Rio Ferdinand, nablýskaný Rolls-Royce bez pozlátka

18.07.2015 09:32 - Životopisy
 
Když se Steven Gerrard loučil s Liverpoolem, Velkou Británii jako by zachvátil povinný národní smutek. Když Rio Ferdinand oznámil konec aktivní kariéry, ta samá Velká Británie setrvala v podivném klidu, takřka nehnutá. Čím to, že se tento "Rolls-Royce mezi obránci" - jak ho kdysi nazval manažer Harry Redknapp - v cílové rovince postaral o tak malý vzruch?

Jako už na lecjakou kariéru, a lecjaký její závěr, dá se i na Ferdinandovu pouť pohlížet z mnoha různých úhlů.

Koneckonců, i to nevzrušivé přijetí obráncova ústupu ze scény si lze vyložit prostě tak, že se společnost 'emocionálně vyčerpala' již pár týdnů předem, při náhlém úmrtí fotbalistovy manželky.

Jenže takové vysvětlení nepostačuje. Faktem zůstává, že relativní lhostejnost vůči Ferdinandově konci akorát odráží jeho relativní nedocenění.

Ano, mnozí trenéři se v průběhu časů shodli na tom, že Rio Ferdinand platí za nejlepšího stopera své generace. Ano, Paul Scholes prohlásil, že to byl právě Rio Ferdinand, kdo mu práci uprostřed zálohy "ulehčoval".

Ovšem běžný pozorovatel jako by se takové chvále zpěčoval uvěřit. Na Ferdinandovi přece nikdy nebylo nic bombastického. Jistě, žádný jiný střední obránce si nemůže nárokovat šest titulů Premier League či šest nominací do oficiální jedenáctky sezony jako on, ale ale ale...

Následkem tohoto 'nedorozumění' nakonec u příležitosti 'Ferdyho' věšení kopaček na hřebík mnohá britská média - včetně takového Sky Sports - otitulkovávala své oslavné články poněkud obezřetně.

Soustředila se přitom na zvýraznění holého faktu, že Rio Ferdinand patří mezi nejlepší obránce britské historie - ačkoliv by o tom správně nemělo být nejmenšího sporu, a diskuze by se měly raději věnovat tomu, zda pasuje na samotný piedestal, či nikoliv.

Jak to, že je tedy výchozí pozice pro každou debatu o Ferdinandově formátu tak podsazená, třebaže máme po ruce tolik nesporných důkazů o jeho velikosti?

Nemalý podíl na tom bezesporu bude mít špatně ukormidlovaný finiš. Už poslední sezona v Manchesteru United byla nejspíš zbytečná; ta jedna sestupová v Queens Park Rangers tím tuplem.

Po závěrečném kole výjimečně otřesné sezony Red Devils (2013/14) bylo Ferdinandovi v kabině sděleno, že s ním nebude prodloužena smlouva. Celkem jasně a jednoduše. V příštím ročníku, už jako hráč QPR, zase Rio Ferdinand stál na vítězné straně všehovšudy dvakrát, v obou případech proti Sunderlandu. Opět šlo o celkem zjevnou potupu.

Rio Ferdinand zkrátka nekončil s žádnou grácií - rozhodně ne s takovou, jaká ho na trávnících po dlouhá léta symbolizovala - a právě u cílových rovinek se při hodnocení fotbalových maratonů zpravidla začíná, jak jsme se přesvědčili už při rozpačitém "sbohem" Stevena Gerrarda.

Co dále v případě Ferdinanda vůbec ničemu nepomohlo, to bylo jeho usilovné budování silné image na sociálních sítích. Na Twitteru jej sleduje stěží uvěřitelný počet 6,2 milionů lidí, a popravdě - Rio Ferdinand často mívá co říct i ve chvílích, kdy vlastně co říct tak úplně nemá.

