Ruský zápisník XXII. aneb Ani umTitiho Belgii do finále neprotlačil

Belgická "zlatá generace" si vysněné finále velkého turnaje ani tentokrát nezahraje, a proti Francii jí nepomohlo ani našeptávání "přeběhlíka" Thierryho Henryho po boku hlavního trenéra Roberta Martíneze. Les Bleus opět nijak neokouzlili, ale nadále se prezentují jako velice kompaktní tým, kterému tentokrát stačila jedna přesná hlavička stopera Umtitiho...

Ještě, než se pustíme do rozboru semifinálového utkání, dovolte nám výjimečně omluvit jeden tradiční pilíř tohoto formátu Ruského zápisníku, a sice tabulku se třemi výraznými postavami duelu.

O veškeré informace vás nicméně neochudíme, pouze se tentokrát musíme obejít bez grafického znázornění. Stále každopádně přinášíme nejlepšího hráče zápasu dle statistického serveru WhoScored.com, přičemž pro vás vypichujeme právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou nejvíce přispěly.

Dále, jako obvykle, následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.


Hráč zápasu dle WhoScored.com: Kylian Mbappé (Francie)
- 6 klíčových přihrávek, 7 úspěšných průniků, 3 vybojované fauly; známka: 8,36.

Hrdina zápasu dle Eurofotbal.cz: Blaise Matuidi (Francie)
Po vynucené čtvrtfinálové pauze byl viditelně plný sil a za návrat do sestavy se Didieru Deschampsovi odměnil excelentním výkonem s nejvyšším počtem obranných zákroků francouzského hráče na MS od... Didiera Deschampse.

Odpadlík zápasu dle Eurofotbal.cz: Mousa Dembélé (Belgie)
Trenér Martínez nasazením Dembélého vyslyšel nářky hipsterské fotbalové veřejnosti, jenže ten zklamal na plné čáře. Ztráty míče hasil na poslední chvíli či za cenu faulu a ani zdaleka nepřipravil belgickým hvězdám potřebnou půdu k ukázce svého umění.

---

1) Tohle mělo punc finále. Jen málokdo ještě může po úterním duelu pochybovat, že šlo o střetnutí dvou nejlepších týmů na turnaji, střet nejlepšího útoku s nejlepší obranou a napínavé utkání ve vysokém tempu. Nic proti Anglii s Chorvatskem, ale ať už postoupí z této dvojice kdokoli, bude to mít proti Francii setsakramentsky těžké.

Hned čtrnáct z dvaadvaceti hráčů v základních sestavách působí v anglické Premier League, a tak nebylo divu, že se takřka neustále něco dělo. Po leckterém zajímavém momentu musela režie taktně počkat klidně až několik minut, než se hra uklidnila a bylo možno pustit divákům u obrazovek opakovaný záběr.

Po takovém výkonu se jen pár týdnů staré pochyby o schopnostech francouzského kádru jeví jako kacířská myšlenka. Defenzivní střed svou neprostupností překonával i ten uruguayský, záloha neúnavným výkonem ubrala na lesku i špičkovým chorvatským středopolařům a útočné trio působilo nebezpečněji než samotní Brazilci. Belgičané do toho dali všechno a byli důstojným soupeřem, ovšem druhé finále na velkém turnaji za sebou je pro tým Didiera Deschampse plně zasloužené.

2) Je to až děsivé, ale Francie má pořád na víc. Ani po takto kvalitním výkonu se člověk stejně neubrání dojmu, že pod schopnějším manažerem a s mírně pozměněnou taktikou i sestavou jsou Francouzi schopní ještě lepšího představení a dosažení jejich výkonnostního stropu jsme se stále nedočkali. Ale ne že by bylo kam spěchat, když hned patnáct hráčů z Deschampsovy nominace nemá víc než pětadvacet let, nemluvě o talentech jako Coman, Martial, Digne, Kurzawa či Rabiot, kteří se na soupisku ani nedostali. A už pomalu dorůstá další generace...

