Ruský zápisník XVII. aneb Tiki takajedeme domů

Tohle mistrovství světa začíná trošičku připomínat světový šampionát z roku 2002. Portugalsko, Argentina vůbec nenadchly a jsou již venku, nyní se k nim přidalo také jen o něco málo přesvědčivější Španělsko, které v osmifinále padlo s nabuzenými pořadateli. A opět na penalty...

Ještě, než se pustíme do rozboru obou utkání, dovolte nám připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Kde se vzala, tu se vzala nedobytná ruská defenziva. Kdybyste ještě před pár týdny vyprávěli dětem před spaním o ruských bohatýrech, kterak společnými silami zatarasili cestu slavným fotbalistům, nezbaštili by vám to ani ti nejmenší. A pak se stane tohle...

Smlouva Stanislava Čerčesova s ďáblem se, jak vidno, nevztahovala jen k nebývalé efektivitě v zakončení, ale také adresování vůbec nejpalčivějšího problému týmu hostitelské země, tedy schopnosti udržet si soupeře na odstup. První zápasy proti hratelným soupeřům daly jistou naději, kterou záhy bez větších potíží spláchla Uruguay, a tak před osmifinále s vysoce favorizovaným Španělskem byly pochyby o ruské obraně stále namístě.

Jen těžko lze odhadovat, zda v neděli hrála větší roli soupeřova čirá neschopnost, anebo byli španělští hráči k hrozivému trápení přinuceni defenzivní kvalitou domácího týmu. Na každý pád Rusko s výjimkou brzkého inkasovaného gólu směrem dozadu nenatropilo za celý zbytek zápasu jedinou hrubku v rozehrávce a první skutečné šance Španělů přišly teprve až v prodloužení. A to už bylo pozdě.

Bylo by snad až nefér vypichovat jednotlivé hráče Čerčesova výběru, kteří podali zodpovědný a soustředěný výkon jako perfektně sladěný tým, a ne rozklížená sebranka individualit. Je až s podivem, že osmatřicetiletý veterán Ignaševič ustál celých 120 minut a od zmíněného vlastence byl ve středu ruské obrany jako skála. Excelentní výkony podali i jeho kolegové v čele s Mariem Fernandesem, po jehož pravé straně Rusko vedlo takřka tři čtvrtiny všech svých útoků, díky čemuž si naturalizovaný Brazilec užil vůbec nejvyššího počtu přihrávek a dotyků s míčem z celého ruského výběru. Vše pak podtrhl brankář Akinfejev, jenž si po dvou lapených penaltách oprávněně vysloužil titul muže zápasu.

2) Španělé si nejhorší výkon turnaje nechali zrovna na osmifinále. Tolik propíraná španělská tiki-taka spočívá v nekonečné sérii rychlých přihrávek za účelem rozpohybování protivníkova obranného bloku, do jehož utvořených mezírek pak dojde k preciznímu výpadu. Proti Rusům však Španělsko předvedlo obnošenou vetešnickou alternativu z třetí ruky, která s dravými kombinacemi v pohybu neměla pranic společného.

La Roja si zkrátka přihrávala jen tak pro sebe, bez jakékoli nadstavby. První španělská střela na branku přišla v 45. minutě a po změně stran to bylo v jejím podání ještě horší. I když se Rusové zatáhli před vlastní šestnáctku a čas se nezadržitelně chýlil ke konci, Španělé herní plán ani tempo hry neměnili. Žádný plán B, žádná invence, žádné ohrožení ruské branky.

To vše by se přesto dalo s oběma zavřenýma očima přehlédnout, kdyby španělský tým po celý turnaj nesrážely hrubé individuální chyby. S Portugalskem si slabší chvilku vybral brankář De Gea, proti Maroku selhali Ramos s Iniestou a naposledy potvrdil trend Gerard Piqué svou hloupou rukou. Tři nepochopitelné zkraty ve čtyřech zápasech jsou pro reprezentaci stále s hlavními aktéry MS 2010, kterým Španělé prošli ve vyřazovací fázi samými výhrami 1:0, ostrý sešup dolů a kámen úrazu.

