Představení účastníků ME 2016 - Švédsko

Deset let. Tak dlouho už Švédové čekají na postup do play-off velkého mezinárodního turnaje; naposledy se jim to povedlo na MS 2006. Rozšířený formát Eura jim dává velkou šanci na tento úspěch navázat. Všechny oči jsou upřeny na Zlatana Ibrahimovice...

Loňské léto přineslo švédskému fotbalu obrovský a nečekaný úspěch. Na evropském šampionátu do 21 let byli Blagult považováni za jednoho z největších outsiderů, dokázali ale postavit všechny předpoklady na hlavu a turnaj vyhrát - a to navzdory velké síle tradičních velmocí jako Portugalsko, Německo a Anglie. Jejich recept byl jednoduchý: obrovský týmový duch, ochota táhnout za jeden provaz, rigidní rozestavení 4-4-2 a skvělé výkony pracovitých forvardů Isaaka Thelina s Johnem Guidettim. Takto nějak má švédský nároďák vypadat. Disciplína, pevná obrana, obětavost a skvělá organizace slavily zasloužený triumf na scéně, kde odjakživa vládnou spíše individuální záblesky.

Mladí Švédové tak uspěli s podobnou taktikou jako slavný seniorský výběr z roku 1994, který na Mundialu v USA získal bronz, a v nominaci na nadcházející Euro je hned šest loňských hrdinů - gólman Patrik Carlgren, obránci Victor Lindelöf a Ludwig Augustinusson, záložní dvojka Oscar Lewicki - Oscar Hiljemark a ofenzivní žolík Guidetti. Kouč Erik Hamrén tak má jasný úkol: vytvořit funkční tým z kombinace pozlacených mladíků a zasloužilých veteránů v čele s Ibrahimovicem, hráčem, jehož egoistická nátura je v přímém protikladu s tradičními fotbalovými hodnotami země.

V posledních letech je Švédsko pravidelným účastníkem Eura; od roku 1992, kdy turnaj samo pořádalo, se na něj kvalifikovalo ještě pětkrát, pokaždé od roku 2000. Největším úspěchem ale stále zůstává vousaté semifinále z domácího turnaje; následuje čtvrtfinálový exit z roku 2004 a tři skupinová zklamání. Po tomto turnaji skončí jak Hamrén, tak pravděpodobně i 'stará garda' reprezentačních stovkařů (Ibrahimovic s Isakssonem mají 34 let, Källström 33). Tito borci určitě nechají na hřišti vše, aby symbolicky předávali žezlo mladší generaci coby hrdinové. Skupina s Belgií, Itálií a Irskem je velice těžká, ale postupové třetí místo vypadá poměrně reálně.


Ačkoliv skandinávský fotbal nemá ve světě bůhvíjaký zvuk, Švédové se za uplynulé století etablovali jako poměrně silný a úspěšný tým. Mají ostatně na kontě hned sedm medailí z velkých mezinárodních turnajů, což není vůbec špatná bilance; triumf z první poválečné olympiády (1948) doplňuje stříbro z mistrovství světa 1958 a pět bronzů (MS 1950, MS 1994, Euro 1992, OH 1924 a OH 1952).

V severní Evropě zkrátka švédští fotbalisté platí za aristokracii, a to jak z čistě historického hlediska (první ligový zápas se ve Stockholmu hrál už na konci 19. století), tak i stran dosažených úspěchů. Tradiční rival z Dánska možná má ve vitríně šokující evropský titul z roku 1992, žádná jeho generace ale nezanechala ve fotbalovém světě takovou stopu jako legendární švédská úderka Gre-No-Li.

Gunnar Gren, Gunnar Nordahl a Nils Liedholm v 50. letech společně nastupovali za AC Milán, v jehož dresu nasázeli dohromady 329 (!) gólů. Bohužel pro fanoušky Blagult však dlouho nemohli nastoupit na velké mezinárodní scéně; coby profesionálové nebyli nominováni do amatérského výběru pro MS 1950 a 1954. Vynahradili si to až o čtyři roky později, kdy na domácí půdě pomohli švédskému výběru vybojovat historické stříbro. Mimochodem, šampionát z roku 1958 prolomil do té doby platný rekord celkové návštěvnosti. Švédsko je zkrátka tradiční fotbalovou zemí, zimním sportům navzdory.

Počátkem 60. let však Blagult upadli do průměru, z nějž se krátce vymanili teprve zkraje let devadesátých; to byla éra Ravelliho s Brolinem. Závěr tisíciletí švédským fanouškům příliš radosti nepřinesl; od Eura 2000 se však hrdému týmu opět daří alespoň postupovat na závěrečné turnaje. V této době došlo ještě k jednomu důležitému milníku: 31. ledna 2001 za národní tým poprvé nastoupil tehdy devatenáctiletý Zlatan Ibrahimovic, nejlepší hráč, který kdy oblékl švédský dres.





