Campionato San Marino - Campionato

Perex

Po delší odmlce se na závěr sezony vracíme s naším Týdnem v Ligue 1 a tentokrát se zaměříme především na trenérskou situaci v Paříži a v Lyonu. Chybět nebude ani stručné představení jednoho z nejzajímavějších fotbalistů ligy, přehled slibných talentů a samozřejmě nezapomeneme ani na tradiční sestavu, hvězdy a gól kola.

Událost kola: Paříž a Lyon bez trenérských změn. V pořádku?

Vedení dvou francouzských gigantů, PSG a Lyonu, krátce po sobě vyjádřilo důvěru stávajícím koučům, přičemž snad žádné trenérské židle (s výjimkou té Tiganovy, jehož případu jsme se podrobně věnovali v jednom z minulých Týdnů) nejsou mezi fanoušky tolik zpochybňovány. Je na setrvání nepřesvědčivých lodivodů vůbec něco pozitivního? Podívejme se na jejich situace trochu blíže.

Claude Puel: Proč by měl zůstat?

Puel bezesporu lyonské prostředí dokonale zná. Za celé svoje působení v ambiciózním týmu se dostal do dokonalé symbiózy s místním koloritem a i přes své zjevné chyby už tak nějak patří k inventáři Les Gones. Řada jeho nepopulárních kroků se nakonec ukázala jako promyšlená; je to například poslední sezona Sidneyho Govoua, která sice ikonu lyonských nezastihla v bůhvíjaké formě a častokrát z jeho ofenzivního snažení fanouškům vstávaly vlasy na hlavě, nicméně jeho obranná činnost byla až do poslední chvíle mimořádně prospěšná – a právě odmítnutí „hurá stylu“ a zodpovědná, i když na pohled poněkud neatraktivní hra značně pomohla týmu k velkým úspěchům, jako například k semifinále Ligy mistrů. S tím souvisí i další podstatný bod – Puel není až takový taktický analfabet, jak se často jeví. Naopak, co se strategické stránky týče, je současný lodivod Les Gones jedním z nejinteligentnějších a nejschopnějších mužů celé ligy (vzpomeňte například na odvážný krok v loňském čtvrtfinále LM proti Realu Madrid, kdy se rozhodl nasadit Gonalonse a stáhnout Toulalana do obrany, což se nakonec ukázalo jako naprosto klíčový důvod k postupu). Puel umí připravit tým na důležité zápasy a umí vymyslet adekvátní strategii proti takřka jakémukoliv soupeři. To, co Lyon sráží, jsou povětšinou hrozivé individuální chyby jednotlivců.

Proč by měl odejít?

Protože Lyon už třetí rok v řadě nic nevyhraje (pokud se zázračně nevzchopí a nezíská titul). To je pro tým, který předtím sedmi triumfy v řadě stanovil rekord L1, tristní vizitka, která v očích fanoušků přebíjí prakticky všechno, co bývalý lodivod Lille dokázal. Z tohoto faktu totiž pramení největší a neodpustitelná slabina charismatického kouče: neumí namotivovat hráče na běžné zápasy. Nepůsobí jako dobrý psycholog, a s největší pravděpodobností jím ani není. Puel je zkrátka mimořádně schopný akademický trenér-teoretik, jehož vliv na mužstvo se limitně blíží nule; vidíte-li rýsující se podobnost s podobně „vyhořelým“ Rafou Benítezem, vidíte ji nejspíš správně. Puel by neměl opustit Lyon díky tomu, že by na jeho trénování neměl schopnosti; měl by odejít proto, že už zkrátka týmu nemá co dát. Lyon každým rokem více a více připomíná soubor vynikajících hráčů, kteří buď svými schopnostmi daný zápas vyhrají, nebo jej svým nezájmem „potopí“. A upřímně řečeno – Puel působí dojmem, že nad náladovostí svého mužstva není schopen držet pevnou ruku.

Antoine Kombouaré: Proč by měl zůstat?

