Pět důvodů, proč PSG nemusí vyhrát francouzskou ligu

Při současném rozložení sil v pěti elitních evropských ligách to vypadá jako jedna z posledních jistot: Ať se stane cokoliv, PSG ve Francii triumfuje. Jakýkoliv jiný scénář zkrátka vypadá naprosto nereálně. Letos však existuje několik faktorů, které by tuto definitivu mohly zvrátit.

Úvodem se patří připomenout, že já osobně jsem o pařížském titulu prakticky přesvědčen. Kvalitativní rozdíl mezi kádrem PSG a zbytkem ligy je zkrátka tak masivní, že věřit v cokoliv jiného by znamenalo balancovat za hranou statistické chyby.

To ale neznamená, že by Pařížané mohli slavit už před Vánoci (jako tomu bylo loni). Letošní rozložení sil ve Francii je nastaveno tak, že soupeři obhájce titulu mohou mít šanci - jakkoliv teoretickou. Můžeme to brát třeba tak, že květnová korunovace PSG není jistá na 99%, ale pouze na 90%.

Uznávaný novinář Julien Laurens, publikující v ESPN a Le Parisien, v půlce října napsal: "Vsadím se s vámi, o co chcete, že Pařížané opět vyhrají. Existují jenom dvě otázky: kdy se to stane a jaký budou mít náskok." Loni to bylo v březnu, načež po 38. kole ztrácel druhý Lyon drtivých 31 bodů.

Šance, že se letos bude podobný scénář opakovat, není příliš vysoká. Aktuálně druhý tým tabulky (o skóre před Monakem, tři body za Nice) už v této fázi sezony ví, že podobná dominantní jízda jako během posledního Blankova roku je v podstatě utopií. Může se ale opravdu stát, že by mocné PSG zůstalo v květnu v poli poražených? Tato pětice argumentů říká, že ano - ačkoliv bych, spolu s Julienem Laurensem, doporučoval přece jen sázet na jistotu.


1) Ztráta přirozené suverenity

Jakkoliv jsou výkony Zlatana Ibrahimovice v Manchesteru zatím nevyrovnané, nikdo nemůže popřít, že s jeho odchodem z pařížské kabiny cosi zmizelo. A nemám tím na mysli jenom góly (ačkoliv 113 tref ve 122 soutěžních zápasech je úžasné číslo). Se švédským fantomem jako by PSG ztratilo těžko definovatelnou, neuchopitelnou, leč v uplynulých sezonách až fyzicky hmatatelnou auru neporazitelnosti.

Když blogger Matt Spiro v létě psal, že s Ibrahimovicem opouští Ligue 1 nejlepší hráč její historie, šlo o poměrně kontroverzní prohlášení; sám Spiro nicméně svůj názor obhájil dostatečně. Odmítl statistické poměřování sil (rekord Delia Onnise, který v sedmdesátých a osmdesátých letech nasázel v elitní francouzské soutěži neskutečných 299 branek, zůstává stále neohrožen) a místo toho postavil Ibru do role postmoderní fotbalové ikony: skvělý hráč, jistě, ale také showman, ambasador, reklamní figurka, živoucí důkaz, že Ligue 1 není druhořadým spektáklem. Na Ibru se chodilo. Ibra byl teatrální, hlučný, výrazný, strhával pozornost.

Čistě z fotbalového hlediska je dost dobře možné, že by historici a pamětníci dokázali se Spirovým tvrzením polemizovat. Jenže v Ibrově případě šlo vždycky o něco víc - Spiro pouze vnímal fotbal jako globální divadlo, a ačkoliv je takové porovnání v tomto případě (historicky) nefér, v kontextu doby bez problémů obstojí. Fotbal se vyvinul, Ligue 1 začala ztrácet popularitu, a Ibra byl tím, který ji vrátil zpět do světel reflektorů. Plus, samozřejmě, 113 gólů ve 122 zápasech.

Teď taková persona v Paříži chybí, a na týmu je to znát. Existovaly zápasy, ve kterých se PSG až tak nedařilo, ale pouhá Švédova přítomnost dodala celému týmu buldočí sílu. Ibra byl vždycky prototypem vítěze, člověkem, který dokázal strhnout nejen spoluhráče, ale i fanoušky, celé město a nakonec i celou soutěž. Edinson Cavani může být elitní světovou devítkou, může dávat kvanta gólů, ale podobnou charakterovou sílu zkrátka nemá. A platí to i pro ostatní.

V dřívějších dobách byl podobný efekt mnohem častější - v mnoha ligách existovaly týmy, které se chovaly jako agresivní hegemon, nenávist jim dávala sílu, soupeři měli hrůzu byť jen překročit brány jejich domácího města a při vstupu na stadion měli v hlavách zakořeněno, že ještě před výkopem prohrávají 0:1. Podobné emoce vzbuzovala Sparta během své zlaté éry kolem přelomu tisíciletí nebo Manchester United za vlády Sira Alexe Fergusona. V uplynulých letech je - díky Ibrovi - vzbuzovalo i PSG. To už teď neplatí. A když může neporazitelného krále porazit takové Toulouse, které loni od sestupu dělilo pár minut, na psychice ostatních týmů se to podepíše: My můžeme taky.