Jeho komentáře k nedávným britským parlamentním volbám byly mnohdy trefné a patrně otevíraly lidem oči; jeho veřejná podpora gamblingu ne až tak. Dobrou reklamu si zároveň 'Ferdy' nedělá ani přestřelkami s korunovaným králem internetových 'trollů' Piersem Morganem nebo abnormálně omezenou slovní zásobou.

Třetím klíčovým bodem, který může kalit Ferdinandovo vysvědčení, jsou jeho disciplinární prohřešky. Když byl roku 1997 coby teenager povolán ke kvalifikačnímu duelu s Moldavskem, jal se takový milník oslavit opilý za volantem (o řidičák přišel dohromady čtyřikrát), a z chystaného reprezentačního debutu tak nakonec nebylo zhola nic. Mimoto později Ferdinand (omylem) nakopl stevardku, zezadu sešlápl Fernanda Torrese a loktem zákeřně udeřil Craiga Fagana. Jednoduše žádný andílek.

Posledním důležitým faktorem, který se zčásti zasazuje o Ferdinandovo neuspokojivé docenění, je konečně také samotný styl jeho hry - mnohé atributy ho zdobily způsobem tak nenuceným, že mu vynášely senzačně málo kreditu.

Rio tedy sice byl prototypem moderního obránce - s balonem zacházel sebevědomě, kopal do něho oběma nohama, byl silný, atletický - zároveň ale cíleně nevyvolával žádné salvy obdivného "ooooh". A proč cíleně? Protože nebudit příliš pozornosti, tak veskrze vždy zněla obráncova herní filozofie...



obrázek
Ferdinand - Vidić, zářný příklad harmonie. Zdroj: manutd.com




Slečinka, anebo jen precizně odměřený válec?

Když byl tuhle Rio Ferdinand požádán redakcí FourFourTwo, aby pro ni nadefinoval ideálního zadáka, víceméně se vyznal z odporu vůči skluzu. Nutnost uchýlit se ke spektakulárnímu obrannému zákroku jako by londýnský rodák považoval pomalu za svou osobní prohru.

"Když jsem byl malé dítě, jeden kouč mi říkal, že pokud mé šortky nebudou na konci zápasu špinavé, potom jsem nehrál dobře. Já to viděl přesně opačně. Ideální v mých očích bylo, když jsem hřiště opouštěl s trenýrkami bez poskvrny," líčil Ferdinand.

V témže článku, akorát na jiném místě, přitom Ferdinand podtrhoval rovněž ochotu takového dokonalého obránce prokázat v případě potřeby adekvátní odvahu a nebát se podstoupit souboj, který se jeví být zároveň složitý, nevyhnutelný i kritický.

Není to tudíž tak, že by londýnský rodák nevěděl, jak se vrhat soupeřům pod nohy. To on dozajista věděl, ale často se i tehdy zvládal udržet na nohou a zpravidla vyhrával balony, aniž by musel na zem.

Obráncův někdejší spoluhráč Michael Owen jednou trefně poznamenal, že mu občas přišlo, jako by Ferdinand svým sokům v běžeckých soubojích schválně dával náskok, aby si to dělal zajímavé. A to vskutku perfektně postihuje Ferdinandův způsob myšlení: radši udělám krok navíc, protože vím, že tím (v mém podání) mohutným a rychlým krokem získám skutečnou výhodu, než abych skluzem riskoval fatální propadnutí.

"Je svým nenápadným způsobem silný - viděl jsem to na vlastní oči v posilovně. Jednou z jeho dovedností je, že je dostatečně rychlý na to, aby k útočníkovi přistoupil, ještě než se otočí. Fernando Torres se v lize na Anfieldu proti Riovi sotva dotkl balonu," přidává se s vlastním poznatkem další bývalý Ferdinandův přísedící v šatně a sám prvotřídní stoper Gerard Piqué.

