O šampionovi jen pokorně a šeptem

Už si plánuje rozlučku s kamarády z Ajaxu. S pomocí Jaapa Vissera nedávno publikoval svou první autobiografii. Konečně se bude moci naplno věnovat své rodině, která před 18 měsíci málem přišla o jednoho ze svých nejdůležitějších členů. Ledově klidný bouřlivák Edwin van der Sar napsal tečku za svou 21letou kariérou.

Sice hořkou v podobě nevydařeného finále Ligy mistrů, ale přesto opouští scénu jako tichý vítěz. A fotbalová Evropa tak přichází o jednu ze svých nejvýraznějších postav minulého dvacetiletí. Nesporně. Vždyť se o tom přesvědčíme i 3. srpna, kdy v Amsterdam Areně tradiční "otevírací den" nové sezony zakončí očekávaná rozlučka s ušatou legendou. Ta totiž doufá, že její pozvánku neodmítne minimálně většina úspěšného Ajaxu z poloviny 90. let, který hned dvakrát v řadě stanul ve finále Ligy mistrů. A zároveň by se po jejím boku mohli objevit i ti nejčerstvější spoluhráči z obrany Manchesteru United, s nimiž kupříkladu utkal onu památnou šňůru bez inkasovaného gólu. Po totožném pažitu by tak v jednu chvíli mohli a měli pobíhat hráči jako Nemanja Vidić, Gary Neville, Rio Ferdinand, Paul Scholes, Jari Litmanen, Marc Overmars, Clarence Seedorf či nynější kouč Ajaxu Frank De Boer, blízký Van der Sarův přítel. Tak by se krásně prolnuly dvě věkově ne tak vzdálené garnitury, jichž byl dnes 40letý rodák z Voorhoutu nezapomenutelnou součástí. Ve dvou různých dekádách.

Zrovna nedávno vydaná van der Sarova biografie prostě musí být silnými zážitky doslova napěchovaná. Už jen skutečnost, že brankářova manželka v prosinci 2009 prodělala krvácení do mozku, vhání mráz do zad. A speciální dílo to bude dozajista po více stránkách - pokud k ní předmluvu sepsal samotný Sir Alex Ferguson a její první výtisk měl údajně svírat v rukou zmíněný De Boer, nemůže tomu snad ani být jinak. Nás teď nicméně bude zajímat patrně hlavně obsah s čistě sportovní tématikou, o jehož charakter se pochopitelně zasloužila zejména vytáhlá a stále hubená legenda. Tím spíš bychom na toto dílo mohli být natěšeni, pokud i tato kniha byla psána se stejnou pokorou, s jakou van der Sar plnil řádky své kariéry déle než dvacet let předtím. Koneckonců mám takový dojem, že jsem se dosud nesetkal s žádným jiným brankářem, který by po takové sbírce týmových i individuálních ocenění ještě ve 40 letech prohlašoval, že "se má stále co učit - na trénincích i během zápasů". Vy ano?

"Nikdy jsem nechtěl být brankářem. Býval jsem hráčem v poli, ovšem nepříliš talentovaným. Vždy jsem o sobě pochyboval. Když mi bylo 18, 19 let, nevěděl jsem, co chci. Kam směřuji..." zavzpomínal si v nedávném rozhovoru Edwin van der Sar, který ještě v tomto věku o přestupu do hlavního města mohl tak akorát snít. "Věřím, že mi má nejistota během kariéry pomáhala. Tyto pochybnosti jsem do jisté míry potřeboval jako motivaci. Jakmile jste domýšlivý a příliš sebejistý, ztrácíte nadhled," pokračuje rozumně a přidává svůj mladický vzor, "neustále jsem sledoval ostatní brankáře a porovnával se s nimi. Pamatuji si, jak jsem pozoroval Westervelda a přemýšlel přitom...hmmm...skoro jsem až žárlil. Ve Westerveldovi jsem viděl něco, co jsem v sobě spatřit nemohl."

Přitom do takové reprezentace se Van der Sar dostal o čtyři roky dříve než jeho idol. A nakonec tam také odchytal dvacetkrát větší porci zápasů. Na tuto úroveň ho ovšem především dovedla právě ona skromnost snoubená se sebekritikou. Vždyť když vychrtlý golman končil svou druhou (a poslední) sezonu v Juventusu, uzavíral tuto kapitolu svého života coby nejméně propustný brankář Serie A té dvouletky a samotní Bianconeri pod jeho neustálým dohledem za celý poslední ročník prohráli jenom třikrát. S dvoubodovým odstupem každopádně finišovali za prvním AS Řím, stejně jako jim o 12 měsíců dříve scházel jeden krok do slavícího Lazia. Což se zkrátka bralo jako neúspěch. Mnozí by si nejspíš řekli, že byl Van der Sar přesto spolehlivým tahounem tohoto dvakrát v řadě stříbrného celku. Ale jakmile se dal do rekapitulace sám Holanďan, takový dojem se vám z hlavy rázem vytratil. "Přiznávám, že jsem v Itálii po ty dva roky nechytal moc dobře. Dostával jsem ze sebe míň, než byl můj standard v Ajaxu. Nevím proč," krčil Van der Sar rameny v srpnu 2001, kdy byl pod nátlakem příchozího Buffona odvelen pod křídla Fulhamu.

