Kolem trenéra Shehaty a celého dalšího osudu egyptského fotbalu zatím zůstává podezřelé ticho.

Žezlo severní Afriky tak kromě stálice Tuniska v Guinejském zálivu ponesou Libyjci a Maročané. Libyjci byli vždy nejméně nápadným týmem regionu; pokud je někdo vzpomněl, tak buď se souvislostí šílené anabáze Al-Saadi Kaddáfího v italské Perugii, nebo (v méně populárním smyslu) jako manšaft proslulý extrémně neprostupnou obranou. Zápasy proti Libyi byly zkrátka málokdy zábavné a nezměnil to ani brazilský trenér Marcos Paquetá, samotným Libyjcům to však vadí pramálo: díky famózní organizaci v defenzivě totiž postupují jako jeden ze tří týmů z druhých míst. Tým složený převážně z hráčů domácí a tuniské ligy totiž v šesti kvalifikačních zápasech inkasoval jediný gól; pouhých 6 vstřelených na druhou stranu neslibuje žádné revoluční změny v jeho klasickém pojetí fotbalu. Libye přijede na rovník hlavně bránit - a protože to umí báječně, může pořádně zamíchat kartami.

A co se Maroka týče, na to se vyplatí dát si pořádný pozor. Svěřenci Erica Geretse sice prohráli 0:1 v Alžírsku, ale doma následně stejného soupeře zničili čtyřmi brankami a letenku do Gabonu a Rovníkové Guineje si zajistili s pohodlným tříbodovým náskokem. Maročané ukázali, stejně jako Libye, velmi dobrou defenzivu (dvě obdržené branky v šesti zápasech) a velmi efektivní styl hry založený na slušné taktické vyspělosti a nebezpečných protiútocích, což je s útočníky jako Hadji a El-Arabi obrovská zbraň. Geretsův tým je na africké poměry obrovsky silný; kapitána Kharju, jednoho z nejlepších ofenzivních záložníků L1 Belhandu, mladého Assaidiho z Heerenveenu či Boussoufu z Machačkaly není třeba představovat, a pokud se podaří vymáčknout co nejvíce z rebelujícího Adela Taarabta, stává se z Maroka jeden z favoritů šampionátu. Obrana sice není co do jmen tak "našlapaná" (ačkoliv Benatia, El Kaddouri, El Kaoutari i stagnující Chrétien mají slušné renomé), ale smysl pro taktiku a organizaci společně s Geretsovými zkušenostmi tento nedostatek eliminují. Maroko je prvním týmem, o kterém se zmíním jako o svém osobním kandidátovi na medaile.


Černí koně, nebo nafouknuté bubliny?

Tým Angoly není ve světovém fotbale žádnou neznámou. Jeden ze symbolů německého Mundialu a nejlepší hráč národní historie Fabrice Akwá už za tým sice nehraje, ale Angolané si i nadále drží stabilně nadprůměrnou výkonnost. Až na největší hvězdu Manucha z Valladolidu nemají Černé antilopy ve svém středu tak renomované hráče jako většina konkurentů, nicméně temperament a technické schopnosti, které do bývalé portugalské kolonie přivál středomořský vítr, se nikam nevytrácejí. Angolané hrají dlouhodobě nepříjemný dynamický fotbal, který není tak silový jako u frankofonních týmů a naopak v sobě má o něco více jižanské lability (což není třeba obšírně vysvětlovat nikomu, kdo viděl dnes už legendární zápas s Mali na minulém, pro Angolu domácím ACN; připomeňme jen, že Antilopy vedly ještě v 79. minutě 4:0, ale utkání nakonec skončilo remízou 4:4). Ambice týmu domácího trenéra Lito Vidigala, který na šampionát postoupil přes Ugandu jen s velkým štěstím (Ugandě stačilo v posledním utkání jakkoliv porazit doma Keňu, ale zápas skončil jen bezbrankovou remízou), zůstávají i nyní poněkud konstantní; při příznivém rozlosování může tým vyznávající v Africe neobvyklou červeno-černo-žlutou kombinaci dojít až k medailím, pravděpodobnější je však předpokládat, že bude "pouze" hodně kousavým soupeřem.

