Ruský zápisník VII. aneb Španělé jednou íránou vycostili houževnatého soka

Tři výhry 1:0, tři výhry papírových favoritů, dva nepřesvědčivé výkony od žhavých kandidátů na medaile. Portugalsko se nechalo přehrát neúnavně presujícím Marokem, Španělé proti vzdorujícím Íráncům museli sázet na šťastný odraz a zásah VAR. Saúdové se proti Uruguaycům částečně revanšovali za úvodní výbuch, za týden si však stejně sbalí saky paky...

Ještě, než se pustíme do rozboru všech tří utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Portugalci vykázali ještě větší závislost na své hlavní hvězdě. Cristiano Ronaldo svůj celek výrazně táhl už proti Španělsku, kterému nasázel hattrick a zařídil tak pro svůj národ zisk cenného bodu, tehdy se ovšem alespoň mohl spolehnout na kvalitní výkony svých spoluhráčů.

V prvním klání základních skupin se Portugalsko naproti očekávání prezentovalo aktivním fotbalem, přímočarou hrou založenou na rychlých protiútocích, na kterém se kvalitním výkonem podílela téměř celá základní sestava. Ve finální třetině už to bylo převážně o útočníkovi Realu Madrid, který tři branky vstřelil a další velkou šanci skvěle vypracoval, přesto se to se středečním vystoupením proti Maroku nedá ani zdaleka srovnávat.

Pokud totiž nebudeme počítat stoperskou dvojici a brankáře Patricia, dalo by se v nadsázce tvrdit, že na to byl držitel pěti zlatých míčů úplně sám. Zbytek jeho spoluhráčů totiž zahrál pod psa, a to tedy především v té ofenzivní části. Bernardo Silva z Manchesteru City odehrál jeden z nejhorších duelů sezóny, kupil laciné technické chyby a vůbec se nedokázal popasovat s agresivním presinkem soupeře. Joao Mario si na druhé straně nepočínal o nic lépe, načež takový William Carvalho ve středu pole působil ve srovnání s dravými Maročany jako slon v porcelánu.

Hvězda Realu Madrid tak za to musela vzít sama - ve čtvrté minutě předvedla precizní pohyb ve vápně zakončený rozhodující brankou, v polovině první půle ještě vypracovala gólovou příležitost pro svého parťáka Guedese, a když po pauze v další nadějné pozici tentokráte sama selhala, člověku se tomu snad ani nechtělo věřit. Znovu se každopádně ukázalo, že ti nejlepší hráči se naplno ukáží v situacích, kdy se týmu nedaří a je zoufale potřeba, aby své spoluhráče svým umem vytáhli z bryndy. Cristiano Ronaldo tohle ve středu zvládl náramně.

2) To Maroko udělalo přesně opačný dojem. Týmově v tomto klání fungovali takřka na jedničku, jenže jim až zoufale chyběl někdo, kdo by na hřišti v okolí pokutového území udělal jakýkoliv rozdíl.

Nedá se jim upřít, že zanechali dojem dobře připraveného celku, který má jasně definovaný herní styl a takříkajíc ví, co hrát. Jenže na šampionátu zároveň doplatili na to, že ve svém kádru nemají hráče, který by na této úrovni znamenal spolehlivý přísun branek.

Přitom vyzdvihnout se dá hned několik věcí - okamžitý presink po ztrátě míče patřil v podání Maroka k tomu nejlepšímu na turnaji, však tím svěřenci Hervého Renarda takřka kompletně vyřadili záložní řadu svého soka. Dosáhnout takové souhry mezi jednotlivými hráči přitom dá pořádný kus práce - a tím spíš na reprezentační úrovni, kdy trenéři s týmem stráví jen minimum času a je tak pořádně těžké vše správně sladit. I to bude ostatně jedním z důvodů, proč v porovnání s klubovým fotbalem více (byť nesmírně kvalitních) reprezentací vychází spíše ze zajištěného bloku.

