Představení účastníků ME 2016 - Itálie

Itálie je zemí, která klade velký důraz na bohatou historii, emoce, taktiku a tradice. Za dlouhá léta zažila Squadra Azzurra mnoho vzletů i pádů, dala evropskému fotbalu množství legendárních hráčů a přispěla i k rozvoji taktiky. V posledních letech se jí ale nedaří kralovat tak jako v 30. či 40. letech minulého století. Reprezentační kádr navíc opouští jedna ikona za druhou a nové tváře se v rámci přestavby stále teprve zaučují či rostou ve stínu odcházejících mohykánů...

Hrdý reprezentant takticky vyspělé kopané se snaží znovu se postavit na vlastní nohy a přizpůsobit se modernímu fotbalovému pojetí v rychle se měnícím prostředí. Italské calcio bylo v posledních letech poskvrněno několika skandály, které mu ale paradoxně v mezinárodních konfrontacích pomáhaly ke stmelení a výhrám (typicky před zlatým MS 2006).

Slavných jmen v nynější reprezentaci najdeme jen pár, ale tím spíše může Itálie překvapit. Tým trenéra Antonia Conteho by rád zase jednou ukázal, že Itálie není jen týmem žijícím z minulosti. Že není pouze zemí majestátního sídla papeže, producentem luxusního vína Sangiovese, prosciutta nebo parmazánu. Že odkaz Itálie neznamená jen antiku, Felliniho, renesanci nebo Ferrari.

Slavný spisovatel Umberto Eco jednou trefně poznamenal: "Pro každý problém se v Itálii navrhne 57 milionů řešení, tolik, kolik má obyvatel." Dost možná tím vystihl různorodost italského národa, který je roztříštěn a cestu z krize vidí v silných individualitách. Fotbal je ale kolektivní hra, takže se před zkušeným trenérem Antoniem Contem otevírá velká výzva. Musí individuální kvality jednotlivců stmelit tak, aby z nich udělal fungující stroj. Aby (s trochou nadsázky) přetvořil skomírající a nefungující Ferrari ve spolehlivý Fiat, který možná leckoho zaskočí svým výkonem.


Italové jsou na svou fotbalovou historii velmi hrdí. A právem. Světu italské calcio darovalo proslavené catenaccio, množství vášnivých derby a několik výjimečných týmů. Vytvořilo hráčské legendy jako Paolo Rossi, Silvio Piola, Giuseppe Meazza, Paolo Maldini, Dino Zoff, Giampiero Boniperti, Giacinto Facchetti, Roberto Baggio nebo Alessandro Del Piero. Každá slavná generace měla své tahouny, kteří národnímu týmu pomohli k trofejím a slávě.

Když byla v Turíně dne 16. března 1898 založena italská fotbalová federace, jen málokdo jí asi předpovídal takové množství úspěchů. Italské calcio od té doby ušlo velkou cestu a až v roce 1929 se zformovalo do sezony s ligovým formátem. Hráči začali být placeni a éra profesionální italské kopané začala. Italská reprezentace debutovala 15. května 1910 v hodně atraktivním duelu s Francií, se kterou si v Milánu domácí poradili 6:2. První světová válka však události trochu pozdržela. Naplno se italský sen o slávě rozproudil až v meziválečném období, kdy se do čela svazu dostal Giorgio Vaccaro.

Pod jeho vedením Itálie zažívá zlaté časy třicátých let. Vše odstartovalo domácí mistrovství světa roku 1934, na kterém pod vedením trenéra Vittoria Pozza řádili Monzeglio s Meazzou. Italové ve finále porazili Československo a medailový úspěch zopakovali také o čtyři roky později. Další MS hostila Francie, ale Itálie dokázala obhájit prvenství. Vděčit za to mohla partě kolem Biavatiho a Pioly. K tomu navíc Italové získali zlato na olympiádě roku 1936. Pak ovšem slavné chorály utichly, protože na další úspěchy fanoušci čekali téměř třicet let.