Mezi černé koně řadím ještě trojici celků; jsou to reprezentace Mali, Burkiny Faso a Guineje. Nejsnazší cestu k rovníku měli Hřebci, pohánění jedním z nejlepších hráčů kvalifikace Alainem Traorém. Ofenzivní střední záložník Auxerre pomohl Burkině čtyřmi góly ve stejném počtu zápasů a byl tak klíčovou postavou jednoduchého postupu, pro který stačilo eliminovat překvapivě slabou Namibii a podprůměrnou Gambii (Mauritánie se kvalifikačních bojů odhlásila už v srpnu 2010 a skupina měla tedy pouhé tři týmy). Kdo pamatuje nemastné, neslané vystoupení Burkiny z minulého ročníku ACN, bude zápasy Hřebců očekávat s lehkými obavami; Burkiňané působili skutečně odevzdaným dojmem a jejich trenér Paulo Duarte vypadal takticky nebývale bezradný (ne že by africké týmy měly vštípené nějaké velké taktické zásady, ale zápas s Ghanou byl přesnou ukázkou toho, jak se to dělat nemá). Je nicméně pravdou, že posuzovat tým pouze podle dva roky starých zápasů s arcifavority z Ghany a Pobřeží slonoviny - Burkina má "štěstí" na tříčlenné skupiny, v Angole totiž z jejího osudí vypadlo pro změnu Togo - není zrovna optimální. A protože nejlehčí kvalifikační skupina toho také mnoho neřekne, zůstává Duarteho tým velkou neznámou. Papírově je s hráči jako Pitroipa, Traoré, Kaboré, Karaboué nebo Bancé kandidátem na semifinále.

O Mali a Guineji můžeme pojednat pohromadě; tyto týmy toho totiž mají hodně společného. Guinea byla se třinácti brankami čtvrtým nejproduktivnějším mužstvem celé kvalifikace, v šesti zápasech ztratila body pouze za remízy na Madagaskaru a v Nigérii a postoupila nakonec s pohodlným tříbodovým náskokem posledním zápasem v Abuji. Domácí Nigérie potřebovala nutně vyhrát o dvě branky, avšak skóre otevíral hostující Bangoura; Siasiův tým nicméně přepnul na vyšší otáčky, zatlačil Guineu do urputné defenzivy a otočil skóre brankami Obinny a Ucheho. Infarktový závěr zápasu, ve kterém stačilo domácímu favoritovi ve velkém tlaku jakkoliv dotlačit míč do brány, však nakonec dostal symbolickou tečku v podobě vyrovnávacího gólu Ibrahimy Traorého. Guinea se kvalifikovala bez jediné porážky.

Malijci mají na papíře daleko impozantnější tým, ale jejich cesta na šampionát byla až překvapivě trnitá. V lehčí skupině, než byla ta guinejská, prohráli dokonce dvakrát, na Kapverdách a v Zimbabwe, a o postup se prali až do poslední chvíle. Dá se říci, že sympaticky se prezentující Kapverdy připravila o šampionát poněkud smolná porážka v Libérii z 5. června; kdyby ostrovní stát tehdy alespoň remizoval, bylo by Mali dalším šokujícím vyřazeným. Nakonec si však Orlové postup vzít nenechali, avšak vzhledem k obrovskému kvalitativnímu rozdílu jejich mužstva oproti soupeřům z Kapverd, Zimbabwe a Libérie rozhodně nešlo o postup kdovíjak přesvědčivý. A to je také oním lakmusovým papírkem, který srovnává šance Guiney a Mali do podobného světla...