Tato Španělova slova přitom jedině posiluje statistika, podle níž Ferdinand v podstatě nefauluje. V rámci 312 ligových vystoupení v červeném dresu uviděl pouhých 20 žlutých karet a jen jednou byl vyloučen. Dodatkový fakt, že zároveň spáchal ubohých 68 nedovolených zákroků, už potom člověku akorát bere dech.

Shrnuto a podtrženo: Rio Ferdinand zvládal fantasticky vyhodnocovat situace, které pak řešil stejně elegantně jako rázně.

Právě proto taky hned dvakrát zlomil britský přestupový rekord pro obránce (napoprvé, když mu bylo 18, šlo dokonce i o rekord celosvětový), a na tomto místě rozhodně není od věci vypíchnout, že oba stopeři, kteří Ferdinandovu cenovku ve výši 30 milionů liber později předčili - David Luiz i Eliaquim Mangala - postrádají právě to, co z 81násobného anglického internacionála činilo mistra řemesla.

Rekordní posily PSG, respektive Man City, jednají v první řadě tak, jak jim srdce káže, a teprve potom možná dávají na mozek. Jsou oba vysoce instinktivními hráči, jejichž projev jaksi postrádá uklidňující mechaničnost a osvědčené vzorce. Jsou příliš nevyzpytatelní.

Totéž, pravda, platilo i pro mladého Ria - nikoliv už ale pro jeho pozdější verzi, jež se vyznačovala klidem, koncentrací a rozhodností...

" Byl baskytaristou v kapele, která dobývala svět. Zasazoval se o stabilní, pevný rytmus, zatímco kytary kolem něho vřískaly, bubny hřímaly a zpěváci kvíleli. Fanoušci Led Zeppelin si na zdi věší plakáty s Jimmym Pagem a Robertem Plantem namísto Johna Paula Jonese, a to proto, že on - stejně jako Rio Ferdinand - svým neochvějným kvalitám nedodává na kudrlinkách a šmrncu, a je tudíž těžké je pořádně uchopit. "

Výše odcitovaný odstavec pochází z příspěvku na blogu Seba Stafforda-Bloora, který je přiléhavě nadepsán "Rio Ferdinand a jemná symfonie jeho éry v Manchesteru United". A vzhledem k tomu, že symfonie je tradičně dílem velkého souboru, je nasnadě se dotknout rovněž 'Ferdyho' nejplodnějších fotbalových svazků.

Hned zprvu je potřeba zdůraznit, že ačkoliv se bavíme o Ferdinandovi jako o klíčové podpěře a v zásadě nenápadné síle, neměli bychom si ho zároveň ani omylem představovat jako tichou vodu, která břehy mlela.

Naopak, na zápasových momentkách je Rio Ferdinand snad vůbec nejčastěji zachycen s pusou dokořán otevřenou, skoro na styl zívajícího hrocha, a to samozřejmě není žádná náhoda.

Schopný organizátor zadní linie kdysi bez mučení přiznal, že po spoluhráčích často pořvával i naprosté nesmysly bez hlavy a paty, hlavně aby něco pořvával - což sice nápadně připomíná jeho otravné twitterové alterego, ovšem na hřišti to plnilo svůj velký účel. Sám Ferdinand tvrdí, že právě takhle udržoval všechny ve střehu, na špičkách.

Na druhou stranu se však nelze ubránit dojmu, že ačkoliv Ferdinand leccos oddirigoval, herními lídry - či lépe řečeno dominantními figurami v pravém slova smyslu - bývali spíše jeho kolegové. A nic by to nemohlo dokumentovat lépe než patrně nejskvělejší stoperská dvojice více než 20leté historie Premier League: náš Rio Ferdinand v tandemu se srbským drakem Nemanjou Vidićem...



Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet

Sir Alex Ferguson si na Old Trafford vždy zakládal na silných tandemech v srdci defenzivních řad.

