Nejhorší lednové přestupy napříč dějinami Premier League
Zaujalo nás
Od roku 2003 se v Anglii smí přestupovat nejen v létě, ale i v průběhu ledna. Od té doby už několik klubů v polovině sezony zvládlo udělat naprosto rozdílové nákupy, některé se však také hrubě nevydařily, a tak se nyní The Guardian rozhodl z každého roku vybrat ten nejhorší přestup. Příjemnou škodolibou novoroční zábavu přejeme...
2003 — Michael Ricketts, z Boltonu do Middlesbrough; 3,5 milionů liber
V čase 23:30, o historicky prvním lednovém deadline day, Middlesbrough zapečetilo podpis útočníka, který měl způsobit zásadní převrat v kabině týmu na čtrnácté pozici v tabulce. "V Boltonu jsem se zasekl, tréninky byly pořád stejné, nešlo to tak, jak jsem plánoval. To se tady snad změní," vysnil si tenkrát útočník Michael Ricketts. A nezměnilo: na konci příští sezony, po 18 měsících a pouhém tuctu ligových startů se třemi góly na kontě se forvard poroučel do Leedsu jako volný hráč.
2004 — José Antonio Reyes, ze Sevilly do Arsenalu; 20 milionů liber
Když José Antonio Reyes dorazil do Londýna, prohlásil, že je "zároveň nejšťastnějším i nejsmutnějším člověkem na světě", čímž jedině podtrhl své emocionální pouto ke Španělsku; pouto, které nikdy nezmizelo. Jeho londýnská štace začala dobře, titulem a góly ve všech pěti prvních kolech sezony 2004/05, jenže potom ho v říjnu na Old Trafford trochu pokopal Gary Neville, a bylo to. "Nebudu popírat snahu ho zastrašit. Reyes tápal, jakmile se na něho hrálo tvrdě," prohlásil později obránce Manchesteru United, jehož strategie zafungovala do puntíku. Reyes po čtyři měsíce nebyl schopný skórovat, roku 2006 prchnul do Realu Madrid, a až doteď se nehnul z Pyrenejského poloostrova.
2005 — Jean-Alain Boumsong, z Rangers do Newcastlu; 8,2 milionů liber
Glasgowští Rangers vlastnili francouzského zadáka pouhých šest měsíců, během nichž jeho hodnota záhadným způsobem stihla narůst z nuly (přicházel jako volný hráč) až na hranici osmi milionů liber. "Zdobí ho ohromná touha být tím nejlepším," sliboval si tehdy velké věci manažer strak Graeme Souness, který si následně odmítal přiznat chybu až do té doby, než byl klubem vyhozen. Za ten rok a kousek přitom Boumsong v první řadě páchal jednu hrubku za druhou a šest měsíců po Sounessovu odchodu byl prodán s téměř pětimilionovou ztrátou. "Když se mi daří, nikdo o mně nemluví," stěžovala si bývalá opora Auxerre. "Dobře, nejsem žádný Beckenbauer, ale časem jsem přišel na to, co si na hřišti můžu dovolit, a co ne." Jeden sloupec byl bohužel podstatně delší než ten druhý.
2006 — Hossam Ghaly, z Feyenoordu do Tottenhamu; neznámá částka
Po šestnácti měsících a sedmnácti startech na White Hart Lane byl Ghaly povolán do akce již ve 29. minutě utkání s Blackburnem, aby byl následně po hodině hry opět stažen, hodil svůj dres po manažeru Jolovi a definitivně tak pohřbil celé své angažmá v Tottenhamu. Toho léta potom Egypťana za tři miliony liber koupil Birmingham, aby během tří dnů nějak přišel na cestu, jak z dohody vycouvat - právě tak krátký interval totiž Ghalymu stačil na to, aby se znechutil manažerovi Bruceovi. Vítěz Afrického poháru 2010 za Tottenham ještě jednou mohl nastoupit v lednu 2009, kdy byl jmenován mezi náhradníky, publikum na něho ovšem bučelo tak vydatně, že se raději v řádu týdnů prodal do al-Nassru.