Švédská kvalifikace probíhala jako na houpačce; Blagult se ve skupině G museli spokojit až s třetí příčkou za Rakušany a Rusy, přičemž za sebou nechali pouze outsidery z Černé Hory, Lichtenštejnska a Moldávie. Jejich výsledky byly nakonec poměrně předvídatelné. Zatímco proti Rakousku a Rusku získali ve čtyřech zápasech pouhé dva body, v soubojích s ostatními týmy ztratili jen jednou (remízou 1:1 v Podrogici). Skupinu zakončili s osmnácti body na kontě.

Hned úvodní zápas s Rakouskem (1:1) byl pro Alabu a spol. jedinou ztrátou v celé kvalifikaci; Kollerův tým si to však vynahradil vysokou výhrou 4:1 v Solně. Celkově vzato Švédové příliš nezaujali. Hráli víceméně průměrně, kromě Ibrahimovice neukázali skoro žádnou další zbraň a podle očekávání postoupili do baráže.

Právě dvouzápasový rozstřel s rivaly z Dánska však do žlutomodrých žil nalil novou krev. Pochopitelně za to mohl Ibra, který hned v prvním domácím duelu vstřelil z penalty vítězný gól (2:1) a v odvetě v Kodani se dvěma trefami (včetně úchvatného přímého kopu) postaral o postupovou remízu 2:2. Švédsko v tomto zápase podalo skvělý, disciplinovaný výkon a jeho kapitán zakončil kvalifikační cyklus s 11 brankami na kontě (z celkových 19). "Říkali, že mě pošlou do důchodu,” kasal se Ibra po úspěšné odvetě. "Já jsem místo toho poslal do důchodu celé fotbalové Dánsko.”

Euforie z postupu však mezitím stačila vyprchat. Z šesti přípravných duelů Švédové vyhráli pouze dva, shodně 3:0 nad Finskem a také v generálce s Walesem. Hned čtyřikrát opouštěli žlutomodří hřiště se svěšenými hlavami - tři nezáživné remízy (1:1 s Estonskem a Českou republikou, 0:0 se Slovinskem) a prohra 1:2 s Turky vrátily fanoušky zpět do reality.


Erik Hamrén už před šampionátem prohlásil, že po Euru u nároďáku končí - a letos má tak poslední šanci zapsat se do historie. Pokud Švédsko nezažije ve Francii nečekaný úspěch, budou fanoušci na osmapadesátiletého kouče vzpomínat jako na celkem nudného patrona, který sice dokázal udržet tým v širší evropské špičce, nikam jej ale neposunul a celkově po sobě nezanechal prakticky žádnou výraznou stopu. Což by po sedmi letech ve funkci bylo poměrně tristní.

Alespoň postup do play-off je tak pro Hamréna povinností; jeho svěřenci zkrátka musí zvládnout úvodní duel s Irskem, jinak bude zle.

Hamrénova vláda sice končí postupnou stagnací, přesto by však nebylo fér zkušeného stratéga odepisovat. Ikona skandinávského klubového fotbalu a držitel tří titulů z Dánska (Aalborg, 2008) a Norska (Rosenborg, 2009 a 2010) působí oproti svému předchůdci Larsi Lagerbäckovi jako uvolněný elegán, který ale dokáže své svěřence patřičně vyhecovat a dobře si uvědomuje, že základní švédskou ctností je právě týmovost a obětavost pracovat jeden na druhého. Což v tomto konkrétním případě znamená absolutně se přizpůsobit Ibrovi. Na jednu stranu je fakt, že Švédové jsou na své hvězdě závislí jako žádný jiný tým Eura (možná s výjimkou Walesu); jenže to, že Ibra podává v reprezentačním dresu tak skvělé výkony, je z velké části Hamrénova zásluha.

Co se herní strategie týče, má švédský kouč v nějakému experimentování poměrně daleko; přestože v kvalifikaci a přátelácích zkoušel variovat systém a hledal správné hráče do základu, kořeny jeho filozofie zůstávají už řadu let neměnné. Blagult tak nastoupí v nominálním rozestavení 4-4-2 s Ibrou jako kreativní silou vepředu, dvěma defenzivně laděnými středopolaři, pevnou obranou a krajními záložníky stahujícími se do středu. Tato taktika sice nepřekypuje herní elegancí, dokáže ale pružně reagovat na vývoj utkání; plynulé 'přepínání' mezi 4-4-2, 4-4-1-1, 4-2-2-2 či dokonce 4-2-3-1 jde Hamrénovi velice dobře.