2) Otázka priorit

Rozhodnutí zbavit se v létě kouče Laurenta Blanka a přivést na jeho místo Unaie Emeryho mělo jediný cíl: Vylepšit kredit PSG na evropské scéně. Jiné vysvětlení ostatně ani nedává smysl; vždyť Blanc v roce 2014 jako vůbec první trenér v historii vyhrál domácí treble (liga, Coupe de France, Coupe de la Ligue), a loni to (zdánlivě jakoby nic) úspěšně zopakoval.

Zároveň ale nedokázal za celou dobu přejít přes čtvrtfinále Ligy mistrů, a katarským vlastníkům klubu jednoduše došla trpělivost. Vyhrát Ligue 1 je stále nutností (cokoliv jiného by bylo donebevolající ostudou), ale šejkové by bez mrknutí oka vyměnili lokální pohárové úspěchy za průnik mezi nejlepší evropskou čtveřici. Papírově tam PSG podle mnohých už patří, po boku Bayernu, Realu Madrid a Barcelony; teď je zapotřebí to potvrdit.

Je tedy pravděpodobné, že Emeryho skutečným úkolem je soustředit se na Evropu s tím, že domácí trofeje přijdou samy - nebo minimálně ta nejdůležitější. To je pro soupeře dobrá zpráva, protože ačkoliv PSG ve většině ligových zápasů stále drtivě dominuje čistou kvalitativní silou, už několikrát se ukázalo, že není neporazitelné.

Nejde přitom pouze o mentální rozpoložení. Emery, trojnásobný vítěz Evropské ligy se Sevillou, má oproti Blancovi v dlouhodobých soutěžích nevýhodu - je náchylný ke zbytečným ztrátám, na rozdíl od svého předchůdce zatím neukázal, že by dokázal stvořit skutečně bezchybnou vítěznou mašinu. Nikdy ani netrénoval klub, jehož ambice by byly tak vysoké jako ty pařížské. Zároveň ví, že "pouhé" zopakování Blancových úspěchů vedení stačit nebude.

A tak i v domácí soutěži experimentuje s dlouhodobým výhledem na zápasy, které teoreticky přijdou až za několik měsíců - čtvrtfinále a případné semifinále Ligy mistrů. Jestliže Blanc přistupoval k ligové soutěži jako k možnosti vypilovat týmovou souhru k dokonalosti - a sázel na to, že slabší konkurence pomůže Pařížanům lépe se sehrát, což se nakonec projeví v bojích s jinými kluby evropské elity, které podobný luxus doma nemají - Emery zaujímá opačný přístup. Ligue 1 je pro něj možností experimentovat. Ne vytvořit dokonalou mašinu a na jaře jednoduše dominovat, ale naopak dát dohromady systém, který - na základě empirické zkušenosti z předchozích let - bude mít v Evropě větší šanci.

A to může být problém, protože Emeryho sevillský úspěch byl založený spíše na reaktivní než proaktivní filozofii (což je s ohledem na možnosti Sevilly logické). Baskický kouč se této zakořeněné metody úplně nevzdává ani v novém působišti. Jenže zatímco dříve týmy typu Toulouse či ASSE nedokázaly reagovat na destilovanou ofenzivní sílu, v okamžiku, kdy nejvysunutějšího záložníka hraje Verratti a místo metronoma Motty diktuje tempo hry stále trochu splašený Rabiot, najednou ví, jak udeřit. Proti Blancovi hrát nedokázaly, proti Emerymu se jim to může podařit.


3) Elita se konsoliduje

Loni touto dobou měli Pařížané 35 bodů, což jim stačilo na desetibodový náskok. Teď jich mají na kontě 29 a na čelo ztrácí tři.

Toto je efekt, o kterém se příliš nemluví - přitom je legitimní brát ho v potaz. PSG loni vyhrálo ligu před Lyonem, Monakem a Nice; tatáž čtveřice aktuálně zaujímá první čtyři místa, a asi bychom nenašli mnoho lidí, kteří by předvídali, že se tento fakt do konce sezony změní. Saint-Étienne tříští síly v Evropské lize (kde bude hrát i na jaře), Marseille je týrána vnitřními problémy, Rennes si stále zvyká na novou filozofii pod Christianem Gourcuffem, Bordeaux má příliš úzký kádr, Lille nabralo obrovskou ztrátu hned ze začátku... a jiní adepti na proniknutí mezi elitní čtyřku jednoduše neexistují.

PSG, Lyon a Monaco přitom obsadily první tři místa i v sezoně 2014/15. Vše zkrátka nasvědčuje tomu, že v Ligue 1 vznikla nová dlouhodobá elita (Big 3, chcete-li), kterou aktuálně doplňuje výborně vedené Nice. Dva týmy postavené na bezprecedentním zahraničním kapitálu, dva týmy proslulé dokonalou prací s mládeží.