Šéfem svazu se stal taktéž uznávaný Artemio Franchi, který proslul dobrými kontakty i organizačními schopnostmi. Opět k tomu Itálie potřebovala domácí prostředí, neboť ME v roce 1968 hostila města jako Řím, Florencie nebo Neapol. Italové tehdy spoléhali na "zlatého chlapce" Riveru, vedle nějž nastupovali například Mazzola nebo Facchetti s Rivou. Dalším triumfem bylo španělské MS 1982, které Italové opanovali i díky legendám jako Paolo Rossi, Dino Zoff, Claudio Gentile, Antonio Cabrini, Bruno Conti, Gaetano Scirea nebo Marco Tardelli. O osm let později brali Italové jen třetí místo, třebaže trenér Vicini řídil hráče jako Baresi, Maldini, Ancelotti, Giannini nebo Baggio.

Penalty se proti Azzurri postavily také o čtyři roky později, když ve finále s Brazílií minuli Baresi, Massaro a Baggio. Od roku 2000 si Italové připisují dvě druhá místa na ME a především slavné první místo na mistrovství světa v Německu. Zlatá generace Nesty, Cannavara, Pirla nebo Tottiho s Del Pierem si pro triumf došla i přes počáteční skandály na domácí scéně. Po minulém, čtyři roky starém druhém místě se tehdejší trenér Cesare Prandelli pokusil vyzdvihnout hlavní přednosti svého týmu, když řekl: "Měli jsme náročnou skupinu, ale ukázali jsme bojovného ducha. Itálie může prožít mnohé těžkosti, ale vždy znova vstane. Ukázali jsme, že umíme hrát ofenzivně, že umíme prohrát se ctí a především, že se nikdy nevzdáme."





Cesta italské výpravy na francouzský šampionát byla poměrně snadná a krátká. Oba státy spolu sousedí a například z přímořského města Ventimiglia je to do známého střediska Menton autem jen 11 kilometrů. Trenér Antonio Conte se rozhodl pro přípravný kemp reprezentace v Covercianu ve Florencii, odkud je to do Lyonu coby dějiště prvního italského utkání skupiny E celkem 723 kilometrů.

Itálii nečeká ve skupině E nic snadného. Tím spíš, že kvalifikace její schopnosti zase tak moc neprověřila. Jediným náročným sokem jí bylo Chorvatsko, které ale trpělo nevyváženou formou a několik zkratů jej připravilo o první místo. Italům slouží ke cti fakt, že ani jednou v průběhu lítých bojů skupinových neprohrála. Bota ji ale tlačila především v ofenzívě.

Conteho celku se povedla hlavně část v roce 2014, ve které vyhrála první tři duely v řadě a probila si cestu na první místo. Nutno ale dodat, že ani její hra proti týmům jako Ázerbájdžán či Malta příliš pozitiv nenabízela a Italové tyto duely vyhráli vždy jen o gól. Následovaly tři remízy s Chorvatskem a Bulharskem a zdálo se, že Conteho výběr ztrácí dech. Ten však opět nabral v klíčové fázi, neboť poslední čtyři duely už v pohodě vyhrál. Za celou kvalifikaci Italové získali 24 bodů, vstřelili 16 gólů a dostali jich sedm. Trenér Conte musí především vyřešit problémy v ofenzívě, protože jen jeden hráč v jeho kvalifikačním výběru vstřelil více než dvě branky! Graziano Pellè tak má velkou šanci na základní sestavu.


Pro trenéra Antonia Conteho začne hodně zvláštní turnaj. Éra někdejšího univerzála na lavičce národního týmu končí možná dřív, než by kdekdo čekal. Antonio Conte byl vybrán jako muž, který má vyvést Azzurri z vod průměru na světlo, kde kdysi pobývali. Měl jim vrátit noblesu a lesk trofejí, neboť je považován za inovátora a schopného trenéra, který se nebojí změny. Zároveň umí dávat šanci mladým hráčům, což je přesně situace, na které chce Itálie pracovat. Čím si vizitku trenérského esa Conte vysloužil?