2007 — Julius Aghahowa, ze Šachtaru Doněck do Wiganu; 3,5 milionů liber
Jak se blížil konec ledna 2007, Wigan seděl na samém dně tabulky poté, co nashromáždil osm ligových proher v řadě. "Netřeba se před něčím schovávat - topíme se v hovnech," nebral si servítky při hodnocení situace manažer Paul Jewell. A tak přišla řada na spasitele Juliuse Aghahowu, lehkonohého forvarda, jehož akrobatická oslava gólů ozdobila již mistrovství světa 2002. To Anglie si Nigerijcových salt vůbec neužila. Jewell sice trval na tom, že "si klub na skautingu vážně dal záležet", a že ho "sám osobně sledoval při dvou zápasech", ovšem ani to ve finále nestačilo. Aghahowa ve Wiganu strávil něco přes rok, pod třemi manažery nashromáždil jenom 23 startů a přesně nula gólů.
2008 — Afonso Alves, z Heerenveenu do Middlesbrough; 12,7 milionů liber
Svým způsobem regulérní kultovní hrdina světa fotbalových přestupů a jakési nefér měřítko pro každý export z Eredivisie. Faktem ale je, že konkrétně Heerenveen se svých hvězd zvládá zbavovat opravdu příkladně, a dlouhodobě. Roku 2006 Manchesteru City podstrčil zoufalého řeckého útočníka Georgiose Samarase, roku 2014 Cardiff zaplatil dva miliony liber za Magnuse Wolffa Eikrema, jehož kontrakt byl zrušen po pouhých devíti utkáních, a před devíti lety se Middlesbrough vytasilo s necelými 13 miliony ve snaze pořídit si obávaného střelce 48 gólů v padesáti startech za Heerenveen. Realita na severovýchodě Anglie potom nemohla být odlišnější: za celý rok a půl v Anglii měl brazilský útočník jen pár (zhruba dvě) dobrých utkání, až se v létě 2010 opozdil při nástupu do předsezónní přípravy a Boro ho obratem prodalo se šestimilionovou ztrátou.
2009 — Savio Nsereko, z Brescie do West Hamu; 9 milionů liber
West Ham se chlubil tím, že ve snaze získat nejlepšího hráče posledního Eura do 19 let "úspěšně odrážel velkou konkurenci". A zpětně nutno říct, že ona konkurence se takříkajíc vyhnula kulce. V příštích měsících totiž hráč dle svých slov "úplně ztratil kontakt s realitou", nikdy se pořádně neprobil do prvního týmu, načal jediné jarní utkání a okamžitě byl prodán s více než šestimilionovou ztrátou do Fiorentiny. Za italský klub ale pro změnu nenastoupil vůbec nikdy a místo toho se vydával na jedno hostování za druhým, včetně toho v Mnichově 1860, kde se ho zbavili poté, co náhle zmizel a teprve po týdnu byl objeven v bytě své sestry. Ještě větší perličkou ale byla Saviova štace v Juve Stabia, kterou poznamenal úprk do Thajska, kde se Němec neúspěšně pokusil zosnovat svůj vlastní únos.
2010 — Michel, ze Sportingu Gijón do Birminghamu; 3 miliony liber
Ještě v polovině měsíce ledna se jednalo o největší přestup provedený klubem Premier League. Nový manažer Birminghamu Alex McLeish oznámil, že se jeho čerstvý španělský přírůstek do kabiny "nachází ve skvělé věkové skupině a má dobré nohy". To ještě znělo fajn, méně povzbudivý byl ale Skotův dodatek, že by si jeho posila "mohla brzy uvědomit, že to s prosazením v týmu nebude mít lehké". Bizarní představení, které následovalo neméně bizarní počínání manažera. Ten vážně jen za pár dní na stejný post přivedl Craiga Gardnera a z Michela se rázem stala až čtvrtá volba do středu pole. Nakonec od začátku nastoupil k šesti zápasům, další půltucet si užil jako střídající hráč, a brzy byl prodán do Getafe za polovinu pořizovací ceny.
