Předčasná úmrtí III. - František Kloz

Nenapadá mě žádný jiný náš fotbalista, na nějž by sedělo "ulitěji" pořekadlo, že jsou hráči, kterým to kope jen v jednom mužstvu. V obou pražských "S" shořel jak papír, ale jakmile se vrátil na Kladno, nezastavil ho nikdo. V jeho dresu nastřílel 175 branek ve 184 zápasech. Není divu, že po něm Kladeňáci pojmenovali svůj stadion.

"Rychlý, tvrdý, důrazný. Čišela z něj živelná chuť a radost ze hry. Často strhl svým nadšením k mimořádnému výkonu celé mužstvo," vzpomíná ve své autobiografii druhdy výtečný bek Láďa Ženíšek a přidává osobní zkušenost: "Udržet Kloze, když hrál v plné formě, nebyla žádná legrace. Ať jste do něj strčili z kterékoli strany a v jakékoliv pozici, Franta byl vždycky tvrdý jako křemen. Neměl zvláštní váhu, ale obdivuhodnou stabilitu a houževnatost."

Samá kost a kůže, šlachovitý borec, který se dokázal probít přes sebelepší obranu. Ne však nějakou cizelérskou technikou, ale takovým těžkopádným a až křapáckým stylem, kdy na kličku ve velkém vápně potřeboval pomalu celé to velké vápno. V době báječných techniků typu Oldy Nejedlého, Jirky Sobotky, Raymonda Braina či Pepiho Bicana to obzvlášť bilo do očí. A taky komíhavým stylem běhu, pro který mu přezdívali "Koniklec". Přesto však představoval opravdový postrach soupeřových obran. Jak dostal od Mildy Procházky nebo Pepy Junka míč na nohu, pálil, a především rány z první, potažmo z halfvoleje ovládal jak snad nikdo v té době. Navíc byl povážlivě rychlý a tento veskrze jednoduchý styl mu stačil k výstupu na vrchol. Hromové "Kladno hází" ozývající se z tribun zaplněných havíři nahánělo soupeřovým měkkým povahám strach, stejně jako způsob, jakým to pravá spojka kladenského útoku házela do jejich branky.

Franta Kloz s tímto svým "oku lahodícím stylem" začínal v Novém Bydžově. Kousek odtud - v Mlékosrbech se r. 1905 narodil. V pěti letech přišel kvůli tragické nehodě o otce, užil si tedy dost bídy a hladu. Proto se mi jeví jako dost nezodpovědným, když utekl z učení a rozhodne se živit se jen fotbalem v době, kdy to s prací nebylo zrovna valné. Teda živit - nastupoval v III. lize za SK Slavoj Roudnice, což z platového hlediska určitě nebyla žádna hitparáda. Vytrvale se na něj ale zubilo štěstí, záhy přestupuje (1926) k městskému rivalovi SK, aby hrál I. B třídu, a odtud mašíruje do Čechie Kladno. Poslední přestup je obdařen takovou mírou absurdity, že se tomu až nechce věřit.

Kladenští šíbři odjeli do Slaného, kde měli po zápase podepsat přestup s kladenskou pravou spojkou. Kloz však nastoupil výjimečně na spojce levé a Kladeňáci tak koupili jeho spoluhráče. Vůbec jim přitom nevadilo, že to jméno nesedělo, pravá spojka to byla, tak co. Profíci až na půdu. Trvalo dva měsíce, než to Kloz rozdýchal a vše se uvedlo na pravou míru. Roku 1928 tak poprvé přetáhl přes hlavu modrobílý kladenský dres. Ve 23 letech - i na tom jde vidět, že nešlo o žádný extra talent. V první sezoně dá v deseti zápasech šest gólů, v té druhé už si na hlavu pokládá korunu krále střelců s bilancí 14/15. Nikdo se nedivil, že po něm sáhla mistrovská Slávia. Jenže za ni hráli takoví borci jako Svoboda, Junek, Šoltys, Puč... Přes ně se Kloz na hřiště nedostal. Teda dostal, ale jen dvakrát, a i v těchto dvou startech si připsal dva přesné zásahy. Technická vytříbenost borců v červenobílých dresech, tak typická pro prvorepublikové období sešívaných, nebyla nic pro něj, resp. on se svým humpoláckým stylem nebyl nic pro všechny ty techniky okolo. Když v další sezóně nastoupil opět pouze dvakrát a dal už jen jeden gól, sbalil si fidlátka a pakoval se v průběhu jara zpět na Kladno. Nerozehraný tu vsítil jen tři góly, ale v další sezóně se rozehrál opět k excelentním výkonům a v dresu průměrného havířského celku nastřílel protivníkům 19 gólů v 18 utkáních.