Dál za zmínku stojí i individuální výkon Amrabata, který si s levým bekem Guerreirem dělal přesně to, co si kdy usmyslel. Obránce Borussie Dortmund na něj jednoduše nestačil, hned v první půli se hráč Maroka zjevil minimálně pětkrát za svým osobním strážcem a pronikl až do pokutového území. Tam však narazil na starý známý problém - buď jeho řešení finální situace postrádalo větší přesnost, nebo se naopak žádný z jeho spoluhráčů nestihl včas dostat do výhodného postavení.

A když už se Maroko do nějakých těch větších šancí (převážně po standardních situacích) dostalo, mělo tu smůlu, že připadly na kopačky tomu nesprávnému hráči. Místo ofenzivních es si balón minimálně třikrát našel Benatiu, který však neměl seřízená mířidla a z výhodných míst branku bohužel pro africký celek minul.

3) Nebylo by však úplně moudré tvrdit, že Portugalci měli jen a pouze kliku. Jak ukázal evropský šampionát před dvěma lety, tohle mužstvo má netradiční talent vytěžit z minima maximum - a pravidelně také zvládat vypjaté momenty.

Výhodou úřadujících mistrů Evropy bezesporu je, že se obvykle mohou spolehnout na pevnou defenzivu - ta tradičně v zápase neinkasuje více než jednou, o čemž třeba vypovídají 4 inkasované branky v 10 kvalifikačních zápasech. Ostatně není náhodou, že i v té středeční bídě patřili k nejlepším ti defenzivní hráči, kteří nakonec fowardy Maroka nějakým způsobem zvládli udržet na uzdě.

(vs)





1) Gratulujeme! Zdárně jste přežili nejméně záživný zápas tohoto šampionátu. Upřímně řečeno, čím dříve duel Uruguaye se Saúdskou Arábií dokážeme vytěsnit z paměti, tím lépe se nám bude usínat. Od začátku bylo úplně každému ze zúčastněných i diváků jasné, kdo utkání vyhraje, a podle toho to také vypadalo. Nulové napětí, nulová snaha, jen si tu povinnost co nejrychleji odbýt, abychom už to měli z krku.

Známý manažer Arséne Wenger po neuspokojivých výkonech londýnského Arsenalu s oblibou říkával, že jeho svěřenci hráli se zataženou ruční brzdou. Uruguay ve středu sice vyhrála, ovšem Wengerova replika ne její hru sedí dokonale. Obranná čtveřice Celeste za celý zápas nakoukla na soupeřovu polovinu snad jen během standardních situací a vyměnit si alespoň deset přihrávek v kuse byl pro záložní řadu nefalšovaný herkulovský úkol. Na papíře nepřemožitelné ofenzivní duo Suárez-Cavani tak muselo opakovaně sbíhat pro míče dobrých šedesát metrů od soupeřovy brány, odkud se góly navzdory vší snaze na světě dávají jen těžko.

K ubíjející tuposti střetnutí ovšem vydatně přispěli i Saúdové. Ano, jedná se pravděpodobně o nejslabšího účastníka turnaje, proti němuž stanula naopak jedna z nejlepších defenziv. Jenže s přibývajícími minutami bylo víc a víc patrné, že zástupci asijské kvalifikační sekce ani nemají v úmyslu dát "decentní porážku" všanc, přestože znamenala konec jejich nadějí na postup ze skupiny. Rozkaz zněl jasně: důležitější bylo prohrát jen o gól než zariskovat ve snaze o vyrovnání. Říkejte si o defenzivně laděných Egyptu, Íránu, Islandu, Kostarice či Panamě, co chcete, ale takovouto apatii za nepříznivého stavu u nich nikdy neuvidíte.

2) Uruguay plní roli favorita, ale je načase zařadit vyšší stupeň. Přání hráčů populární fantasy jsou Óscaru Tabárezovi pochopitelně ukradená, s dosavadními výkony však Celeste v nadcházejících zápasech nemají šanci uspět. Nezbývá než doufat, že suchopárný uruguayský výkon proti Saúdům nebyl nic jiného než klid před bouří. Jihoameričané doposud o svůj výkonnostní strop ani nezavadili a předturnajová očekávání na techničtější a dominantnější herní projev se jeví jako bláhová.