2011 — Jean Makoun, z Lyonu do Aston Villy; 6 milionů liber
Tohle byl přestupový leden všech přestupových lednů, měsíc nejdramatičtějšího prvoligového utrácení. Torres a Carroll si v tomto směru kradou většinu pozornosti, a tak se trochu zapomíná na jiné přestupové katastrofy jako přesun Bonganiho Khumala do Tottenhamu za 1,5 milionu eur. ("Má potenciál, není drahý a nám se líbí. Je hladový po šanci a my mu ji dáme," sliboval tehdy Harry Redknapp a bohapustě lhal - po čtyřech a půl letech ho Spurs propustili bez jediného startu na kontě.) Mezi těmi dražšími, mizernými přestupy potom vyčnívá Jean Makoun, nebo jinými slovy manažera Villans Houlliera "přesně ten, koho potřebujeme". To se nepotvrdilo: po sedmi startech, v nichž viděl tři žluté a jednu červenou kartu, se Makoun chvatně vypařil.
2012 — Marvin Sordell, z Watfordu do Boltonu; 3,2 milionů liber
Až na poslední chvíli, v závěrečných minutách deadline day, Owen Coyle překazil zamýšlený obchod Cardiffu City a uloupil Marvina Sordella pro svůj Bolton. Tolik snahy a dramatu pro tři camea ve zbytku sestupové sezony. To ale nebylo vše: Sordell následně za Wanderers nenastoupil až do příštího února, což nový manažer Dougie Freedman svaloval na hráčův psychický stav - "stýská se mu po domově, pro to neexistuje lepší vysvětlení," tvrdil - a, kuriózně, také na útočníkovu závislost na sociálních sítích. "Mimo hřiště má menší problémy se svým tweetováním. Dalo by se to nazvat obsesí," krotil hlavou mladý kouč. Sordell potom odešel do Burnley, když si na prostoru 30 měsíců připsal všehovšudy třináct startů za Bolton. Zrovna dnes věnoval svůj podpis i šest tweetů druholigovému Burtonu.
2013 — Vegard Forren, z Molde do Southamptonu; 4,2 milionů liber
Norský obránce kvůli Southamptonu odstoupil od dohody s Liverpoolem o kratší zkoušce a přestup z mateřského Molde označil za "splněný sen". "Není pochyb o tom, že právě tady chci být. Je tu dobrá, mladá kabina a způsob, jakým hrají, mi vyhovuje," třásl se reprezentační stoper. Hned v den jeho přestupu se nicméně jeho představy musely rozplynout: původce onoho vyhovujícího stylu, Nigel Adkins, byl vyhozen ve prospěch Mauricia Pochettina a Forren si za Saints ve finále nikdy nekopl. Ještě toho samého léta sice hráčův agent prohlašoval, že jeho klient zůstává "trpělivý, odhodlaný a připravený", za další tři týdny se ale zrodil neslavný obráncův návrat do Molde.
2014 — Konstantinos Mitroglou, z Olympiakosu do Fulhamu; 12,4 milionů liber
Na podzim 2013 Konstantinos Mitroglou vstřelil 14 gólů ve dvanácti ligových zápasech, hattrick v Lize mistrů a vysloužil si pochvalu od Arsenea Wengera, který ho popsal jako "ryzího zakončovatele, který se nedá přehlížet". Brzy nato se však ukázalo, že se Mitroglou dá ignorovat celkem bez problémů - ve Fulhamu si po přesunu z Pirea odbyl jediný start v základu, dvakrát naskočil z lavičky, párkrát si poranil koleno, a po gólech se mezitím zcela slehla zem. Ničemu nepomohla ani skutečnost, že Rene Meulensteen, který ho s velkou slávou podepisoval, už v čase Mitroglouova debutu u kormidla nebyl. Ihned v létě se Mitroglou vrátil na hostování do Olympiakosu a v uplynulé sezoně opět řádil za Benfiku, která ho letos odkoupila za sedm milionů eur. Pro hráče i ztrápený londýnský klub to mohlo dopadnout i hůře.