To neušlo sparťanským výborům, jak se tehdá funkcionářům říkalo. Na Slávii vyhořel, u nás zazáří, říkali si. Opakovalo se však to samé v bledě modrém, resp. v rudém. Napsat, že hrál mizerně, by znamenalo příliš milému Frantovi fandit. Braine, Nejedlý, Kalocsay, Jožka Silný... Koniklec neměl nárok, i jeho druhé působení v naší metropoli skončilo naprostým fiaskem, dva zápasy za dva roky není zrovna uchvacující bilance. Požádal tedy na jaře r. 1934 o to, aby mohl ze Stověžaté Prahy zpět pod těžební věže na Kladno. A tady se stalo to, co až kýčovitě odpovídá oblíbenému klišé "jakoby ho pokropili živou vodou". Franta Kloz se na domácí kladenské půdě až neuvěřitelně zmátořil, ve vzájemném zápase nasázel Spartě pět fíků, v třinácti duelech dal šestnáct gólů a vykopal Kladnu senzační třetí místo a tím i účast ve Středoevropském poháru, jakémsi předchůdci dnešní LM.

V prvním kole narazilo Kladno na milánskou Ambrosianu, dnešní Inter. Doma vyválčilo remízu 1:1 a do slunné Itálie jeli jeho hráči s tím, že si užijí ještě pár chvil na evropském výsluní. Všechny ale zastínil Franta Kloz. Po faulu na něj kopalo Kladno penaltu, další dvě branky sám dal a Kladno slavilo senzační postup. Dnešním jazykem řečeno Kladno - Inter Milán 3:2... Šestka od Ferencvárose však euforii utnula.

Čím to, že jen na Kladně mu to házelo? Snad tím, že jeho spoluhráči v obou pražských celcích byli po individuální stránce úplně někde jinde. Snad tím, že byl zvyklý na jinou hru a jeho kladenští spoluhráči byli zvyklí na něj. Snad to bylo dáno i jeho povahou obyčejného kluka z dědiny nezapadajícího do velkoměstského prostředí. Franta by se celý doslova rozdal. Když jako prémii za vítězství nad Spartou dostal tisícovku, půlku rozdělil mezi nezaměstnané kamarády, za druhou půlku je všechny pozval na hostinu. Všechny trofeje z fotbalu někomu věnoval, jednou prý svlékl i košili, aby ji dal kolegovi, který žádnou neměl. I památeční manžetové knoflíčky od mladého Masaryka dal kamarádovi, jemuž se zalíbily. Dobrák od kosti byl tento kostnatý a šlachovitý plejer.

Na hřišti to však žádné dobračisko nebylo. Hattrick velkému Pláničkovi nebo dva hattricky Spartě Chicago v jednom zápase na turné Kladna po USA, čtyři góly Maďarům v reprezentačním zápase, kdy jsme našeho tehdejšího jižního souseda porazili po dlouhých osmi letech a kdy byl přes pět kusů ve své síti vyhlášen nejlepším hráčem zápasu maďarský brankář Palinkas... A tak bychom mohli pokračovat. Kloz byl svým způsobem fenomén, výše popsaný způsob hry by mohl leckoho svádět k pohrdlivému ostouzení tohoto chlapíka, ale žádný lempl nemůže být dlouhodobě tak produktivní. Posuďte sami: za Kladno odehrál 478 utkání, z nichž bylo 185 ligových, dal celkem 592 gólů, z toho 175 v lize. Dvakrát byl nejlepším kanonýrem nejvyšší soutěže - v průměrném celku, v době, kdy u nás pobíhaly hvězdy světového formátu - Nejedlý, Svoboda, Puč, Silný, Braine...

V r. 1940 zamával Kladnu, ale to neznamená, že by pověsil kopačky na hřebík. Svým střelkám dával nadále vyniknout ve Slaném, Roudnici a naposledy ve Vinařicích.

A pak přišel květen roku 1945 a František Kloz se připojil k povstání. Na bekovku si připnul trikoloru, oblékl lyžařské kalhoty, nafasoval pušku a šel na Němce. Pro ostatní to musela být vzpruha jak hrom, když viděli svého Frantu mezi sebou. Měl spolu s dalšími hájit muničák ve vesnici Hříškov. Bylo 7. května a Franta Kloz rozehrál dosud nejdůležitější zápas svého života - zápas o život. V úvodním dějství dostal zásah do stehna. Kulka mu roztříštila kost a roztrhla sval. Přestože trpěl jak zvíře, odmítl lékařem doporučovanou amputaci. Když pak přece jen svolil, bylo už pozdě - sněť postoupila příliš daleko, nohu už mu zachránit nešlo. Ale nejen nohu, ale ani holý život. Svůj poslední zápas na pozemském hřišti František Kloz dohrál. Ozval se poslední hvizd a hodnocení jeho celoživotního výkonu už přešlo z diváků na povolanějšího.

František Kloz, zvaný též Koniklec, zemřel na poli slávy 13. 6. 1945. Jeho pohřbu o tři dny později se zúčastnily tisíce lidí. V r. 1969 byl po něm pojmenován kladenský stadion.

Příště: František Svoboda