Trenér s vizáží policejního komisaře Loëba z Nolanovy batmanovské série letos zatím ukazuje, že dokáže překračovat svoje stíny. To je pro tým, na jehož největší (a díky rozpočtu, geografické poloze a přirozeným ambicím každoročně vzývané) úspěchy už notně dlouho sedá prach, jednoznačně pozitivní zpráva. PSG mělo předloni skvěle rozehranou sezonu a dlouho to vypadalo, že zaútočí na titul, nebo alespoň na místo v Lize mistrů; díky nepochopitelnému kolapsu v závěru ligy z toho však nakonec bylo až šesté místo a tudíž úplná absence v pohárové Evropě. Loňská sezona pak pařížské zastihla v příšerné formě; velkou část roku se potáceli u sestupových pozic a nakonec skončili ve středu tabulky. Podržení Kombouarého se v tu chvíli jevilo jako nepromyšlený krok, ale trenér, který dříve svou prací ve Valenciennes učaroval celé Francii, nakonec ukázal, že jeho schopnosti se nikam neztratily. Letošní sezona se v mnohém podobala té předloňské: PSG začalo sbírat body jako na běžícím pásu, ale se začátkem jara přišla krize a celá Paříž napjatě čekala, jestli se stále ještě nezkušenému kouči podaří překonat pomyslné déja-vu. Zatím to vypadá, že se mu to daří, a nad hlavním městem se opět vznáší přízrak optimismu. Pět kol před koncem ligy je Kombouarého tým ve výborné pohodě a kondici – vypadá to, že se mladý stratég poučil ze svých chyb. Jeho vyhazov by se tudíž, ve světle momentálních okolností (a samozřejmě za předpokladu, že tým ve zbývajících pěti zápasech nezkolabuje), jevil jako kontraproduktivní.

Proč by měl odejít?

Letošní forma a výsledky PSG poměrně přesně kopírují formu klíčového muže – Neného. Nabízí se otázka, nakolik je tým, doslova natřískaný skvělými hráči, skutečným „velkoklubem“ ve smyslu „schopný podávat konstantně dobré výkony“ – bolestným faktem totiž je, že v době, kdy měl brazilský křídelník hluché období, nebyl Kombouaré schopen efektivně pozměnit systém k obrazu zbytku týmu. Nené je skvělým fotbalistou, ale zároveň je mimořádně náchylný k poklesům formy a také ke zranění; jeho styl, charakteristický držením balonu co nejdelší možnou dobu, a to často až přehnaně, příliš nenahrává týmovému pojetí hry, a závislost PSG na jeho herním a gólovém příspěvku se v průběhu celého ročníku ukázala jako příliš jasná, než aby Kombouaré mohl hrdě prohlásit, že je jeden z nejlepších celků země schopný se s jeho absencí úspěšně vypořádat. PSG navíc vypustilo souboje Evropské ligy v zájmu co nejlepšího umístění v soutěži domácí; to je v pořádku, pokud se nakonec podaří vybojovat kýženou účast v Lize mistrů. Kdyby totiž na pařížské bojovníky zbyla pouze Evropská liga, bude se Kombouarého pozice přetřásat nanovo: mladý trenér ukázal své silné stránky, překročil svůj stín, ale pokud to nepomůže k razantnímu vylepšení skutečných pozic, bude to pro mimořádně ambiciózní mužstvo stále jen slabou útěchou. Faktem totiž je, že pro tak silný kádr, jakým Pařížané disponují, není Evropská liga úspěchem, ale minimem.

Moment kola: Kdo je to Morgan Amalfitano?

Slovní spojení „lorientský výprodej“ se v souvislosti s druhou mimořádně úspěšnou sezonou Les Merlus v řadě začíná skloňovat čím dál častěji, přičemž hlavním protagonistou je celkem samozřejmě hvězdný útočník Kévin Gameiro. Nicméně lorientský kádr skrývá i další potenciální hvězdy; vedle řízného stopera Mangy nebo z Arsenalu zapůjčeného Coquelina se mluví zejména o Morganu Amalfitanovi. Pětadvacetiletý ofenzivní záložník je bezesporu jedním z nepodceňovanějších hráčů celé soutěže, nicméně jeho stěžejní vliv na šlapající ofenzivu oranžových je nesporný. Fotbalista, jehož herní profil by se dal nejlépe přirovnat k přímočařejšímu Van der Vaartovi nebo zodpovědnějšímu Sneijderovi (samozřejmě je jedním dechem nutno dodat, že jakkoliv je Amalfitano kvalitním fotbalistou, úrovně výše zmíněných borců prozatím nedosahuje), už byl dáván dohromady se jmény jako Juventus nebo PSG; otázka tedy zní – má vůbec lorientský štírek na velkoklub?