2015 — Andrej Kramarić, z Rijeky do Leicesteru; 9,7 milionů liber
Sedmého ledna 2015 - v den, kdy klub dotáhl rekordní přestup chorvatského šutéra - se Leicester ještě nacházel na dně tabulky se třemi výhrami z 20 kol. Ani zlomek nadcházejících úspěchů Foxes ovšem nemůže být přičten k duhu právě Kramarićovi, který si na jaře pod Nigelem Pearsonem připsal na konto jen dva góly, aby ho následně Claudio Ranieri vůbec nezahrnul do svých plánů. "Je to fantastický hráč, ale v tuhle chvíli volím jiný typ útočníka," avizoval italský stratég a podle toho také jednal: věnoval mu všehovšudy dvaadvacet minut ligové akce. Sám Kramarić sice tvrdil, že "fanoušci litují jeho nedostatku herního prostoru, protože ho mají velmi rádi", ale to vzhledem k výsledkům týmu těžko mohlo být pravdivé svědectví. Kramarić kvůli malému zapojení ani nepřebral medaili pro mistra Anglie a momentálně už patří Hoffenheimu.
2016 — Oumar Niassé, z Lokomotivu Moskva do Evertonu; 13,5 milionů liber
V době přestupu Roberto Martínez vypichoval Niassého "opravdový hlad a touhu po úspěchu", přesto ho mezi jedenácti vyvolenými jmenoval pouze pro dva ligové zápasy. Ve zbývajících třinácti kolech senegalský forvard nastřádal všehovšudy 19 minut, z toho čtrnáct v utkání s West Hamem, které byl Everton schopný prohrát i přesto, že v době Niassého nástupu stále vedl 2:0. Pro tento ročník Niassému ani nebylo přiděleno číslo; šestadvacetiletý forvard je v tuto chvíli spíše členem rezervy. A tam podle všeho zanechal vynikající dojem: trenér evertonského béčka David Unsworth již Niassého označil za mimořádný talent s neuvěřitelnou pracovní morálkou, který jen "potřebuje pokračovat v tom, co dělá". Definici toho údajného "něčeho" už s dovolením nechám na vás...
2003 — Michael Ricketts, z Boltonu do Middlesbrough; 3,5 milionů liber
V čase 23:30, o historicky prvním lednovém deadline day, Middlesbrough zapečetilo podpis útočníka, který měl způsobit zásadní převrat v kabině týmu na čtrnácté pozici v tabulce. "V Boltonu jsem se zasekl, tréninky byly pořád stejné, nešlo to tak, jak jsem plánoval. To se tady snad změní," vysnil si tenkrát útočník Michael Ricketts. A nezměnilo: na konci příští sezony, po 18 měsících a pouhém tuctu ligových startů se třemi góly na kontě se forvard poroučel do Leedsu jako volný hráč.
2004 — José Antonio Reyes, ze Sevilly do Arsenalu; 20 milionů liber
Když José Antonio Reyes dorazil do Londýna, prohlásil, že je "zároveň nejšťastnějším i nejsmutnějším člověkem na světě", čímž jedině podtrhl své emocionální pouto ke Španělsku; pouto, které nikdy nezmizelo. Jeho londýnská štace začala dobře, titulem a góly ve všech pěti prvních kolech sezony 2004/05, jenže potom ho v říjnu na Old Trafford trochu pokopal Gary Neville, a bylo to. "Nebudu popírat snahu ho zastrašit. Reyes tápal, jakmile se na něho hrálo tvrdě," prohlásil později obránce Manchesteru United, jehož strategie zafungovala do puntíku. Reyes po čtyři měsíce nebyl schopný skórovat, roku 2006 prchnul do Realu Madrid, a až doteď se nehnul z Pyrenejského poloostrova.