Prvním ostrým testem budou nebývale rozjetí Rusové v souboji o "výhodnější" první místo ve skupině (půjde o ránu naslepo mezi Španělskem a Portugalskem, jež své závěrečné zápasy hrají později), přičemž díky lepšímu skóre postačí Rusům k udržení na čele i remíza. Bude zajímavé sledovat, jak Uruguayci k tomuto zápasu přistoupí.

Tabárez je sice na jednu stranu mazaný taktik, který na minulých šampionátech střídal formace i složení jedenáctky jako na běžícím páse, ovšem současná soupiska mu tyto kejkle nemůže dopřát, aniž by to znamenalo vyšoupnutí jednoho z dvojice "nedotknutelných" hrotových útočníků ať už do strany, anebo na lavičku. Jak Suárez, tak Cavani již na pilování postranní čáry se svědomitým plněním defenzivních úkonů nejsou stavění, a tak jsou Tabárezovy možnosti limitovány čistě na rozestavení 4-4-2, kde na kraji doposud přesvědčil snad jen 33letý Carlos Sánchez. Střed zálohy navíc rovněž nepůsobí kdovíjak jistým dojmem a útočnou podporu tak musel se střídavými úspěchy obstarávat Diego Godín. Dočká se po matných výkonech Vecina své šance možná posila Arsenalu Lucas Torreira, nebo se do role rozehrávače posune Nahitan Nández? Alespoň zde by se Tabárez mohl vyřádit.

3) Saúdové těžili z nulových očekávání, na přepsání odkazu z MS je už ale pozdě. Po naprostém fiasku v zahajovacím utkání s Rusy se ze Zelených sokolů stal v očích fotbalové veřejnosti fackovací panák, který rázem posloužil tu jako důkaz stupidní myšlenky na rozšířené mistrovství, tu jako symbol podceňované asijské konklávy, která nakonec po prvním kole skupin ukořistila více vítězství než celý jihoamerický kontinent. Nadějné výsledky z přátelských zápasů byly zapomenuty a pozice nově dosazeného kouče Pizziho byla předmětem vášnivých spekulací.

Vzhledem k tomu všemu se saúdský tým v zápase s Uruguayí prezentoval sympatickým dojmem, a především záložní řada v čele s Abdullahem Otayfem zvládala plnit práci směrem dozadu i tvorbu hry na podporu jediného útočníka Al Muwallada. Výsledkem tak byla hra ne nepodobná výkonu Tuniska v zápase s Anglií, kde se africký celek nevyhnul špatnému bránění standardních situací, ovšem v mezihře favoritovi směle konkuroval... dokud s míčem operoval v uctivé vzdálenosti od soupeřovy branky.

Přesně totéž bylo k vidění i ve středu. I když se Saúdové těšili vyššímu procentu držení míče a drželi pasivní Uruguay na uzdě, brankář Muslera musel za celý zápas zlikvidovat jen pár náhodných centrů a střel z uctivé vzdálenosti. Poslední šancí, jak si spravit chuť a zapsat na turnaji alespoň čestný gólový úspěch má Pizziho družina v závěrečném duelu s Egyptem, kde už půjde jen o národní čest, zatímco okolní svět již svůj veskrze skeptický první dojem nezmění, ať se stane cokoli.

(mk)





1) Írán vstoupil do zápasu s absolutním antifotbalem, který jsme ještě na turnaji neviděli. A to už jsme si užili ledajakých defenzivních valů. Oproti tomu, co prvních pětačtyřicet minut předváděli svěřenci Carlose Queiroze, to však byly jen bábovičky z písku, které by někdo s kvalitou i povahou Diega Costy hravě rozšlapal a ještě se u toho zlomyslně smál.

Takže pěkně od začátku. Íránci postavili velmi pospolitou obrannou hradbu, která se nejčastěji vyskytovala v systému 6-4-0, výjimečně pak 6-3-1. Vedle klasické defenzivní čtyřky totiž Queiroz vyslal ještě dva další muže, aby eliminoval španělskou oblibu v útočení po stranách i prostřednictvím obránců. Hlavně Jordi Alba, jenž v Barceloně působí spíš v roli levého křídla než beka, tak byl z velké míry utlumen.