Trenér Mali Alain Giresse má k dispozici hráče tvořící jeden z nejsilnějších týmu v Africe vůbec. V obraně hrají Mohamed Fofana a jmenovci Adama a Ousmane Coulibaly, obrovský výběr možností v záloze představují Drissa Diakité, Mahamadou Diarra, Bakaye Traoré, Seydou Keita, Abdou Traoré, Sidy Koné, Sambou Yatabaré nebo Samba Sow. V útoku řádí jeden z nejlepších forvardů L1 Modibo Maïga, doplňuje ho letos největší opora trápícího se Bordeaux Cheick Diabaté nebo valencienneský Mamadou Samassa (a to ještě skončil Frédéric Kanouté). Podrobnější přehledy známých hráčů a pravděpodobných sestav přinesu v pozdějších článcích, které se budou věnovat prognózám jednotlivých skupin; u Mali jsem nicméně udělal výjimku, neboť ilustrace takové obrovské papírové síly nám pomůže dobře pochopit, proč je Mali typickým africkým týmem, který sice může vyhrát, ale ne vyhrávat, je-li postaven přes zkonsolidované mužstvo, které ví, co chce hrát. Nerovnoměrná distribuce kvality napříč kádrem, příliš siloví a málo kreativní hráči a sice evropský, ale trenérsky značně vyčerpaný kouč, to jsou naprosto klasické atributy subsaharské Afriky (že to neplatí absolutně si ukážeme ve druhém díle u Botswany). Guinea je podobný případ, jen nemá takový počet kvalitních hráčů. Tyto dva týmy proto zřejmě budou silné, budou kousat a získají body, ale nějakého velkého překvapení se od nich dočkáme jen stěží.


Eto’o & spol.: Kde se stala chyba?

Představovat kamerunský tým nemá smysl. Země, která s trochou nadsázky "udělala" africký fotbal svými výsledky na Mundialu 1990, se dlouhodobě potácí v bludném kruhu neschopnosti využít potenciál svých notoricky známých hráčů, nad nimiž ční jeden z nejlepších útočníků světa Samuel Eto’o. O příčinách střídaní cimrmanovského "prvku očekávání" a "prvku zklamání" v kamerunském fotbale se rozepisovat nebudu; jednak jsou do značné míry totožné s těmi, které uvádím výše u Nigérie a Mali, jednak by šlo o materiál, jehož zpracování by si mohlo vyžádat rozsah průměrné seminární práce. Omezím se proto na lehkou apologetiku. Je jasné, že nepostup Lvů na africký šampionát je obrovským neúspěchem v každém případě, nicméně fakt, že Clementeho tým zůstal na štítu Senegalu, je sice nedostačující, leč přece omluvou. Senegalci totiž zanechali v kvalifikaci obrovský dojem, získali 16 bodů z 18 možných a není důvod neřadit je mezi kandidáty na celkové vítězství.

Kamerun se bude muset rychle oklepovat, pravděpodobně najmout schopnějšího trenéra (ideálně na delší časový úsek, a to říkám i přesto, že si uvědomuji, jak hořce ironicky taková věta v africkém prostředí zní) a konečně (pokolikáté už?) naplno využít hráčský potenciál, který je bez debat na úrovni širší světové špičky. To Senegalci, vedení domácím koučem Amarou Traorém, zažívají po ústupu po asijském MS 2002 velkou renesanci. Za tu dobu sice zmizela stará generace Tonyho Silvy, Khalilou Fadigy, Ferdinanda Colyho či El Hadji Dioufa, ale zato dorostli noví hrdinové: Cheikh M’Bengue, Moussa Sow a Demba Ba jsou těmi nejvýraznějšími. Senegalci mají výborně obsazenou obranu, zálohu i útok; jediným problémem je ona tradiční absence tvořivého středního záložníka, kterému se nejvíce blíží asi Mickaël Tavares. Na rozdíl od podobně koncipovaného Mali však působí Lvi z Terangy mnohem živějším, odhodlanějším a výkonnějším dojmem. Pokud se nestane něco neočekávaného, čekejte Senegalce útočící na příčky nejvyšší.


Ve druhé části si posvítíme na situaci na jihu Afriky, největší favority mistrovství, překvapivé postupy outsiderů a také na týmy hostitelských zemí.