2005 — Jean-Alain Boumsong, z Rangers do Newcastlu; 8,2 milionů liber
Glasgowští Rangers vlastnili francouzského zadáka pouhých šest měsíců, během nichž jeho hodnota záhadným způsobem stihla narůst z nuly (přicházel jako volný hráč) až na hranici osmi milionů liber. "Zdobí ho ohromná touha být tím nejlepším," sliboval si tehdy velké věci manažer strak Graeme Souness, který si následně odmítal přiznat chybu až do té doby, než byl klubem vyhozen. Za ten rok a kousek přitom Boumsong v první řadě páchal jednu hrubku za druhou a šest měsíců po Sounessovu odchodu byl prodán s téměř pětimilionovou ztrátou. "Když se mi daří, nikdo o mně nemluví," stěžovala si bývalá opora Auxerre. "Dobře, nejsem žádný Beckenbauer, ale časem jsem přišel na to, co si na hřišti můžu dovolit, a co ne." Jeden sloupec byl bohužel podstatně delší než ten druhý.
2006 — Hossam Ghaly, z Feyenoordu do Tottenhamu; neznámá částka
Po šestnácti měsících a sedmnácti startech na White Hart Lane byl Ghaly povolán do akce již ve 29. minutě utkání s Blackburnem, aby byl následně po hodině hry opět stažen, hodil svůj dres po manažeru Jolovi a definitivně tak pohřbil celé své angažmá v Tottenhamu. Toho léta potom Egypťana za tři miliony liber koupil Birmingham, aby během tří dnů nějak přišel na cestu, jak z dohody vycouvat - právě tak krátký interval totiž Ghalymu stačil na to, aby se znechutil manažerovi Bruceovi. Vítěz Afrického poháru 2010 za Tottenham ještě jednou mohl nastoupit v lednu 2009, kdy byl jmenován mezi náhradníky, publikum na něho ovšem bučelo tak vydatně, že se raději v řádu týdnů prodal do al-Nassru.
2007 — Julius Aghahowa, ze Šachtaru Doněck do Wiganu; 3,5 milionů liber
Jak se blížil konec ledna 2007, Wigan seděl na samém dně tabulky poté, co nashromáždil osm ligových proher v řadě. "Netřeba se před něčím schovávat - topíme se v hovnech," nebral si servítky při hodnocení situace manažer Paul Jewell. A tak přišla řada na spasitele Juliuse Aghahowu, lehkonohého forvarda, jehož akrobatická oslava gólů ozdobila již mistrovství světa 2002. To Anglie si Nigerijcových salt vůbec neužila. Jewell sice trval na tom, že "si klub na skautingu vážně dal záležet", a že ho "sám osobně sledoval při dvou zápasech", ovšem ani to ve finále nestačilo. Aghahowa ve Wiganu strávil něco přes rok, pod třemi manažery nashromáždil jenom 23 startů a přesně nula gólů.
2008 — Afonso Alves, z Heerenveenu do Middlesbrough; 12,7 milionů liber
Svým způsobem regulérní kultovní hrdina světa fotbalových přestupů a jakési nefér měřítko pro každý export z Eredivisie. Faktem ale je, že konkrétně Heerenveen se svých hvězd zvládá zbavovat opravdu příkladně, a dlouhodobě. Roku 2006 Manchesteru City podstrčil zoufalého řeckého útočníka Georgiose Samarase, roku 2014 Cardiff zaplatil dva miliony liber za Magnuse Wolffa Eikrema, jehož kontrakt byl zrušen po pouhých devíti utkáních, a před devíti lety se Middlesbrough vytasilo s necelými 13 miliony ve snaze pořídit si obávaného střelce 48 gólů v padesáti startech za Heerenveen. Realita na severovýchodě Anglie potom nemohla být odlišnější: za celý rok a půl v Anglii měl brazilský útočník jen pár (zhruba dvě) dobrých utkání, až se v létě 2010 opozdil při nástupu do předsezónní přípravy a Boro ho obratem prodalo se šestimilionovou ztrátou.
