Může Hervé Renard uspět v Evropě?

Málokterý trenér přitahoval v posledních týdnech tolik pozornosti jako Hervé Renard, první kouč, který dokázal triumfovat na Africkém poháru národů se dvěma různými reprezentacemi (v roce 2012 dovedl ke zlatu Zambii, letos Pobřeží slonoviny). Jaký je jeho recept na úspěch, a co lze vlastně očekávat, objeví-li se v dohledné době v některé z top soutěží?

"Renard" znamená francouzsky "liška", a populární stratég jako by dělal vše pro to, aby svému jménu skutečně dostál. Dnes šestačtyřicetiletý rodák z podalpského městečka Aix-les-Bains platil během hráčské kariéry za zmařený talent - ve francouzské reprezentaci do 17 let nastupoval po boku Marcela Desaillyho a Didiera Deschampse, ale zatímco tito jeho kolegové následně přirozeně "vpluli" do francouzské zlaté generace mistrů světa a Evropy, Renard, defenzivní univerzál schopný nastoupit na stoperu i uprostřed zálohy, jejich úrovně nikdy ani zdaleka nedosáhl. Pouze jeden rok hrál ve francouzské nejvyšší soutěži za AS Cannes; v tomto klubu byl odchovancem a v akademii se potkal i se Zinedinem Zidanem. Zbytek aktivní kariéry strávil v nižších ligách.

Není proto divu, že se trenérského řemesla ujal už ve věku, kdy většina jeho bývalých spoluhráčů ještě zářila ve světle reflektorů; bylo mu teprve 31 let, když v roce 1999 převzal otěže provinčního celku SC Draguignan. Zlomem v jeho profesním životě byl přelom tisíciletí, kdy potkal svého mentora a dlouholetého šéfa Claude Le Roye; tento obrýlený stratég už tehdy platil za chodící trenérskou encyklopedii. Le Roy naučil svého chráněnce základy řemesla, a po krátké společné anabázi v čínském klubu Shanghai Cosco (2002/03) zakotvili oba Francouzi v realizačním týmu ghanské reprezentace (2007).

V krátkém období mezi těmito dvěma misemi získával Renard potřebné ostruhy na všemožných místech - trénoval ve Vietnamu (u klubu Song Da Nam Dinh FC), doma ve Francii (AS Cherbourg) i v Anglii, kde však na lavičce Cambridge United získal pouze čtyři výhry z pětadvaceti zápasů. Když pak na jaře 2008 přebíral coby hlavní kouč zambijskou reprezentaci, měl už na kontě celou řadu zkušeností z různých koutů světa, pro širší publikum ale zůstával prakticky neznámý. Skutečný průlom měl přijít až právě v Zambii.

V Lusace našel mladý taktik skutečný fotbalový domov. Jeho první angažmá u tamního národního týmu trvalo dva roky a vyústilo v postup do čtvrtfinále na Poháru národů 2010, což byl nejlepší výsledek Zambie od roku 1996. Po tomto úspěchu se rozhodl předčasně ukončit smlouvu a krátce trénoval reprezentaci Angoly a alžírský klub ASM Alger, když se ale Zambijci těsně před Pohárem 2012 rozešli s tehdejším lodivodem Dariem Bonettim, Renard se vrátil - a zbytek už známe. Chipolopolo získali na turnaji v Gabonu a Rovníkové Guineji premiérové zlato a jejich kouč celosvětovou slávu.





Rozhodnutí odejít po nepovedeném Poháru 2013 (Zambie získala tři remízy a vypadla už ve skupině) zrovna do Sochaux, tradičního francouzského klubu zoufale bojujícího o udržení, vypadalo na první pohled jako sebevražedná mise - Les Lionceaux dřepěli s velkou ztrátou na samém dně Ligue 1, drtivá většina zbývajících opor řešila, jak co nejefektivněji a nejrychleji opustit potápějící se loď, a morálka v kabině byla na bodu mrazu. Renard sice montbéliardský klub nezachránil, ale do poslední chvíle s ním dokázal zůstat ve hře; jeho jarní jízda francouzskou nejvyšší soutěží pak přesvědčila fanoušky o tom, že se umí orientovat i v prostředí vrcholového evropského klubového fotbalu.