Van der Sar přitom nebyl jen výjimečně charakterní osobností, ale i prototyp "chytrého brankáře". Pro jeho vystižení by pak bylo vůbec ideální nastínit si konečně situaci, za níž Van der Sar učinil patrně nejvýznamnější krok své kariéry.

Do Manchesteru United se měl stěhovat ve 34 letech jakožto golman, který před sebou už nějaký ten pátek pomyslný zenit tlačí tak, aby se za něj za boha nemohl dostat. Ve Fulhamu, jenž ho z Itálie kupoval v roli zbrusu nového účastníka Premier League, se výrazně zasloužil o okamžitou záchranu jeho prvoligové identity. Pak v následujících třech sezonách pod svůj průměr sice neklesl, ale přirozeně i díky své povaze nijak zvlášť nevynikal. Mezitím na Old Trafford nekonečných šest let hledali pořádného následovníka Petera Schmeichela, který v té době dokonce už ani nechytal. Za tu dobu se v pozici jedničky slavného velkoklubu vystřídalo deset různých borců. Někteří vydrželi manažera zklamávat delší čas - třeba Barthez, jiní se v klubu prakticky neohřáli - například Taibi nebo Bosnich. A teď měl přijít muž, jehož dosavadní největší kolektivní úspěch všichni datovali deset let zpátky.

Navíc právě typ brankáře, na který v "Divadle snů" jednoduše nebyli zvyklí. O Barthezově svéráznosti se nemá smysl rozepisovat a také Schmeichel býval po všech směrech agresivním golmanem, jehož hlasivky během utkání stěží přestaly pracovat. Naproti tomu Edwin Van der Sar nikdy zákroky zbytečně "necukroval", své reflexy jako by si nechtěl opotřebovat, chytal vždy úsporně. Jeho talent spočíval v dokonalé organizaci pokutového území a zpravidla bezchybném čtení soupeřových úmyslů. Často působil dojmem, jako by byl o krok napřed. "Chlape, ty víš, kam si stoupnout, a mně se to jaksi líbí," chválil ho koneckonců neobyčejným způsobem Louis Van Gaal, Sarův osobní guru, v začátcích golmanovy kariéry. Přesně o tom to také v Nizozemcově podání bylo. Naučil se znát úhly, postupem času chápal, kdy je třeba opustit brankovou čáru a kdy naopak ne, rozumně udílel pokyny svým strážcům. A odměnou za poslušnost jim pak kupříkladu byl jeho vítaný klid v rozehrávce - nejspíš z dob, kdy hrával v poli, si Van der Sar uchoval výjimečnou kopací techniku, která mu kdykoliv umožnila přesně rozehrát nakrátko či dlouhým výkopem.

Své nadměrné herní inteligence přitom využíval i v nestandardních situacích. Kupříkladu při penaltových rozstřelech. Sic na mezinárodní úrovni v této disciplíně příliš úspěšný nebyl a nakonec se "pyšní" bilancí 1:3, s Red Devils zvládl hned dvě takové loterie. Z nich na jednu vzpomíná obzvlášť rád. "Posílali příliš mnoho balonů doleva a já si dělal takový rozbor Anelky, takže jsem věděl, že preferuje pravou stranu. Někdy je to zkrátka mentální boj. Řekl jsem si ‚Když naznačím skok doleva...‘," popisuje Van der Sar své myšlenkové pochody před rozhodující penaltou finále Ligy mistrů. A u jeho slov koneckonců můžeme ještě zůstat, abychom charakteristiku nizozemského rekordmana v počtu reprezentačních startů vhodně uzavřeli. "Fotbalová inteligence je důležitější než silné ruce. Je klíčové vidět, co se asi bude dít dál a dobrá komunikace je rovněž podstatná," popisuje své zásady sám muž, který se hned po konci aktivní kariéry vydává na tu trenérskou.