2009 — Savio Nsereko, z Brescie do West Hamu; 9 milionů liber
West Ham se chlubil tím, že ve snaze získat nejlepšího hráče posledního Eura do 19 let "úspěšně odrážel velkou konkurenci". A zpětně nutno říct, že ona konkurence se takříkajíc vyhnula kulce. V příštích měsících totiž hráč dle svých slov "úplně ztratil kontakt s realitou", nikdy se pořádně neprobil do prvního týmu, načal jediné jarní utkání a okamžitě byl prodán s více než šestimilionovou ztrátou do Fiorentiny. Za italský klub ale pro změnu nenastoupil vůbec nikdy a místo toho se vydával na jedno hostování za druhým, včetně toho v Mnichově 1860, kde se ho zbavili poté, co náhle zmizel a teprve po týdnu byl objeven v bytě své sestry. Ještě větší perličkou ale byla Saviova štace v Juve Stabia, kterou poznamenal úprk do Thajska, kde se Němec neúspěšně pokusil zosnovat svůj vlastní únos.
2010 — Michel, ze Sportingu Gijón do Birminghamu; 3 miliony liber
Ještě v polovině měsíce ledna se jednalo o největší přestup provedený klubem Premier League. Nový manažer Birminghamu Alex McLeish oznámil, že se jeho čerstvý španělský přírůstek do kabiny "nachází ve skvělé věkové skupině a má dobré nohy". To ještě znělo fajn, méně povzbudivý byl ale Skotův dodatek, že by si jeho posila "mohla brzy uvědomit, že to s prosazením v týmu nebude mít lehké". Bizarní představení, které následovalo neméně bizarní počínání manažera. Ten vážně jen za pár dní na stejný post přivedl Craiga Gardnera a z Michela se rázem stala až čtvrtá volba do středu pole. Nakonec od začátku nastoupil k šesti zápasům, další půltucet si užil jako střídající hráč, a brzy byl prodán do Getafe za polovinu pořizovací ceny.
2011 — Jean Makoun, z Lyonu do Aston Villy; 6 milionů liber
Tohle byl přestupový leden všech přestupových lednů, měsíc nejdramatičtějšího prvoligového utrácení. Torres a Carroll si v tomto směru kradou většinu pozornosti, a tak se trochu zapomíná na jiné přestupové katastrofy jako přesun Bonganiho Khumala do Tottenhamu za 1,5 milionu eur. ("Má potenciál, není drahý a nám se líbí. Je hladový po šanci a my mu ji dáme," sliboval tehdy Harry Redknapp a bohapustě lhal - po čtyřech a půl letech ho Spurs propustili bez jediného startu na kontě.) Mezi těmi dražšími, mizernými přestupy potom vyčnívá Jean Makoun, nebo jinými slovy manažera Villans Houlliera "přesně ten, koho potřebujeme". To se nepotvrdilo: po sedmi startech, v nichž viděl tři žluté a jednu červenou kartu, se Makoun chvatně vypařil.
2012 — Marvin Sordell, z Watfordu do Boltonu; 3,2 milionů liber
Až na poslední chvíli, v závěrečných minutách deadline day, Owen Coyle překazil zamýšlený obchod Cardiffu City a uloupil Marvina Sordella pro svůj Bolton. Tolik snahy a dramatu pro tři camea ve zbytku sestupové sezony. To ale nebylo vše: Sordell následně za Wanderers nenastoupil až do příštího února, což nový manažer Dougie Freedman svaloval na hráčův psychický stav - "stýská se mu po domově, pro to neexistuje lepší vysvětlení," tvrdil - a, kuriózně, také na útočníkovu závislost na sociálních sítích. "Mimo hřiště má menší problémy se svým tweetováním. Dalo by se to nazvat obsesí," krotil hlavou mladý kouč. Sordell potom odešel do Burnley, když si na prostoru 30 měsíců připsal všehovšudy třináct startů za Bolton. Zrovna dnes věnoval svůj podpis i šest tweetů druholigovému Burtonu.