Íránci navíc aplikovali jednoduchý spouštěcí mechanismus okamžitě, jakmile ztratili balón. Na rozdíl například od velmi sympaticky presujících Maročanů se Asijci v momentě ztráty naopak co nejrychleji stáhli za míč - a to v kompletním počtu 10 hráčů v poli. Jejich presink začal až někde na 35, 40 metrech od vlastní brány, díky čemuž adekvátně zahustili nejen španělské kraje, ale i střed pole, který nebyl tak kreativní. Zároveň pevně drželi linii, takže nepropadali níž a nevpouštěli Španělsko do nebezpečných prostor.

Ač to byl velmi destruktivní, pro většinu fotbalových diváků zcela nekoukatelný styl hry, nutno Íráncům uznat, že byl dokonale efektivní. Hráli prostě to, na co měli (byť druhá půle ukázala, že jejich potenciál byl o fous větší) a pragmaticky si vyhodnotili, jak mají největší šanci na úspěch. O to s větším podivem je, že tento fungující systém po pauze sami dobrovolně opustili.

2) Španělé si totiž s jejich prvotní taktikou absolutně nevěděli rady. Přestože jsou Iniesta, Busquets, Isco či David Silva zvyklí útočit proti defenzivně laděným celkům, takhle soudržný a úzký blok byl i pro ně příliš. Přihrávali si daleko od brány, marně hledali skulinku, kterou by mohli poslat míč. Úplně k ničemu byl v té době na hřišti takový Lucas Vázquez, který je spíše než cokoli rychlostním a tahovým křídelníkem. No a v první půli se za tehdejší konstelace prakticky neměl kam rozběhnout. Totéž platilo i Carvajalovi - celá pravá strana Španělska zaostávala.

V prvním dějství se favorit dostal do nebezpečného prostranství všehovšudy třikrát. Jednou přímým kopem Davida Silvy, dvakrát pak po sekvenci krátkých, rychlých a přesných přihrávek, které způsobily lehkou dezintegraci íránského bloku a tedy kýženou mezírku v defenzivě jako takové. Dalším "trikem" pak byly přechody 1 na 1, jež byly speciálně ve druhém poločase doménou skvělého Isca.

O přestávce tak Fernando Hierro mohl do hry poslat dalšího technického šikulu typu Thiago, který by svou genialitou mohl soupeřovy šiky rozbít. Nebo naopak kladivo do vápna - neboť centry taktéž chvílemi způsobovaly Íráncům potíže. Prototyp takového hráče však v Moratovi zůstal doma, což se do budoucna může (ale samozřejmě také nemusí) Španělsku vymstít - ať už měl výtečný hlavičkář na jaře formu jakoukoli.

3) Nic z toho však nakonec Hierrův tým řešit nemusel, protože Írán se de facto porazil sám. Byť se to dá považovat za maximálně sympatické, z hlediska logiky a pragmatické snahy získat body je to ve stejnou chvíli taky úplně stejně nepochopitelné. Írán po pauze upustil od pospolitého konsolidovaného bloku, začal Španěle napadat o něco výš, no a to okamžitě rezultovalo v problémy.

Když se k tomu totiž přičetla hbitější hra španělského celku, obraz hry se úplně změnil. Íránci byli při pokusech o dostupování proti technicky famóznímu soupeři vždy o krok pozadu, jejich defenzivní val se rozpustil a nájezdníci okolo Isca do něj začali vstupovat. Právě záložník Realu Madrid na levé straně první minuty druhé půle působil na soupeře jako kryptonit, přecházel přes jednoho i dva obránce a zahájil jakousi ofenzivní revoluci.

Ta vygradovala gólem, kdy se díky Iniestově průniku asi čtyři fotbalisté Íránu ocitli o zmíněný krok mimo hru. Nakonec onen krok chyběl i Rezaeianovi, který si přes Costu vlastně vstřelil vlastní gól. Írán zkusil hrát na oko líbivější, živelnější fotbal, vytvořil si i několik nebezpečných situací po brejcích či centrech do vápna. Dal i gól, který nakonec kvůli ruce a/či ofsajdu neplatil. Odehrál zkrátka velmi solidní druhý poločas. Jenže dost možná za cenu prohry.

(mu)