Výhru v lize mistrů oslavil jen zdvižením obou rukou a napnutím ukazováčků - v klidu si počkal na burácející spoluhráče. Právě ono gesto s jedním vytyčeným prstem si s ním každý musí i za 50 let spojit. Kvitoval tak i svůj skvostný zákrok proti Pizzarově první penaltě v rozstřelu Community Shieldu 2007. A někdy se třeba zaradoval jen tak pro sebe. I později toho zhruba čtyři roky starého večera jako by se v něm dokonce proud emocí úplně zastavil - přestože se čím dál víc blížil trofeji, kterou zatím nad hlavu jakživ nevytáhl. Zkrátka pokud vás zrovna napadne se některého z fotbalových příznivců zeptat na největšího kliďase mezi světovými brankáři, na 90% by vám měl odpovědět právě "Edwin Van der Sar". A pokud ne, zkuste třeba svou otázku formulovat docela jinak. Jen tak namátkou - kdo za poslední desetiletí nejspolehlivěji kraloval vzdušnému prostoru? Kdo za stejný časový úsek neměl konkurenci v otázce organizace vlastního pokutového území? A koho byste označili za nejinteligentnějšího golmana uplynulé dekády? Já mám jasno, pokaždé bych volil ta samá čtyři slova.

Proč si Van der Sara hlavně pamatovat?

* Ve 22 letech načínal svou první úplnou sezonu v pozici jedničky Ajaxu - a hned byl v jejím závěru vyhlášen nejlepším brankářem své země, stejně jako všechny tři následující roky.

* S Ajaxem vyhrál Pohár UEFA (1991/92) i Ligu mistrů (1994/95) - po tom druhém významném triumfu byl skrze oficiální magazín UEFA zvolen Evropským brankářem roku. Ve stejné anketě si pak připsal na konto čistý hattrick mezi lety 2008 a 2010 (jen Kahn měl delší sérii - 4 výhry v řadě).

* V sezóně 1997/98 si zavzpomínal na své začátky v poli a vstřelil svůj jediný ligový gól v kariéře - z penalty pečetil debakl De Graafschapu.

* Když roku 1999 přicházel na turínské Stadio delle Alpi, hovořilo se o něm jako o vůbec první neitalské jedničce tohoto tradičního italského celku. Doteď zůstává poslední.

* V Premier League spolu se svými spoluhráči z ManUtd držel v sezoně 2008/09 čisté konto rekordních 1 311 minut (rekordních pro celou britskou prvoligovou historii!), dokud jej nepřekonal Roque Santa Cruz z Blackburnu. Tato série trvala déle než tři měsíce a zabrala neuvěřitelných 14 kol. Dohromady v tomto ročníku nashromáždil 21 čistých kont!

* Stal se prvním brankářem, jenž v rámci Champions League zvládl neinkasovat v rovných 50 zápasech.

* Stal se prvním nebritským hráčem, který v Premier League účinkoval i po čtyřicítce. Zároveň jej můžeme považovat za nejstaršího vítěze Premier League (40 let a 205 dní) či finalistu Ligy mistrů (40 let a 211 dní).

* Nikdo jiný na mistrovstvích Evropy nespolykal tolik minut jako Edwin Van der Sar.

* Počet vlastních startů za reprezentaci zaokrouhlil proti Norsku v říjnu 2008 na 130. Dosavadního rekordmana Franka De Boera přeskočil už během osmifinálového duelu MS 2006. V nejbližší době se mu může vyrovnat snad jen Van der Vaart, který na něj ovšem stále ztrácí celých 40 zápasů!

* V národním týmu si jinak prožil kopu zklamání. Navždy si asi bude pamatovat hned tři po sobě jdoucí turnajová vypadnutí až na pokutové kopy. Takhle krutou cestou Holanďané opouštěli Euro 1996, MS 1998 a rovněž příští - z půlky domácí - evropský šampionát. Na loňském šampionátu, kde "Oranjes" dokráčeli až do finále, pro změnu Van der Sar chyběl.

* Penaltová loterie mu nicméně vycházela alespoň na klubové scéně. Všem jistě utkvěly v paměti jeho tři heroické zákroky v utkání Community Shieldu (2007) a pak zvládnutý rozstřel znovu proti Chelsea ve finále samotné Ligy mistrů (2008), kdy si v rozhodující chvíli vyšlápl na Anelku.

* Edwin Van der Sar bodoval ve všech čtyřech klubech, v nichž za svou profesionální kariéru stihl účinkovat. Vyhrál Eredivisie (4x), Premier League (4x), Nizozemský pohár (3x), Pohár UEFA (1x), Ligu mistrů (2x), Carling Cup (1x), FA Community Shield (3x), Pohár Intertoto (2x), Evropský superpohár (1x), Interkontinentální pohár i Mistrovství světa klubů. Něco mu však přece jen na klubové scéně dočista uniklo - ušák pro vítěze FA Cupu, v rámci něhož se do finále podíval jen jedinkrát a tehdy (2007) v prodloužení rozhodl Drogba.