To není nezanedbatelná skutečnost. Samotný fakt, že existují týmy, které jsou nyní už dlouhodobě zvyklé bojovat o nejvyšší příčky, podrývá přetrvávající obraz Ligue 1 jako soutěže, kde se může stát prakticky cokoliv. Dokud PSG bojovalo proti soupeřům, u nichž špatný měsíc mohl znamenat pád z pohárových pozic do bojů o záchranu, mělo obrovskou výhodu - tito soupeři totiž věděli, že případné body vydolované proti vyslancům hlavního města neznamenají vlastně nic, protože evropské peníze záleží na výsledcích jiných zápasů. Teď to tak úplně neplatí: Lyon si na podzim prošel reálnou krizí, a přesto je v tuto chvíli čtvrtý. A je reálná šance, že v neděli PSG porazí.

Pokud platí, že Lyon, Monaco a nyní i Nice budou pravidelně porážet slabší konkurenci, je hegemonie PSG v reálném ohrožení. Znamená to totiž, že tyto kluby "druhého sledu" mohou relativně ubrat plyn v soubojích proti středu a spodku tabulky. Mohou si to dovolit, protože pravidelný příjem peněz z Evropy z nich tvoří skutečnou ligovou elitu - ne na úrovni PSG, ale těsně pod ní. A protože priority PSG jsou aktuálně jinde (viz druhý bod), stává se liga vyrovnanější.

Loni se Pařížanům podařilo zlomit dvacet let starý rekord Nantes pro nejdelší šňůru zápasů bez porážky (33); po 24. kole měli na kontě 66 bodů ze 72 možných, vstřelili o 50 gólů více než inkasovali, a jejich odstup od druhého Monaka (24 bodů) byl větší než odstup Monaka od 19. místa (22 bodů). Titul si PSG zajistilo ve 30. kole v zápase proti Troyes, který skončil 9:0 a Ibrahimovic v něm zaznamenal hattrick za 9 minut. Něco podobného se letos jednoduše nestane - a není to pouze díky slabšímu PSG, ale také (a zejména) díky progresivně silnější, sebevědomější konkurenci.


4) Konečně reálný protivník

Kdo je v současnosti nejlepším trenérem ve Francii? Provokativní otázka - je extrémně těžké hodnotit práci koučů jako Jocelyn Gourvennec nebo Christian Gourcuff, kteří v minulosti prokázali svoji genialitu, ale letos u nových týmů stále hledají ideální souhru. Nebo Christophe Galtiera, jehož práce u Saint-Étienne je vynikající, ale reálné možnosti týmu vyčerpal už předloni. Aktuálně se však většina pozorovatelů shodne na tom, že tato pocta náleží Leonardu Jardimovi. Což je pro Pařížany špatná zpráva.

Jardim zpočátku neměl jednoduchou práci - byl sice povolán proto, že Monaco chtělo zavést dlouhodobý koncept a začít pracovat s mládeží, stále ale platilo, že nějaký výraznější výbuch by Portugalcovi nejspíš podrazil nohy. Bývalý kouč Sportingu svůj úkol nicméně zvládl, a dnes by se asi stěží našel někdo, kdo by nesouhlasil s tvrzením, že právě on je nejschopnějším stratégem Ligue 1.

V létě 2015 to s Monakem vypadalo všelijak; knížecí klub možná šokoval pohárovou Evropu, doma ale doplácel na přílišnou nezkušenost a naivitu. Nyní jde o tým, ze kterého jde regulérní strach. Podobného soupeře ještě PSG za éry katarské vlády nepotkalo. Jardim ví, co chce hrát, dokáže svůj tým takticky připravit na jakoukoliv příležitost (ostatně Pařížany už letos porazil), má k dispozici dostatečně širokou soupisku a ve znovuzrozeném Falcaovi má i lídra, který dokáže jít spoluhráčům příkladem. Toto je tým, který reálně může vyhrát ligu. A - na rozdíl od PSG - je to pro něj prvořadým cílem.


5) Ranieriho efekt a diskurzivní změna myšlení

Poslední bod už se pohybuje trochu ve filozofické rovině, ale přesto je potřeba jej zmínit - velké fotbalové příběhy po přelomu tisíciletí totiž psali outsideři. Real Sociedad, který málem ukradl španělský titul. Tehdy v jeho dresu zářil Nihat Kahveci, Turek, jehož země málem zopakovala podobný šok v roce 2002 (spolu s podceňovanou Jižní Koreou). O dva roky později Řekové slavili titul na Euru. Loni vyhrál v Anglii Ranieriho Leicester.

Ostatně i první "katarský" rok PSG skončil fiaskem; Ancelottiho mašinu tehdy ponížil Montpellier. Pro hráče Nice to musí být obrovská psychická vzpruha. I proto, že Pařížany v té době vedl kouč, který proslul spíše pohárovými úspěchy - což se od té doby neopakovalo, až do letoška.

"Leicester effect" se nevyplatí podceňovat. Nebýt Ranieriho zázračného týmu, je dost dobře možné, že by se hráči Nice nebo Monaka jednoduše vzdali. Teď ví, že je stále možné cokoliv. Unai Emery nemá jednoduchou pozici; dokáže si ji obhájit?