Již jako hráč se rodák z Lecce vyznačoval několika klady. Byl skvělým taktikem, uměl vést a na hřišti působil dojmem bojovníka se zdatným fyzickým fondem. I díky tomu v dresu Juventusu vyhrál mimo jiné pětkrát Serii A, jednou Ligu mistrů nebo Pohár UEFA. Na podobných principech postavil také svoji trenérskou kariéru. Po boku Luigiho De Cania se v sezoně 2005/2006 učil trenérskému řemeslu v Sieně a jako první štaci si po skončení dané sezony vybral druholigové Arezzo. V něm se mu však vůbec nedařilo a hned v říjnu téhož roku byl pro neuspokojivé výsledky odvolán. Někdo by to možná vzdal, ale pro Conteho bylo podobné uvažování něčím cizím.

Přes Bari a Atalantu se dostal opět do Sieny, tentokrát už jako hlavní kouč. Měl náročný úkol - dostat Sienu zpět do první ligy, odkud v roce 2010 spadla. To se mu nakonec povedlo, ale první ligu už s ní neokusil. Na jaře 2011 si jej totiž vyhlédl sportovní ředitel jeho milovaného Juventusu, Giuseppe Marotta, aby nahradil odcházejícího Luigiho Delneriho. A fanoušky vzývaný hráč začal úřadovat. Výsledkem jeho nenápadné práce byla série vítězství a trofeje jako italský Superpohár nebo druhé místo v Coppa Italia. Především ale Conte pomohl vytvořit z Juventusu bezchybný stroj, který dominuje na domácí půdě. S Juventusem vyhrál první ligu třikráte za sebou a zanechal tak po sobě výrazný otisk.

Coby trenér je Conte znám na první pohled defenzivním stylem s rozestavením 3-5-2. Velký důraz klade na zkušené a osvědčené trio stoperů, které nepříliš často střídá. Pětičlenná záloha je pak často složena ze dvou rychlých krajních beků, jednoho defenzivně laděného organizátora hry a dvou silových záložníků. Vpředu pak velmi často používá dva typově odlišné útočníky. Juventus byl pod jeho vedením obávaným soupeřem především díky pečlivé obraně, precizní taktice a vůli vyhrát. Velmi často pak Stará dáma vyhrávala o jediný gól, občas vstřelený až v samém závěru. Conte z Juventusu opět udělal tým s charakterem, bojovným duchem a nezlomnou vůlí.

Stejně jako v životě se i ve fotbale uměl přizpůsobit. Byla by chyba myslet si, že Conte neohrabaně lpí na jediné formaci a zažitých stereotypech. Nedělá mu problémy změnit sestavu těsně před zápasem, měnit formaci v průběhu utkání a tím bryskně reagovat na vývoj utkání. Mohli jsme proto vidět i hru ve formacích 4-3-3, 4-2-4 nebo 4-1-4-1. Conte je autoritou i přesto, že je jeho jméno spojeno s nechvalně známým korupčním skandálem v italském fotbale. Jeho charakter dobře vystihl Andrea Pirlo, který vzpomínal na úvodní řeč nového trenéra při jeho představení v kabině Juventusu:

"Stačil mu jediný proslov, aby se dostal pod kůži mně i celému Juventusu. Byl plný energie a elánu, vyzařovalo z něj obrovské zaujetí. Rychle se pohyboval po kabině, krev mu zběsile proudila žilami. Nepotřeboval složitá slova, aby nás všechny hluboce zasáhl. Častokrát jsem odcházel z kabiny s pocitem, že jsem slyšel a zažil zase něco výjimečného."