Je to tak trochu spíše mojí domněnkou, jelikož Amalfitano dosud není prověřen tou úplně nejvyšší úrovní a i přes svůj mladý věk jej už nelze zařadit mezi „slibné talenty“, nicméně domnívám se, že by neměl mít problémy s adaptací v Itálii ani ve Španělsku. Jeho přímočarost, technická vyspělost a tendence postupovat k bráně co nejrychleji, ruku v ruce se slušnou taktickou vyspělostí, by na jihu Evropy mohly na soupeře platit přece jen o trochu více než ve fyzicky náročnější Anglii nebo v nevyzpytatelném Německu, kde má sice také předpoklady k prosazení, ale příklad typově hodně podobného Thomase Kahlenberga je přece jen určitým varováním. Úplně nejlépe by ale Amalfitano udělal, kdyby zůstal tam, kde mu to vyhovuje nejvíce a kde se může během pár let stát nezpochybnitelným králem – doma ve Francii. Zejména proti silnějším a zkonsolidovanějším obranám totiž jeho výkonnost klesá, což jen přispívá k celkovému dojmu hráče, jenž může být zářivou hvězdou v menším týmu, ale jehož případné prosazení se na úrovni skutečného velkoklubu zůstává otázkou, a pro případné zaměstnavatele i poměrným riskem. Abychom se vrátili ke dvěma týmům, zmíněným výše: Juventusu by Amalfitanův příspěvek dost možná pomohl, ale nejsem si jistý, že by zrovna on nějak vyčníval z rozpačité politiky nakupování „pouze“ nadprůměrných hráčů. PSG, pokud bude hrát v příští sezoně 4-2-3-1, by si naopak mohlo stěží vybrat vhodnějšího hráče, a to platí dokonce i v případě Erdingova odchodu; lorientská opora má dispozice nahradit tureckého forvarda i v systému 4-4-2, nebo přesněji 4-4-1-1. Stále ale platí, že naprosto ideální volbou pro tohoto borce zůstává Bordeaux – žádný jiný krok se nejeví logičtěji. Nemám pochyby o tom, že by se právě u Girondins Amalfitano definitivně vyšvihl mezi respektovanou elitu ligy.

Ideální sestava 33.kola:

Olivier Sorin (Auxerre) – Mathieu Debuchy (Lille), Mamadou Sakho (PSG), Mauro Cetto (Toulouse), Sylvain Armand (PSG) – Romain Hamouma (Caen), Rio Mavuba (Lille), Nene (PSG) – Kévin Gameiro (Lorient), Edouard Butin (Sochaux), Gervinho (Lille)

Náhradníci: Teddy Richert (Sochaux) – Bruno Écuelé Manga (Lorient) – Mathieu Valbuena (Marseille) – Dimitri Payet (Saint-Étienne)

Hvězdy kola:

1. Kévin Gameiro

Útočník, kterého jsme podrobně rozebrali výše, byl bezesporu hlavní postavou 33. kola nejvyšší soutěže; právě jeho dvě trefy totiž položily základ k velecennému vítězství na půdě sestupem ohroženého Lens. Nejenže lorientský triumf dost možná definitivně zpečetil smutný osud tradičního klubu, ale navíc notně posílil naděje Les Merlus na pohárové příčky; mužstvo tažené skvělou dvojicí Amalfitano – Gameiro se druhou výhrou z těžkého venkovního zápasu (naposledy porazilo venku Rennes) odrazilo k šestému místu, které letos zaručuje postup do pohárové Evropy.

2. Romain Hamouma

Nejenom Youssefem El-Arabim živo je Caen. Mladý křídelník, který přišel před sezonou z Vannes(?), se po krátkém období aklimatizace odrazil ke skvělým výkonům a momentálně je bez jakýchkoliv pochybností hlavní postavou, která táhne nováčka za kýženou záchranou. Caen překvapivě vyprášilo Nice na jeho půdě hrozivým skóre 4:0 a Hamouma, momentálně jeden z vůbec nejlépe hrajících fotbalistů ligy, k tomu dopomohl kromě skvělého výkonu i dvěma góly. Caen tak uniklo sestupovým příčkám a poraženého soupeře odsoudilo k oprávněným obavám o zachování prvoligové příslušnosti.