Chvíli to trvalo, ale země galského kohouta se během šampionátu proměnila z nesourodého kádru plného hvězdných jmen v nefalšovaný tým, kde jdou veškerá ega stranou. Nejlépe tuto proměnu symbolizuje Olivier Giroud, jehož jako by ovládl dvacet let starý duch Stephana Guivarc’he z MS 98, který tehdy rovněž nastupoval na hrotu francouzského útoku na úkor hvězdnějších mladších kolegů (třeba Thierryho Henryho), ale svou obětavou roli plnil do puntíku a přispěl k zisku mistrů světa, i když se sám gólově neprosadil. Není divu, že Deschamps jakožto člen tehdejšího kádru sáhl nyní z pozice kouče k téže "údržbářské" variantě.

Totéž lze říci o výkonech záložní řady, kde Paul Pogba zažívá ve stínu reflektorů výtečný šampionát. Hvězda Manchesteru United odložila veškerou pompu a efektní parádičky stranou pro blaho týmu, který nepotřebuje, aby Pogba zvládl všechno sám. Ne, na sbírání míčů je tady nezastavitelný Kanté, o zdrcující sprinty dopředu se postará Kylian Mbappé a dotažení útoků do zdárného konce má zase na starost Antoine Griezmann ve špičkové formě. Pogba má (podobně jako Giroud) za úkol postarat se, aby tohle všechno fungovalo dohromady, a místo zběsilé střelby z třiceti metrů jen zodpovědně kontroloval hru. Zvládá to na výbornou.

Přesto by tahle Francie mohla triumfovat i daleko triumfálnějším způsobem. Zápasy základní skupiny byly snad jen vyjma první půle s Peru ve francouzském podání nuda skrz naskrz, bláznivé osmifinále s Argentinou přinutilo Francouze k vypuštění pětiminutové ofenzivní salvy, tří vstřelených gólů a zase návratu do zajetých kolejí. Až čtvrtfinálový duel s Uruguayci skončil poprvé francouzskou výhrou o víc než jednu branku, jenže místo ofenzivní hitparády se opět jednalo pouze o gól ze standardní situace a hrozivé chyby brankáře Muslery. A nyní šlo znovu v prvé řadě o vymazání soupeřových hvězda, zatímco lahůdkových záblesků jako Mbappého piruetní patičky pro Girouda bylo až příliš, příliš málo.

3) Navzdory kabině plné hvězd Belgii scházela i potřebná šířka kádru. Co se ještě povedlo proti Brazílii, již narazilo na své limity o kolo později. Roberto Martínez se po celou dobu působení u belgické reprezentace snaží obejít nedostatek kvalitních krajních obránců rozestavením se třemi stopery, aby post křídelního beka mohl obhospodařovat i některý z celoživotních křídelníků jako Carrasco či Chadli. Když však ze hry vinou karetního trestu vypadl i Thomas Meunier, jediný opravdu schopný bek z celé soupisky, byla dlouholetá slabina Rudých ďáblů opět do očí bijící.

Výsledkem tak proti Francii byla experimentální sestava s plynulým přechodem mezi čtyřčlennou a pětičlennou obranou, v níž na jedné straně zůstával vzadu Jan Vertonghen proti rychlíku jménem Mbappé, zatímco pravý kraj vzhledem k menším výpadům Matuidiho mohl otevírat Nacer Chadli o poznání více. Střed pole posílený o Mousu Dembélého se pak měl postarat o to, aby na míči dominovali Belgičané a hvězdní Hazard s De Bruynem měli dostatečnou podporu na osamoceného Lukakua.

První půle ještě z pohledu Belgičanů vypadala slibně, neboť jim díky územní převaze připadly větší šance. Hazardovy štiplavé rány však skončily v obou případech vedle a kvalitní pokus Alderweirelda Hugo Lloris stejně jako ve čtvrtfinále zneškodnil výtečným zákrokem, když jej bylo výjimečně potřeba. Po změně stran a brzkém průlomu skóre se už tak zatažení Francouzi zatáhli ještě více a prostor pro další výpady se Belgii zmenšil na naprosté minimum.