2013 — Vegard Forren, z Molde do Southamptonu; 4,2 milionů liber
Norský obránce kvůli Southamptonu odstoupil od dohody s Liverpoolem o kratší zkoušce a přestup z mateřského Molde označil za "splněný sen". "Není pochyb o tom, že právě tady chci být. Je tu dobrá, mladá kabina a způsob, jakým hrají, mi vyhovuje," třásl se reprezentační stoper. Hned v den jeho přestupu se nicméně jeho představy musely rozplynout: původce onoho vyhovujícího stylu, Nigel Adkins, byl vyhozen ve prospěch Mauricia Pochettina a Forren si za Saints ve finále nikdy nekopl. Ještě toho samého léta sice hráčův agent prohlašoval, že jeho klient zůstává "trpělivý, odhodlaný a připravený", za další tři týdny se ale zrodil neslavný obráncův návrat do Molde.
2014 — Konstantinos Mitroglou, z Olympiakosu do Fulhamu; 12,4 milionů liber
Na podzim 2013 Konstantinos Mitroglou vstřelil 14 gólů ve dvanácti ligových zápasech, hattrick v Lize mistrů a vysloužil si pochvalu od Arsenea Wengera, který ho popsal jako "ryzího zakončovatele, který se nedá přehlížet". Brzy nato se však ukázalo, že se Mitroglou dá ignorovat celkem bez problémů - ve Fulhamu si po přesunu z Pirea odbyl jediný start v základu, dvakrát naskočil z lavičky, párkrát si poranil koleno, a po gólech se mezitím zcela slehla zem. Ničemu nepomohla ani skutečnost, že Rene Meulensteen, který ho s velkou slávou podepisoval, už v čase Mitroglouova debutu u kormidla nebyl. Ihned v létě se Mitroglou vrátil na hostování do Olympiakosu a v uplynulé sezoně opět řádil za Benfiku, která ho letos odkoupila za sedm milionů eur. Pro hráče i ztrápený londýnský klub to mohlo dopadnout i hůře.
2015 — Andrej Kramarić, z Rijeky do Leicesteru; 9,7 milionů liber
Sedmého ledna 2015 - v den, kdy klub dotáhl rekordní přestup chorvatského šutéra - se Leicester ještě nacházel na dně tabulky se třemi výhrami z 20 kol. Ani zlomek nadcházejících úspěchů Foxes ovšem nemůže být přičten k duhu právě Kramarićovi, který si na jaře pod Nigelem Pearsonem připsal na konto jen dva góly, aby ho následně Claudio Ranieri vůbec nezahrnul do svých plánů. "Je to fantastický hráč, ale v tuhle chvíli volím jiný typ útočníka," avizoval italský stratég a podle toho také jednal: věnoval mu všehovšudy dvaadvacet minut ligové akce. Sám Kramarić sice tvrdil, že "fanoušci litují jeho nedostatku herního prostoru, protože ho mají velmi rádi", ale to vzhledem k výsledkům týmu těžko mohlo být pravdivé svědectví. Kramarić kvůli malému zapojení ani nepřebral medaili pro mistra Anglie a momentálně už patří Hoffenheimu.
2016 — Oumar Niassé, z Lokomotivu Moskva do Evertonu; 13,5 milionů liber
V době přestupu Roberto Martínez vypichoval Niassého "opravdový hlad a touhu po úspěchu", přesto ho mezi jedenácti vyvolenými jmenoval pouze pro dva ligové zápasy. Ve zbývajících třinácti kolech senegalský forvard nastřádal všehovšudy 19 minut, z toho čtrnáct v utkání s West Hamem, které byl Everton schopný prohrát i přesto, že v době Niassého nástupu stále vedl 2:0. Pro tento ročník Niassému ani nebylo přiděleno číslo; šestadvacetiletý forvard je v tuto chvíli spíše členem rezervy. A tam podle všeho zanechal vynikající dojem: trenér evertonského béčka David Unsworth již Niassého označil za mimořádný talent s neuvěřitelnou pracovní morálkou, který jen "potřebuje pokračovat v tom, co dělá". Definici toho údajného "něčeho" už s dovolením nechám na vás...
Komentáře (522)