Gary Pallister se Stevem Brucem byli následováni kupříkladu Jaapem Stamem v páru s Ronnym Johnsenem, a zejména ta první dvojice našla v duu Ferdinand-Vidić svou dokonalou reinkarnaci pro potřeby 21. století. Opět šlo o skvělý mix 'železa a hedvábí', jen povýšený na další úroveň.

Oba protagonisté si vysloveně sedli. Vidić agresivně vystupoval z řady a důsledně chodil do hlavičkových soubojů, naopak Ferdinand zkušeně vykrýval zbylé prostory a čas od času dokonce s lehkostí vyvážel balony a de facto tak utvářel základy ofenzivního herního stylu United.

Zároveň neexistovalo nic, co by ani jeden z nich neovládal na obstojné úrovni. Šlo zkrátka o dva podobně komplexní, a přece dosti rozdílné lídry; stopery-komunikátory.

Potom není divu, že mezi lety 2006 a 2010 byste zřejmě v celé širé Evropě neidentifikovali lépe sehranou stoperskou dvojici - Red Devils v tomto intervalu obdrželi pouze 101 gólů ve 152 ligových utkáních a hned třikrát se stihli probojovat mezi nejlepší čtyři celky kontinentu.

Ba co víc, tandem Vidić - Ferdinand vydatnou měrou pomáhal ManUtd dostat hned do dvou po sobě jdoucích finále Ligy mistrů, čímž napodobil celé čtvrtstoletí starý kousek legendárního páru ve službách AC Milán, Franco Baresi - Alessandro Costacurta. Na jaře 2008 Fergusonova parta celou milionářskou soutěž opanovala, přičemž v téže ligové sezoně inkasovala všehovšudy 22 gólů.

Co je přitom na samotném Ferdinandovi možná ještě lepší než úchvatná symbióza s Vidićem, to je jeho nadstandardní operování rovněž po boku celé řady dalších, ne tak obdařených parťáků.

Vidićovi se třeba často dostávalo hlasitější chvály, mnohdy se však zapomíná, že v semifinále oné mistrovské jízdy Champions League kapitán Rio Ferdinand zorchestroval kompletní vynulování Messiho a spol. i bez Srbovy pomoci. Po boku Wese Browna.

Totéž ve větším měřítku se opakovalo o pár let později, během Ferdinandovy dost možná nejlepší individuální sezony v červeném dresu. V průběhu ročníku 2011/12 musel Rio hned 23krát na place spolupracovat s neotrkaným Jonnym Evansem a ustál to s nonšalancí sobě vlastní. Odvrátil největší množství balonů ze všech hráčů Man Utd (což věru nebývalo zvykem) a svému partnerovi umožnil pro jednou vypadat jako spolehlivý stoper a možná i budoucí opora velkoklubu.

Pokud severoirský zadák tenkrát prožil svou beze zbytku životní sezonu, na kterou ještě měl navázat a nenavázal, Rio Ferdinand zdánlivě dosahoval vrcholu - a jakmile byl v září 2012 nekompromisně rozcupován expresem jménem Gareth Bale, o jeho překročení pomyslného zenitu nepochyboval už vůbec nikdo.

Jenže chyba lávky. Kristova léta dávno překročivší veterán šel tehdy ještě jednou pořádně do sebe, dokráčel si pro rekordní šestou nominaci do PFA týmu roku a ze scény se pomalu začal vytrácet teprve vzápětí, mimo jiné vinou neustále se vracejících problémů se zády.

Co se dále Ferdinandovy obdivuhodné přizpůsobivosti týče, hravě dokumentovat ji lze rovněž na mezinárodní scéně.

Na světovém šampionátu 2002 ještě mladý Rio zářil po boku mohutného Sola Campbella a společně připustili jen tři góly na prostoru 450 turnajových minut, když minimálně za ten Ronaldinhův z půlky hřiště vážně nemohli. A o čtyři roky později to pak bylo v podání dua Ferdinand - Terry ještě lepší.