Po defenzivním trápení ve skupině Hierrova družina v osmifinále nehodlala cokoli ponechat náhodě a přistoupila k zápasu tak opatrně, jak to jen šlo. Výsledkem byla sterilní hra bez nápadu i patřičné podpory dopředu a na defenzivní lapsus došlo tak jako tak.

3) Quo vadis, Španělsko? Šokující odvolání Julena Lopeteguiho den před zahájením šampionátu mělo na La Roju podle očekávání negativní dopady, ovšem po vydřeném postupu z prvního místa a papírově nejsnadnějším osmifinále s nadějným složením celé "španělské" poloviny vyřazovacího pavouka dávalo přesto velkou naději na boj o medaile. Proti Portugalsku i Maroku sice Španěly srážely nepochopitelné zkraty, ale v útoku to šlapalo i pod novým koučem Hierrem, o čemž vypovídá bilance šesti branek ve třech skupinových zápasech.

Pak ale přišlo trápení s Ruskem, ostudné vyřazení na penalty a definitivní konec Iniestovy zlaté mistrovské generace. Třetí neslavný konec na závěrečném šampionátu v řadě je o to bolestivější, že přichází po jiné sérii tří triumfů, jež ze Španělska činily favorita před každým dalším turnajem.

Šéf španělského fotbalu Rubiales se hned na úvod svého působení ocitl v nezáviděníhodné situaci a nyní musí vzít spoluzodpovědnost za zpackané mistrovství na svá bedra. Fernando Hierro ukázal, že nový Zidane z něj nebude, a bylo by velkým překvapením, kdyby jej v nejbližší době na lavičce národního týmu nevystřídal skutečný trenér a ne jen záskok z pozice sportovního ředitele. A co se týče samotného hráčského kádru? Konec reprezentační kariéry již potvrdil legendární Andrés Iniesta, další mohou následovat.

Navzdory sérii neúspěchů není namístě tvrdit, že si španělský fotbal prochází krizí a ke zlepšení výsledků bude zapotřebí rázných řezů v sestavě i zákulisí. Ne, La Roja potřebuje především stabilitu a klid na práci, na fotbalových kvalitách neztratila nic. I když vymyšlení herního plánu B by na škodu rozhodně nebylo.

(mk)





1) To není náhoda, to je holý prokletí. Zhruba takové myšlenky se na konci prodloužení musely honit hlavou chorvatským příznivcům, jejich miláčky totiž od dalšího předčasného vyřazení dělil jen penaltový rozstřel. Co naplat, že svou skupinu zakončili s plným počtem devíti bodů suverénně na prvním místě, první vyřazovací utkání mohlo jejich snům o velkém úspěchu opět vystavit nemilosrdnou stopku.

Ostatně Chorvaté jsou na tohle neblaze proslulými experti - za posledních deset let mohlo jít již o třetí šampionát, ze kterého by se poroučeli hned po prvním vyřazovacím zápase i navzdory faktu, že v základní skupině vyhráli všechna tři klání. Mimochodem závěr prodloužení s Dánskem dal na chvíli tak trochu vzpomenout na čtvrtfinále EURA 2008 s Tureckem - tehdy to také vypadalo, že kostkovaní konečně proklouznou do dalších bojů, nakonec je ale zmrazila vyrovnávací branka soupeře a penaltovou loterii následně nezvládli.

To svěřenci Zlatka Daliće tentokráte stále žijí, poděkovat mohou především skvělému výkonu brankáře Subašiće, který je do čtvrtfinále donesl na vlastních rukavicích. Nakonec právě tento kritický okamžik může znamenat zlomení prokletí a předzvěst velkého úspěchu - když už tu byla řeč o evropském šampionátu před deseti lety, tehdejší šampioni ze Španělska tenkrát ve čtvrtfinále také potřebovali notnou dávku penaltového štěstí, aby vůbec proklouzli do semifinále. V dalším utkání narazili shodou okolností na reprezentaci Ruska - a zbytek už přece všichni znáte.