3. Mauro Cetto

Toulouse už prakticky o nic nehraje; na postup na pohárové příčky má příliš nestálou formu a sestup, vzhledem ke kvalitě kádru a velkému množství „namočených“ mužstev, Casanovovým bojovníkům také nehrozí. Nicméně to neznamená, že by Tefece nemohli klíčové ligové otázky ještě razantně ovlivnit; názornou ukázkou byl poslední zápas s Lyonem, ve kterém kapitán a klíčový stoper fialových Mauro Cetto položil bezchybným výkonem a vítězným gólem základy k poměrně překvapivému vítězství 2:0. Lyon se tak pět kol před koncem ligy ocitl v nezáviděníhodné pozici: kýžený titul se opět notně vzdálil a momentálně to vypadá, že hlavní starostí Puelovy družiny bude uhájení pozice zajišťující Ligu mistrů před dotírajícím PSG.

Gól kola:

http://rutube.ru/tracks/4386832.html?v=18aff60b3eb7ac0eeae6fa9ef4b3ecad

Nekompromisní přímý kop Yohana Molla definitivně zlomil odpor domácího Nice a odrazil nabuzené Caen k uštědření jejich největšího letošního debaklu. Podívejte se na sestřih utkání, ve kterém se kromě Molla ukázal pěknou brankou i Hamouma, a nechybí ani skvělý zákrok strážce hostující svatyně Aléxise Thébauxe proti jedovaté střele nestárnoucího Daniela Ljuboji.

Téma týdne: 5 talentů, na které si příští rok dejte pozor

Je veřejným tajemstvím, že francouzská liga produkuje každým rokem velké množství talentovaných hráčů, na které se vyplatí zaměřit. Letos definitivně prorazili (kromě celé řady dalších) například Franck Tabanou nebo Youssef El-Arabi, loni zase naplno zazářila hvězda (nyní poněkud pohaslého) Karima Aït-Fany nebo momentálně snad nejžádanějšího ligového „zboží“ Kévina Gameira. A i od další sezony se dá očekávat, že na pomyslný vrchol dosadí některá nová jména; podívejme se na ně. Tento výčet není ani zdaleka úplný; rubrika „5 talentů, na které si příští rok dejte pozor“ bude proto pojata jako seriál na pokračování.

Younousse Sankharé (Dijon, na host. z PSG)

Mladý křídelník stál před letošní sezonou na stejné startovní čáře jako typově podobný Yacine Brahimi, ale jejich osudy se prakticky ihned po zahájení soutěže diametrálně rozešly. Zatímco Brahimi si prakticky okamžitě zajistil místo v sestavě Rennes a dobrými výkony pomohl k výbornému podzimu Les Rouge et Noir, Sankharé přes novou akvizici Neného, hrajícího v životní formě, neměl příliš šancí na prosazení a nakonec odešel hostovat do nenápadného Dijonu, který ovšem svými výkony a spoluprací s další kometou Ribasem pozvedl až na postupové příčky. Ať už budou jeho osudy příští rok jakékoliv, je jisté, že by mělo jít o jeho průlomovou sezonu; rychlý a dynamický levý křídelník s výborným vedením míče a nízkým těžištěm působí jako dělaný na zakázku pro moderní, atletické pojetí fotbalu. Pokud mu v mateřském klubu dají šanci, určitě by toho neměli litovat.

Sébastien Ribas (Dijon)

Uruguayský forvard Sébastien Ribas je poměrně nenápadným fotbalistou. Kmenový hráč Dijonu je přitom tím hlavním prvkem, který táhne tradiční druholigový tým za překvapivým postupem; jeho role v dijonském dresu je prakticky totožná jako role jiné komety Nolana Rouxe, který podobným způsobem vytáhl do elitní soutěže Brest. Kromě podobné „startovní“ pozice spojuje Ribase s Rouxem i styl hry; oba jsou agilní, spolehlivě produktivní forvardi s dobrou technikou, parádní střelou a schopností dotáhnout tým k vítězství. Pokud se Dijonu nakonec nepodaří postoupit, je takřka jisté, že Ribasovy cesty potáhnou směrem Ligue 1 – a podobně jako letošní sezona naučila fotbalové fanoušky znát jména jako Roux, Giroud nebo El-Arabi, měla by ta příští do obecného podvědomí zasadit právě tohoto jihoamerického borce.