Martínez sice zareagoval stažením tápajícího Dembélého, který po prosezeném turnaji nezvládl naskočit do semifinále v patřičném tempu, ale ani taktika s centrujícím Mertensem a druhým útočníkem Fellainim úspěch neslavila. Francouzi jsou zkrátka jiný kalibr než Japonsko.

4) Kde se vzala, tu se vzala nedobytná francouzská defenziva. Obecně platí, že ocenění za odvahu se dočká útočně laděný tým, který proti vyčkávajícímu sokovi jde s kůži na trh, ovšem Deschamps svým herním plánem rovněž ukázal kuráž. Vsadit na kvalitu vlastní defenzivy proti nejlepšímu útoku šampionátu, který doposud skóroval v každém zápase a celkem v předešlých pěti zápasech hned třináctkrát, si žádalo pořádnou víru ve schopnosti svého mužstva.

Jak se ukázalo, Deschamps dobře věděl, co dělá. Zatímco Belgičané s podobným přístupem proti Brazílii vděčili za výhru výtečnému Courtoisovi a mizerné koncovce soupeře, francouzský blok byl především po vstřeleném gólu takřka neproniknutelný.

Obzvláště Raphael Varane podal výkon hodný Fabia Cannavara z MS 2006 a jako skála odrážel vše, co na něj belgičtí hráči vrhnuli. Pětadvacetiletý stoper možná působí léta v madridském Realu, ale jeho dosavadní kariéra je stále v plenkách. Ani jednou ještě Varane nenastoupil do více než 27 ligových zápasů za sezonu, ať už vinou častých zranění či velkoklubové rotace, a médii proběhly během poslední sezony spekulace o jeho možném prodeji, ovšem po úterní ukázce se cokoli jiného než stavba madridské defenzivy okolo něj jeví jako bláznovství.

Varaneův parťák Samuel Umtiti sice na šampionátu nepůsobí tak jistým dojmem, ale vše si vynahradil vítězným gólem večera. Ani vyhlášení hlavičkáři Alderweireld s Fellainim nezvládli zachytit jeho excelentní pohyb na přední tyč a parádní zakončení.

Posledním dílkem do skládanky francouzské defenzivy je pak N’Golo Kanté. Stejně jako Claude Makelélé je drobný tahoun Chelsea klenotem, kterého si stále nevážíme tolik, jak by si zasloužil. Ještě během minulého MS hrál Kanté druhou francouzskou ligu, od té doby vyhrál v Anglii titul s Leicesterem, o rok později s Chelsea, v obou případech byl spoluhráči zvolen nejlepším hráčem týmu a nyní je nedílnou součástí francouzské cesty za titulem.

5) Standardní situace nad zlato. Obzvláště v takto vypjatých zápasech na ostří nože, kde rozhodují sebemenší detaily, se vstřelení jediného gólu zápasu ze standardky jeví jako nevyhnutelné rozuzlení. Obzvláště na ruském šampionátu, kde přímé kopy všeho druhu hrají prim po celou dobu trvání turnaje. Umtitiho parádní trefa byla 158. gólem mistrovství. Celých 69 z nich, přesně 44 %, padlo právě po standardních situacích.

O to bizarněji působilo Martínezovo rozhodnutí, aby všechny rohové kopy z obou stran rozehrával Nacer Chadli. Při vší úctě ke kvalitám harcovníka West Bromwiche Albion, za kopací technikou Kevina de Bruyneho zaostávají i lepší hráči, a přestože De Bruyne neprožil nijak oslnivý zápas, mohl si spravit chuť alespoň tímto způsobem. To na druhé straně zůstalo vše při starém, rozehrávky se pravidelně ujímal Antoine Griezmann a stejně jako s Uruguayí i tentokrát perfektním pasem našel hlavu kolegy ze stoperského postu.

(mk)