Itálie zřejmě nikdy nemůže odjíždět na šampionát s pocitem, že je vše v pořádku. Od skandálů v lize přes hádky v kabině až po zranění ji velmi často něco limituje. Ani tento rok nebude výjimkou, protože kádr decimují zranění klíčových opor. A nejedna z nich se bude na EURO dívat přinejlepším z VIP lóže. Ještě nedávno bych v této části možná vyzdvihoval hvězdu Verrattiho nebo zkušeného bojovníka Marchisia. O pár řádků níže by možná byl prostor pro Perina coby nástupce legendárního Buffona. Ani jeden z nich se ale na EURO nepodívá.

Pomiňme hráče, které trenér Conte z různých důvodů nepovolal. Záložní řada už kvůli výše zmíněným absencím přišla o kreativitu, kterou trenér Conte ještě umocnil opomenutím legendárního Pirla. To se týká také v Americe zářícího Giovinca. Tak koho vybrat jako vůdce? Buffona? Bojovníka De Rossiho, nebo zkušeného rychlíka Candrevu?

Podle mého skromného názoru by hlavním tahounem a lídrem měl být Leonardo Bonucci. Stoper, který začínal jako defenzivní záložník, je v tom správném věku. Čerstvě devětadvacetiletý obránce, kterému hodně svědčí Conteho styl se třemi stopery, má za úkol strážit spoluhráče Buffona. A jde mu to skvěle, protože právě v Juventusu si udělal renomé tak dobré, že po něm pokukují největší evropské kluby. Jen za poslední rok se hodně mluvilo o londýnské Chelsea, Realu Madrid nebo Bayernu Mnichov. A není divu, protože z Bonucciho v Itálii vyrostl spolehlivý hráč, který dokonale splňuje měřítka moderního obránce.

Bonuccimu nedělá problém hra v systému se třemi či čtyřmi obránci, je dobře rychlostně vybaven a má dobré vůdčí schopnosti. Z obranné trojice Staré dámy je to právě Bonucci, který se vyhýbá větším chybám a svým důrazem brání Buffona. V celém kádru Juventusu za uplynulou sezonu žádný hráč nenastoupil do více utkání, než kolik jich odehrál Bonucci (ještě spolu s Pogbou). Za 49 zápasů ve všech soutěžích dohromady si připsal tři branky, dvě asistence a ani jednou nebyl vyloučen! V reprezentaci debutoval již v roce 2010 a od té doby si připsal 55 startů.

O charakteru zkušeného rodáka z města Viterbo svědčí také příhoda z října 2012. Bonucciho spolu s manželkou Martinou a pětiměsíčním synkem Lorenzem přepadl ozbrojený lupič, kterému se zalíbily hodinky stopera Juventusu. Scénka jako z dětství Bruce Waynea. Bonucci ale měl pro strach uděláno a když naoko předával lupiči hodinky, nebojácně jej praštil. A protože je zvyklý dotahovat věci do konce, ještě jej pronásledoval po ulici. Potvrdí životní formu i na mistrovství Evropy?




Tentokrát to nebude nastávající táta Alessandro Florenzi, o němž se hodně mluvilo po úchvatné brance z půlky proti Barceloně. Ani poměrně známá dvojice De Sciglio - Insigne. Mou volbou je Federico Bernardeschi, o němž mimo bardů pečlivě sledujících Fiorentinu a Serii A možná ví jen malá část fanoušků. Pomalu ale začíná být jasné, že tento mladík působící ve Fiorentině má obrovský potenciál. Florencie už dala světu mnoho osobností. Od Alighieriho a Vespucciho přes Machiavelliho, Kateřinu Medicejskou až po Orianu Fallaci. Bernardeschi se sice narodil ve sto kilometrů vzdáleném městečku Carrara, ale fotbalově vyrostl právě ve Fiorentině.

Jako devatenáctiletý debutoval ve druholigovém Crotone, v letošní sezoně však už naplno prodává svůj talent. Více odehraných utkání měli jen Astori a Kalinić. Křídelní útočník nosí na dresu číslo deset, což má ukázat důležitost a osobitost hráče. Bernardeschi nasázel za 41 zápasů pět branek, ale střelba gólů není jeho primárním cílem. Tím je práce s míčem, připravování šancí a rychlost spolu s technikou, díky čemuž baví diváky a obchází protihráče. Za Itálii odehrál jen 152 minut a teď je připraven na první ostře sledovaný turnaj.