Po sestupu Sochaux pak měl talentovaný kouč namířeno k reprezentaci Maroka, nakonec jej ale zlákalo laso z Pobřeží slonoviny; Sloni sháněli nového vůdce poté, co po neúspěšném mistrovství světa rezignoval Sabri Lamouchi, a ve finále dali Renardovi přednost před krajany Frédérikem Antonettim a Francisem Gillotem (a také před Portugalcem Manuelem Josém, živoucí legendou egyptské klubové scény). Hned na prvním turnaji pod novým koučem pak Pobřeží ukončilo 23 let trvající čekání na kontinentální zlato. Otázka zní: Co dál?

V nejnovějších prohlášeních sice sám Renard tvrdí, že současnou práci opouštět nehodlá, je však veřejným tajemstvím, že jeho ambice leží někde úplně jinde. Návrat do Ligue 1 nejspíš v nejbližší době nechystá (i když se chvíli spekulovalo o zájmu Lille), neplánuje ani převzít jinou africkou reprezentaci (jak zjistili zástupci egyptské fotbalové asociace, kteří za ním v únoru opakovaně chodili s prosíkem), ale v pár dní starém rozhovoru pro Foot365 přiznal, kde leží jeho slabost.

"Mým cílem číslo jedna je Premier League," prohlásil. To je sice odvážný výrok, ale dost věcí hraje v jeho prospěch - Ghana i Zambie jsou angolofonními zeměmi, takže jazyk ovládá bez problémů (i když s kouzelným přízvukem), s tamním fotbalem má zkušenosti z angažmá v Cambridge, a jeho jméno bylo minulou sezonu spojováno s West Bromwich Albion. Když navíc v roce 2013 opouštěl zambijské trenérské křeslo, sdělil novinářům: "Upřímně si myslím, že po dosažení velkého úspěchu je nejlepší odejít a hledat nové výzvy."

Není pochyb o tom, že Renard je povahou světoběžník, který nebude spokojen, dokud si nevyzkouší pozlátko špičkového fotbalu na té nejvyšší úrovni. Co od něj ale mohou případní noví zaměstnavatelé vlastně očekávat?

---

Renard stratég: Flexibilita na prvním místě

Skutečně úspěšnými trenéry se stávají často ti, kteří jsou ochotni zcela obětovat svůj čas obsesivnímu studiu všech myslitelných detailů. Renard je přesně tento případ. "Když se dívám na zápas Manchesteru United s Chelsea, vidím něco úplně jiného než vy," nechal se slyšet v rozhovoru pro BBC Radio v únoru 2012, krátce po zambijském triumfu. "Soustředím se pouze na taktiku, na nic jiného. Jak se hráči na hřišti pohybují? Co dělají po ztrátě balonu? Jak se jej snaží získat zpět? Jaké jsou jejich skutečné úkoly? Lidé občas mluví o nudných zápasech, ale já nic takového neznám. Každé utkání je pro mě stejně fascinujícím studijním materiálem," vyprávěl s vášní člověka, který je svým koníčkem naprosto posedlý.

Nepřekvapí proto, že jeho spolupráce s Le Royem - mužem, který mu dle jeho vlastních slov dal ze všech nejvíce - fungovala na dynamické bázi, kterou by snad šlo analogicky popsat jako "hodný trenér - zlý trenér". Zkušený učitel svého temperamentního žáka opakovaně krotil a připomínal mu, že trpělivost je v dlouhodobém měřítku nenahraditelnou předností. "Každý den děkuji Bohu, že jsem měl možnost Claudeho potkat," nezastírá vděčný Renard. "Je jako můj druhý otec. Dodnes si navzájem telefonujeme, i když už ne tak často, a pokaždé se od něj dovím něco nového."

Podívejme se nyní na tři největší úspěchy Francouzovy dosavadní kariéry - tři velké týmy, které mu přinesly lokální slávu a obdiv širšího publika. Je to zambijská reprezentace z roku 2012, nepřekonatelné Sochaux z krátkého období března až května 2014, a letošní Pobřeží slonoviny. Záhy zjistíme, kde leží největší rozdíl mezi Renardem a řadou dalších úspěšných stratégů: tento muž totiž nemá žádný "základní" systém, na který by byl zvyklý a který by se snažil dlouhodobě prosazovat. Všechny tři níže uvedené sestavy jsou produktem volného experimentování s různými možnostmi; Renard zkrátka studoval každý svůj kádr tak dlouho, dokud nepřišel na řešení, které jeho schopnostem maximálně vyhovuje.