Yaya Sanogo (Auxerre)

Dost možná budoucí zářivá hvězda Auxerre je stále ještě v dorosteneckém věku, přesto si o jeho talentu povídají už i vrabci na francouzských střechách. Sanogo, který už letos nakoukl do prvního týmu, ale na svou šanci stále čeká, je totiž podobným typem fotbalisty jako například už nyní celosvětově známý Romelu Lukaku – vysoký, silný forvard s dělovou střelou a ohromující gólovou statistikou, kterou, pravda, zatím navyšuje pouze v mládežnických kategoriích (na klubové i reprezentační úrovni), ale pokud půjde jeho vývoj správnou cestou, měl by co nevidět prorazit i na úrovni seniorské. S odchodem Ireneusze Jeleńe přijde ofenziva Auxerre o svoji hlavní zbraň a bude potřeba začít budovat útok týmu odznova; ruku v ruce s vynikající pověstí a zkušenosti burgundské mládežnické akademie se zdá, že by právě mladý hromotluk Sanogo mohl být jeho hlavní ingrediencí do příštích let. A fanoušci Auxerre už počítají – éra Djibrila Cissého vynesla týmu Ligu mistrů, éra Ireneusze Jeleńe taktéž… co přinese předpokládaná éra Sanogova?

Johan Carrasso (Rennes)

Jediný brankářský zástupce v tomto přehledu se zničehonic ocitl před šancí, kterou by vzhledem ke svému talentu a předpokladům měl chytit za pačesy. Rennes totiž po sezoně opustí stávající jednička Nicolas Douchez, kterého do svých služeb zlákal pařížský gigant, a mladý Carrasso by tudíž měl svého zaměstnavatele přesvědčit o tom, že není třeba složitě shánět novou jedničku. Talentovaný brankář doposud nejvíce zazářil v brance Montpellieru, když vychytal před dvěma lety postup do první ligy; díky vážnému zranění však musel své místo následně přepustit rovněž mladému Geoffrey Jourdrenovi, který svoji šanci chytil za pačesy, jeho úžasný klid a koncentrace v těžkých situacích se labilnímu týmu maximálně osvědčily a Carrasso byl tudíž odsunut na druhou kolej, až ho minulé léto vykoupil bretaňský tým. Po dvou letech na lavičce se na šikovného brankáře poněkud pozapomnělo, nicméně bravura, kterou prokázal v modrooranžovém dresu v L2, prokazuje, že neprávem. Frédéric Antonetti, trenér Rennes, se nebojí dávat šanci mládí ani na nejcitlivějších postech; je tedy na Carrassovi, aby hozenou rukavici zvedl.

Vujadin Savić (Bordeaux)

Mladý stoper přicházel do Bordeaux už před touto sezonou a provázelo ho slušné pozdvižení; taky se hned prosadil na místo zraněného Planuse do základu, nicméně jeho nezkušené a nevyrovnané výkony mu vysloužily poměrně rychlé opětovné posazení na lavičce. Byla by však hloupost Saviće kvůli tomu odepisovat; poslední dobou totiž platí, že pokud dostane šanci, nezklame, a příští sezona by s plnou aklimatizací v zádech mohla patřit právě jemu, stejně jako ta letošní v konkurenčním lyonském táboře patří dalšímu Balkánci uprostřed obrany, Dejanu Lovrenovi. Savić je typem konstruktivního, inteligentního stopera, a tyto typy fotbalistů jsou čím dál více „ohroženými druhy“; pokud se skutečně sehraje se silným a razantním Cianim, může mít Bordeaux konečně náhradu za zraněními sužovaného Planuse.

David Dobrovolný

Můj kolega David Dobrovolný, který celou sezonu psal tyto souhrny se mnou, je nyní plně zaneprázdněn přípravami na blížící se zkoušku dospělosti – maturitu. Je nad slunce jasné, že stejně jako výše zmínění borci jsou talenty na zeleném pažitu, je právě tento znalec francouzské ligy neoddiskutovatelným talentem mezi novou generací národní inteligence. Přeji mu tímto hodně štěstí a doufám, že se vy, fanoušci dobrého fotbalu, připojíte!