2) Na stranu druhou bychom nad tou jistou chorvatskou náchylností k labilitě ve vypjatých momentech neměli přivírat oči. Stejně jako na šampionátu před dvěma lety totiž s úderem osmifinále jako kdyby nastoupil jiný tým - bojácný, s menším sebevědomím a s individuálními výkony, které se nacházely pod dosud vytyčeným standardem.

První půle klání s Dánskem přitom ještě byla v pořádku - na nezvykle rychlý inkasovaný gól zareagoval Mandžukić a Chorvatsko pak zbytek první půle s přehledem kontrolovalo a až na výjimky drželo otěže pevně ve svých rukou. Dalićovi se totiž vyplatila drobná úprava záložní řady, Luka Modrič tentokráte neoperoval na pozici podhrota, nýbrž společně s kolegou Rakitičem působil před zataženým Brozovičem. Chorvatské duo tak mělo ideální podmínky k tomu, aby z hloubky pole diktovalo hru svého celku - a tak se také v první půli dělo.

Těžko si ale vysvětlit, proč po poločasové pauze přišel takový výkonnostní propad. Kostkovaní ztratili intenzitu, svého soka přestali efektivně napadat a čím dál častěji se jen zatahovali do defenzivního postavení s tím, že iniciativu přenechali právě Dánům - což bylo vzhledem k hvězdami nabité záložní řadě opravdu překvapivé. Chvílemi to působilo, jako kdyby to byla tíha okamžiku, která Modrićovi a spol. svazovala nohy. Utkání se nevyvíjelo úplně dle představ, další reprezentační neúspěch nabýval stále reálnějších obrysů, možná i proto začali být Chorvaté tak opatrní. Ostatně ona penalta Luky Modriće v prodloužení nám jasně ukázala, že ani takový kliďas rozhodně není vůči tlaku imunní.

3) Dány je nutno ocenit za to, že naplno využili slabiny svého soupeře. Na tu poukázalo už utkání s Islandem, kdy se Chorvaté zkrátka nedokázali vyrovnat s vysokými míči a fyzickou silou protivníka. Svěřencům Age Hareideho navíc hrálo do karet, že jsou na takový způsob hry skvěle připraveni - ostatně co se třeba vzdušných soubojů týče, v základní skupině jich žádný tým nepodstoupil více než právě Dánové.

Že si s tímto herním prvkem Chorvatsko zrovna netyká, bylo jasné prakticky po minutě, kdy se po autovém vhazování osobních soubojů tři hráči v kostkovaných dresech pouze zúčastnili, pořádně ho nepodstoupili a na řadě bylo senzační vedení. I v dalším průběhu utkání představovaly standardní situace a vůbec vysoké míče obecně efektivní způsob, jak se Chorvatům dostat na kobylku.

Nebylo by ale správné v souvislosti s Dánskem mluvit pouze o týmu, který balóny nakopává - severský celek se totiž vůbec nebránil postupné rozehrávce odzadu, ony zmíněné vysoké přihrávky využíval obvykle až po přechodu na soupeřovu polovinu, nejednalo se tedy o žádné zoufalé odkopy. Postupnou rozehrávku však v první půli výrazně poznamenala přítomnost zadáka Christensena v záložní řadě - kouč Dánů si od toho zřejmě sliboval zpevnění středu pole, navíc zřejmě uvažoval i tak, že se zadák Chelsea může pochlubit solidní technikou, a tak by tuto změnu měl zvládnout. Jak se ale ukázalo, šlo o krok vedle - Christensen byl totiž na balónu zjevně nejistý, kdykoliv přebíral míč zády do hřiště, ztrácel přehled, z čehož pak pramenily laciné ztráty. Nikoho pravděpodobně nepřekvapilo, když si Hareide svůj omyl o poločase uvědomil a mladého Christensena ze hřiště stáhl. Dánsko posléze zpřesnilo mezihru, dění na hřišti se vyrovnalo a koneckonců jim chyběl jen malinkatý kousíček k tomu, aby ve čtvrtfinále stanulo právě jejich jméno.

(vs)