Hledáme-li kořeny zambijského triumfu, můžeme se nejspíš vrátit do roku 2008, kdy Renard ještě po Le Royově boku pracoval pro ghanskou reprezentaci. Černé hvězdy tehdy platily za velkého favorita domácího Poháru národů, a s věrnými fanoušky v zádech také dokráčely do semifinále proti Kamerunu. Le Royův tým v tomto zápase předvedl velice dobrý výkon, ale nakonec musel spolknout hořkou pilulku v podobě prohry 0:1, kterou Renard komentoval následovně: "Ve fotbale musíte být zkrátka efektivní, jinak neuspějete. My jsme efektivní nebyli, a proto jsme neuspěli." Když pak o pár měsíců později nastupoval na lavičku Chipolopolo, zavázal se k tomu, aby se podobné zklamání už neopakovalo.

A tak se Zambie pod vedením autoritativního kouče postupem času měnila ve smrtící brejkový tým, jehož cílem je dostat míč co nejrychleji dopředu i za cenu případné ztráty; na nějaké obléhání soupeřova vápna a postupné útoky zkrátka nebyl spoleh, a subtilní, rychlonozí fotbalisté z jižního cípu Afriky k tomu ostatně ani nejsou stavěni. Tým, který v únoru 2012 po penaltovém rozstřelu proti Pobřeží slonoviny ukořistil historické zlato, byl přirozeným finálním stádiem vývoje, započatého už o čtyři roky předtím (Dario Bonetti se od Francouzovy filozofie příliš neuchyloval, stejně jako současný kouč Honour Janza).

Podívejme se na sestavu, která před třemi lety vyběhla do finálového utkání:





Vidíme, že papírově jde o poměrně klasické rozestavení 4-4-2 se dvěma defenzivně orientovanými středními záložníky a dvěma klasickými forvardy; díky útočným tendencím obou křídel jsou krajní beci zataženi o něco hlouběji, než je u současných systémů často obvyklé, a rozložení defenzivních a ofenzivních hráčů tak zůstává v klasickém poměru 6:4. Renard tuto sestavu použil ještě v rozhodujícím skupinovém zápase proti domácí Rovníkové Guineji a následně ve čtvrtfinále se Súdánem; pro první dva duely proti Senegalu a Libyi a semifinále s Ghanou se Kalaba přesunul na pravé křídlo, Chansa na levé, a uvolněnou pozici uprostřed pole zaujal Kasonde. Z hlediska herního projevu však k výraznějším změnám nedocházelo.

Fotbal Chipolopolo stavěl na poměrně jednoduchých, ale zato maximálně účinných principech - Renardova posedlost efektivitou zde dostoupila triumfálního vrcholu. Je dobře známým faktem, že Zambijci měli ze všech 16 účastníků Poháru vůbec nejnižší procento úspěšně zkompletovaných přihrávek; nezabývali se totiž bezcílným držením míče, zato dokázali bránit v pružném bloku a vyrážet do smrtících protiútoků. Velkou část zápasů trávil Renardův výběr tím, že absorboval soupeřův tlak - beci a křídla bránili prostory u lajny, kvarteto středových hráčů zase vápno, a kapitán Christopher Katongo sloužil jako spojka mezi zálohou a osamoceným hrotem Mayukou. V pravý čas pak přišel tvrdý úder - Kalaba (nebo Lungu) vyrazili s míčem dopředu jako vystřelené šípy, zatímco hbitý Mayuka čekal v soupeřově šestnáctce na finální přihrávku. Čitelná taktika, ale pokud ji vybrousíte k dokonalosti, může být - jak Renard dobře věděl - krátkodobě k neporažení.

Poprvé se tak ukázal jeden důležitý faktor, na který záhy narazíme i při představování Sochaux a Pobřeží slonoviny: tento trenér zkrátka zkrátka dokáže perfektně odhadnout přednosti a slabiny svého týmu. Vůbec mu tak nemuselo vadit, že tolik přihrávek skončilo nazdařbůh v zázemí nebo na kopačkách soupeře; důležité bylo, že jeden, dva protiútoky za zápas vyšly, a Zambie tak mohla ve finále slavit vítězství. Fráze "Bola panshi!" - "Balon na zem!" - se stala jedním ze symbolů Renardova zambijského týmu. Snažit se o cokoliv jiného než extrémně rychlý brejkový fotbal s míčem u nohy nemělo v tomto případě smysl; pokaždé, když se Chipolopolo pokoušeli zvednout balon do vzduchu, začal se jejich trenér vztekat tak, že to muselo být slyšet i za branami stadionu.