Situace mezi třemi tyčemi je velmi jednoduchá. Jistotu zajišťuje nestárnoucí evergreen Gigi Buffon, který má místo jedničky zaručeno. A pokud by náhodou hrát nemohl, ani v tom případě se Itálie nemusí obávat. Marchetti možná nemá tak slavné jméno, ale stále jde o zkušeného a kvalitního brankáře. To samé lze říci o jeho mladším kolegovi z Paříže. V obranné linii najdeme mezi náhradníky spíše varianty pro hru na čtyři obránce. Rugani s Astorim zůstali doma, ve hře je na stopera jen nevýrazný Ogbonna.

Záložní řada ztratila mnohé klady absencemi Verrattiho s Marchisiem a Montolivem, takže Conte musel lovit jinde. Hodně kritizovaným překvapením byl Emanuele Giaccherini, který vyniká spíše v provinčních týmech jako Bologna. Nakonec nejede ani záložník Jorginho. Velkou slabinu představuje absence typického mozku záložní řady, kterou představovali Pirlo právě s Verrattim. V podstatě nikdo z vybraných hráčů nedosahuje jejich kvalit. Jedinými hráči, kteří jsou schopni tvořit hru, jsou Daniele De Rossi a Giacomo Bonaventura, který však nakonec rovněž nepojede. Conte preferuje poctivé bojovníky.

Největší vlna kritiky se ale snesla na trenéra Conteho za složení útoku. Zdá se, že jeho jedničkou bude nejlepší střelec kvalifikace, tvrdou Premier League otrkaný Graziano Pellè. Typologicky podobný je také Simone Zaza, který plní v Juventusu roli žolíka, jemuž stačí málo času ke vstřelení branky. Techniku a rychlost pak zastupuje trojice Insigne, Bernardeschi a El Shaarawy. Poslední jmenovaný viditelně pookřál v římském AS.

Zbylá jména ale vzbuzují spíš nesouhlas. Poslední dobou zraněný a nevýrazný Ciro Immobile má sice zkušenosti z evropských klání, ale i vinou zranění nemá formu. Tu měl při angažmá v Sampdorii Janov naturalizovaný Brazilec Eder Citadin Martins, jenže od přestupu do Interu úplně vymizel. V barvách Interu skóroval v patnácti duelech jen jednou! Někdejší brankář Lazia Fernando Orsi má jasno: "Eder nemá v reprezentaci co dělat!" Rovněž Lorenzo Insigne v reprezentaci moc nezáří a v těžkých zápasech není vidět. Slovy jednoho odborníka: "jeho použitelnost na téhle úrovni je podle mě podobná jako u Giovinca, tzn. víceméně záporná."

Nominaci by si zřejmě mnohem více zasloužili jiní, neokoukaní hráči. Prototyp nenápadného střelce v obdivuhodné formě ztělesňuje Leonardo Pavoletti, který dozrává jako víno. Coby nejlepší Ital v žebříčku střelců nasázel v této sezoně 15 branek. Jen o tři méně zase stihl i přes pomalý rozjezd vstřelit mladík Andrea Belotti působící v turínském FC. A mezi nejužitečnější Italy patří také mladý šikula Nicola Sansone, který spolu s talentovaným Berardim táhne Sassuolo. Do obrany si mnozí přáli milánské duo Alessio Romagnoli - Luca Antonelli. A tak bychom mohli pokračovat...

Trenér Conte ale bere odpovědnost na sebe a prohlašuje, že veškerá jeho rozhodnutí jsou vždy pro dobro Itálie. Už brzy se dozvíme odpověď na palčivou otázku: Bude Conteho reprezentační derniéra úspěšná?