Pokud pamatujete loňskou jízdu švédské jednadvacítky, můžete si udělat celkem jasnou představu: dvě čtyřčlenné řady za míčem, dva forvardi obhospodařující velký prostor vepředu, soudržnost, poctivé bránění, agresivní pressing a rychlé přistupování k soupeři. Švédové jsou zkrátka typickým kompaktním reaktivním týmem, jak na úrovni U-21, tak v áčku.

Je nepravděpodobné, že by Hamrén v létě předával svému nástupci Janu Anderssonovi (který loni získal senzační ligový titul s Nörrkopingem) medailový kádr. Úplně odepisovat takto disciplinovaný tým ale není moudrý krok.




Britský deník The Guardian včera otiskl rozhovor se Zlatanem Ibrahimovicem, v němž se redaktor čtyřiatřicetiletého borce ptal, jestli se cítí jako švédský hrdina. "Nevím," pokrčil Zlatan rameny. "Patnáct let bydlím v zahraničí. Hrdý Švéd jsem ale pořád."

Odpověď na tuto otázku je ale jednoduchá - samozřejmě že Zlatan je ve své domovině za boha. Stačí se podívat na statistiku: od Eura 2012 sehráli Blagult 21 soutěžních zápasů s ním a osm bez něho. Když byl kapitán na hřišti, skóroval devatenáctkrát a připsal si šest asistencí, čímž se přímo podílel pod neskutečnými 74 procenty všech týmových gólů. Pokud se do statistik nezapsal, Švédsko ani jednou nevyhrálo. A z oněch osmi duelů, v nichž jeho culík na trávníku chyběl, triumfoval Hamrénův tým v jediném - proti Lichtenštejnsku.

Ibrahimovic finišuje svoji dlouhou a bohatou kariéru v životní formě. O jeho oslnivé kvalifikační bilanci už řeč byla, takže zbývá obligátně zopakovat jeho statistiky z PSG - v sezoně 2015/16 nasázel 38 ligových gólů (což je samozřejmě klubový rekord), ve všech soutěžích se počet jeho tref zastavil až na čísle 48 (v padesáti zápasech), a pařížský klub opouští jako jeho nejlepší střelec v dějinách.

Mít v kádru takovou legendu je pro Hamréna spásou a prokletím zároveň. Ibra je dostatečně kvalitní na to, aby vlastními silami porazil jakéhokoliv soupeře; pokud se ale protivníkovi podaří jej odstřihnout ze hry, stává se Švédsko zoufale průměrným týmem. Reprezentační kapitán je suverénně nejlepším střelcem i nejkreativnějším hráčem celého výběru, letos k sobě navíc nemá žádného Ljungberga či Larssona, čili veškerá tíha odpovědnosti bude ležet jen a jedině na jeho bedrech. On sám si v této pozici libuje, jenže co když se v prvním zápase zraní? Blagult sází úplně vše na jednu kartu.

Očekává se, že Ibra po turnaji pověsí reprezentační dres na hřebík. Jeho posledním zábleskem ve žlutomodrých barvách by tak mohlo být repete slavného zápasu s Itálií z Eura 2004, v němž geniální patičkou poslal favorizovaného soka domů (a vysloužil si přestup z Ajaxu do Juventusu). Byl to první skutečně výrazný okamžik jeho hvězdné kariéry - a teď, po dvanácti letech, se s Gianluigi Buffonem utká v ostře sledované odvetě...




Emil Forsberg je v současném švédském týmu zvláštním úkazem - nepatří ani ke staré gardě ostřílené minulými šampionáty, ani k nastupující generaci loňské zlaté jednadvacítky. Soutěžní debut za áčko si odbyl až proti Lichtenštejnsku v kvalifikačním zápase na nadcházející Euro; to bylo na podzim 2014. Od té doby stačil nastřádat sedmnáct startů, přidal dvě branky, a pro Hamréna je nezpochybnitelnou součástí základní sestavy.

Šikovný křídelník se narodil v roce 1991 v Sundsvallu a jeho profesionální kariéra se začala psát o dvaadvacet let později, poté, co z rodného města přestoupil do Malmö. V bleděmodrém dresu lokálního giganta se ihned probil do základu a hned v první sezoně odehrál 28 z celkových 30 zápasů; poprvé si také osahal prostředí Evropské ligy. Skutečný průlom ale přišel až v sezoně 2014, kdy nasázel čtrnáct gólů, stal se nejdůležitější postavou v cestě za mistrovským titulem a byl vyznamenán cenou pro nejlepšího záložníka Allsvenskan. S takovou formou v zádech už byla pozvánka do reprezentace logickým krokem.