Mezi dlouholetými oporami dvou nejúspěšnějších anglických klubů poslední doby by se vlastně mohlo (a mělo) rozhodovat také o tom, kdo z nich je tím úplně nejlepším ostrovním stoperem moderních dějin. Ve prospěch Johna Terryho - i ve 34 letech docela určitě nejlepšího stopera PL - patrně hovoří o něco delší trvanlivost, ne-li přímo větší konzistence; pro Ria Ferdinanda možná zase o něco hutnější slina pro velké zápasy.

V první řadě bychom ale neměli podceňovat tu skutečnost, že zatímco dva velcí středopolaři fotbalové historie Albionu - Steven Gerrard s Frankem Lampardem - společnou řeč vesměs nikdy nenašli, dvěma titánům mezi britskými stopery to naproti tomu klapalo náramně. Na MS 2006 anglická defenzíva pod dohledem maršálů Ferdinanda a Terryho kapitulovala pouze jednou, z kopačky Švéda Allbäcka...



obrázek
Peroxidový blonďák Ferdinand po přestupu do Man Utd. Zdroj: manutd.com




Ukázkově napravený rošťák z ulic Peckhamu

Rio Ferdinand je rozporuplnou postavou britské fotbalové scény. Již výše jsme uvedli pár přehmatů a společenských poklesků z jeho dílny bychom našli mnohem více - aniž bychom při tom museli vyvíjet nějakou zvláštní námahu.

Bavíme se tedy sice o váženém produktu věhlasné akademie West Hamu a 'druhém Bobbym Mooreovi', který skóroval jen krátce po svém debutu ve věku pouhých 17 let a ihned nato byl přizván do kempu před Eurem 1996 (!); zároveň ale také o osobě, kterou Sir Alex Ferguson v téže době nazval "velkým, lhostejným pitomcem".

Na anglický severozápad tento hýčkaný supertalent dorazil coby čerstvý semifinalista Ligy mistrů a mazánek bývalého vynikajícího stopera Arsenalu, toho času již manažera Leedsu Davida O'Learyho. Mastná cenovka, blonďatý melír i výstřední bílý oblek tenkrát neomylně zvěstovaly krušné časy.

Veškeré skeptické prognózy se poprvé potvrdily rovnou záhy, když se Ferdinand po jediné kompletní sezoně na Old Trafford nedostavil k antidopingovému testu. Právě ve chvíli, kdy dopadl na pomyslné dno a osm měsíců nesměl kvůli vlastní hlouposti hrát soutěžní klání, se nicméně v jeho chronicky lehkovážné hlavě něco pohnulo.

"Když jsem byl suspendovaný, zjistil jsem, kdo jsou moji praví přátelé. V takových časech se musíte zhlédnout v zrcadle. Mám dostatečně silnou kůži a charakter nadále tvrdě makat?" vzpomíná Ferdinand, jenž zrovna takovou pevnou vůli rozhodně prokázal: dle svých slov si dal od tréninku pohov pouze v šesti dnech z těch circa 240 bez zápasové zátěže.

Přesto je logické, že temperamentní obránce fanouškům Manchesteru United událostmi roku 2003 žádnou radost neudělal; jednou ho dokonce i zpříma konfrontovali v jeho cheshireském sídle, načež Ferdinand kajícně přiznával, že měl velké štěstí, že od klubu dostával po celou dobu trvání trestu plně zaplaceno.

V létě 2005 se potom Ferdinand s týmž klubem zdráhal podepsat nový kontrakt, avšak od té chvíle uplynula již celá dekáda, a podle toho se v očích věrných příznivců Rudých ďáblů změnil i sám původní 'vetřelec' z jihu Londýna.

Ten se mezitím na průmyslovém severozápadě krásně zabydlel, stal se tam dokonce spoluvlastníkem restaurace, a textilem proslulé město mu brzy začalo regulérně imponovat.

"Manchester mám opravdu rád a líbí se mi ta hrdost lidí na vlastní město. Něco takového v Londýně nemáte. Lidé jsou možná pyšní na to, že pochází z určité oblasti - jako já z Peckhamu -, ale už se to nešíří dál na celé město," vysvětloval Ferdinand zhruba před třemi lety, aby se nakonec do hlavního města přeci jen znovu vrátil; hlavně kvůli nemocné ženě a dětem.




Onen fakt, že Rio Ferdinand takto analyzuje a zná své okolí, by přitom neměl nikoho překvapovat; jeho angažmá ve společnosti je totiž vytrvalé a vpravdě hmatatelným způsobem záslužné.

Poté, co byla roku 2000 v Peckhamu několika náctiletými kluky ubodána 10letá nigerijská holčička, rozjel Ferdinand s posvěcením premiéra Blaira hlasitou kampaň proti nožům i jiným vražedným nástrojům. A poháněn vzpomínkami na svého spolužáka, který se v 90. letech stal obětí rasisticky motivovaného útoku, dále s fenoménem násilí mezi mládežníky bojuje i v jiných koutech světa; mnohdy prostřednictvím sportu jakožto formy rozptylu. Sám prý přihlížel pár přestřelkám a neměl nijak jednoduché dětství, takže mu něco takového přijde naprosto přirozené.

Podobně chvályhodným způsobem se Rio Ferdinand zapojuje rovněž v docela odlišných sektorech - v Salfordu pomáhal prorazit mladým fotbalistům i trenérům, v severozápadním městečku Eccles zase povzbuzoval tamější fotografky, nedávno se podílel na osvětě o viru Ebola, a podobně...

Zdaleka nejlepší na všech těchto Ferdinandových iniciativách je každopádně ta všudypřítomná naléhavost. Ochota 'ušpinit si ruce', působit doopravdy tváří v tvář, (často doslova) na místě činu - to se v dnešní době mezi celebritami příliš nenosí a leckdo se omezuje pouze na charitativní činnost, z níž čouhá jistá dávka alibismu.

Rio Ferdinand je přesným opakem takového 'gaučového pomahače'. Naopak se aktivně nabízí a své akce záměrně zdobí dalšími známými osobnostmi z branže i mimo ni, které mu je nezřídka pomáhají také financovat (více zde od Henryho Wintera na Telegraphu). Roku 2007 se dokonce Ferdinand vypravil za svým otcem Julianem do Ugandy a založil tam s ním první fotbalovou akademii v zemi.

Dnes 36letý veterán vždy snil o tom, že si jednou v důchodu postaví malou umělku a dvakrát-třikrát denně si tam půjde na stará kolena s partou kamarádů zakopat. Takové bezstarostné skotačení je nyní zřejmě passé; vždyť začátkem května Rio Ferdinand kvůli rakovině přišel o svou družku Rebeccu.

Místo malého fotbalu si tak pravděpodobně Ferdinand vyhradí ještě více času na různé nadační aktivity, a jako obvykle tak dozajista bude činit se sotva vídanou upřímností.

Právě proto - ale i pro vlastní výkony na hřišti - by si snad také ikonické číslo 5 mělo vysloužit jakýsi symbolický přídavek respektu veřejnosti, která jako by mu ho nevědomky dlužila...
Autor: Tomáš Daníček
Počet zobrazení: 17670
Související články
Komentáře (690 / 0 nových)
Komentáře k článku naleznete zde
Našli jste v článku chybu? Můžete nám ji oznámit.
Anketa
Kdo je podle vás největším anglickým stoperem éry Premier League?
Rio Ferdinand (342 / 30%)
John Terry (445 / 39%)
Sol Campbell (128 / 11%)
Jamie Carragher (63 / 6%)
Tony Adams (113 / 10%)
Někdo jiný (41 / 4%)
Anketa byla ukončena!