Švédská liga se hraje systémem jaro - podzim, takže Forsberg měl v lednu 2015 dvě šance: buď zůstat další sezonu, nebo se stěhovat za lepším uprostřed rozehraného ročníku. Nakonec zvolil tu druhou a posílil RB Lipsko. Což se ukázalo jako skvělý krok pro všechny strany. V sezoně 2015/16 byl totiž Forsberg doslova k nezastavení, vybojoval si cenu pro nejlepšího hráče druhé Bundesligy a odměnou mu na podzim budou starty na prvoligové německé scéně. Pokud tedy po Euru nepřestoupí za lepším. Schopnosti i formu na to má; ostatně to byl právě on, kdo vítězným gólem 'načal' úspěšnou generálku s Walesem (3:0).




Švédské 4-4-2 spoléhá převážně na zkušenost. Mezi tyčemi stále suverénně vládne veterán Andreas Isaksson, zástupce kapitána narozený ve stejný den jako Ibrahimovic; v turecké Kasimpase je zosobněním spolehlivosti, i když nejlepší léta má už za sebou. Jeho monstrózní počet 130 reprezentačních startů však zaručuje vítanou jistotu.

V obranné čtyřce existuje jediný otazník: kdo se postaví na stopera vedle Andrease Granqvista? Jednatřicetiletý brousek z Krasnodaru je jasnou jedničkou, o jeho parťákovi však stále není rozhodnuto. Pokud Hamrén vsadí na tvrdost a fyzickou sílu, bude jím Erik Johansson z Kodaně; v takovém případě by však hrozilo, že střed švédské obrany bude příliš pomalý. Alternativní možností je talentovaný mladík Victor Lindelöf, který získává ostruhy v nabitém kádru portugalské Benfiky. Jisté je, že na kraje se postaví ostrovní krajánci Mikael Lustig (Celtic) a Martin Olsson (Norwich), dva zkušení borci, jejichž primárním úkolem bude držet obrannou linii. Nějaké odvážné výlety po lajnách od švédských beků spíše nečekejte.

Nesmírně důležitým lakmusovým papírkem úspěchu bude situace ve středu pole, kde dodnes neohroženě vládne třiatřicetiletý Kim Källström (128 startů). Tento zasloužilý veterán nebyl nikdy žádným rychlíkem, což v roce 2016 platí trojnásob; jeho úkolem tak bude dodávat záloze zkušenost a klid a zároveň odemykat soupeřovy obrany chytrými pasy z pozice deep-lying playmakera. Jenže aby tento systém fungoval, bude k sobě potřebovat někoho energického a běhavého; jinak hrozí podobný průšvih jako v kvalifikaci proti Rakousku (1:4), kdy pomalí a nemotorní Švédové uprostřed pole zoufale propadli.

Tehdy se vedle Källströma objevil na hřišti Albin Ekdal, který sice v nominaci figuruje také, do základu má ale hodně daleko. Hamrén má v podstatě tři možnosti: buď vsadí na Pontuse Wernblooma, jednoho z architektů ruského titulu pro CSKA, nebo sáhne po některém z hrdinů loňské jednadvacítky (Oscar Lewicki a Oscar Hiljemark). Logicky by měli mít navrch zkušený Wernbloom (51 startů) či kapitán mladých mistrů Hiljemark, ve skutečnosti má ale největší šance trenérův oblíbenec Lewicki. Ať už ale pod stopery nastoupí kdokoliv, dá se očekávat, že oba štítoví záložníci zůstanou zapuštěni hluboko na vlastní polovině a jejich úkolem bude především zuřivě pressovat (Lewicki / Wernbloom / Hiljemark) a rozdávat dlouhé míče do prostor, kde se pohybuje fantom Ibra (Källström).

Další otázkou je, kdo se postaví na pravý kraj zálohy. Nalevo nastoupí Forsberg, druhý kraj je ale obsazen hůře - a nejpravděpodobnější scénář říká, že si své místo udrží vyčpělý třicátník Sebastian Larsson, který sice vládne nepřebernými zkušenostmi (84 startů), ale k vrcholné formě má už opravdu hodně daleko. Alternativou je mladší a dravější Jimmy Durmaz z Olympiakosu, přičemž na lavičce číhá ještě Erkan Zengin, se třemi góly druhý nejlepší švédský střelec kvalifikace.

V útoku jsou pak karty rozdány jasně - kapitán Ibra si může na hřišti dělat co chce a většinu času stráví v trochu zataženější pozici za typickou devítkou Marcusem Bergem. Na šanci bude vedle mladíka Guidettiho číhat ještě Emir Kujović, nejlepší střelec ligové sezony z Nörrkopingu (21 branek). Ola Toivonen, s pětačtyřiceti starty nejzkušenější forvard po Ibrovi, se do nominace (po zásluze) nevešel.