---

Přesuňme se nyní do Montbéliardu, historického města u francouzsko-švýcarských hranic, kde se o Vánocích 2013 pomalu loučili s první ligou. Tamní klenot FC Sochaux, jeden ze zakládajících klubů profesionální Ligue 1, sice disponoval bohatou a úspěšnou historií a díky ochranné ruce automobilky Peugeot i slušným zázemím, ale na sportovních výsledcích to vidět nebylo. Za celý podzim získali Les Lionceaux všehovšudy 11 bodů (v 19 utkáních), logicky tak uzavírali ligový peloton a vypadalo to, že je s nimi definitivní amen.

Hervé Renard se však odmítal vzdát. Laso od Sochaux přijal už sedmého října 2013, poté, co byl po katastrofálním startu vyhozen kouč Eric Hély (mezi oběma profesionály ještě stihl dvě utkání odřídit Omar Daf, bývalý skvělý obránce a jedna z legend senegalské generace přelomu století); zbytek podzimu však nenabídl prakticky žádné zlepšení. Také pod Renardovým vedením prohrávalo Sochaux jeden zápas za druhým a vidina zachování prvoligové příslušnosti se každým týdnem vzdalovala.

Jak už však bylo řečeno, tento trenér je v jednom ohledu specifický - k dosažení výsledků totiž nepotřebuje světové hvězdy, dokonce nevyžaduje ani konkrétní hráčské typy, zato se však neobejde bez aklimatizační fáze poznávání týmu. Během podzimu tak Le Royův učeň trpělivě experimentoval: zkoušel rozestavení se třemi i čtyřmi stopery, dvěma i třemi středními záložníky, jedním i dvěma útočníky, dokonce byl ochoten vzdát se i svých trademarkových rychlých křídel.

Nakonec zvolil výchozí rozestavení 4-2-3-1, přivábil do týmu staré známé opory Sunzua se Sinkalou, a výsledkem bylo 6. místo v jarní ligové tabulce. Pokud se zaměříme pouze na zápasy, v nichž Renard nastoupil v uvedeném systému (bylo jich celkem 11), a porovnáme průměrný bodový zisk s celkovým počtem kol, zjistíme, že v této formě by Les Lionceaux získali za celý rok 72 bodů. Což by loni stačilo na třetí příčku a kvalifikaci do Ligy mistrů.

Zejména doma na Stade Auguste Bonal hrálo Sochaux jako z partesu; z deseti duelů jich vyhrálo hned šest, remizovalo se silnými Marseille a PSG a padlo pouze v prvním a posledním kole. (Je velkou smůlou, že nakonec na záchranu nestačil ani zisk 40 bodů, v ligách o 20 týmech většinou považovaný za jakousi pomyslnou bezpečnou hranici.) Podívejme se nyní na sestavu, která s jedinou kosmetickou změnou (ve 36. kole nastoupil místo indisponovaného Sinkaly náhradník Ilaimaharitha) vládla celé Francii v dubnu a začátkem května 2014:





Tato jedenáctka získala v šesti zápasech 14 bodů z 18 možných, než v rozhodujícím domácím klání s outsiderem z Évianu neslavně podlehla 0:3 a stáhla tak hrdý klub do kalných druholigových vod. Pro Renarda bylo nalezení této optimální receptury sice dlouhým a bolestivým procesem, ale výsledky se dostavily - byť jen na chvíli a nakonec bez kýženého efektu.

Ačkoliv výchozí rozestavení jsou odlišná, na první pohled vidíme řadu styčných bodů se zlatým zambijským týmem. Především jsou tu postavy Sunzua se Sinkalou, kteří v obou případech hráli de facto tutéž roli - v prvním případě spolehlivého, dominantního stopera, lídra obrany s čichem na rozhodující góly, v tom druhém pak neúnavného dělníka středu pole, který oběhá obrovský prostor a má za všech okolností přehled o dění kolem sebe. Zambijskou enklávu v Sochaux rozšiřoval i Mayuka, ten však mezitím v Southamptonu zlenivěl a ztratil fyzičku, takže jeho pozici na hřišti zaujal hostující Jordan Ayew; oba forvardy používal Renard stejným způsobem, a Ayew, stejně jako Mayuka, táhl svůj tým za výhrami pravidelnými gólovými zářezy.

Další systémovou podobností je pozice levého beka, který se na hřišti pohybuje výše než jeho kolega na druhé straně, a distribuce defenzivních a ofenzivních hráčů v poměru 6:4. Nejdůležitější ale je, že toto Sochaux v podstatě (s drobnými úpravami) kopírovalo úspěšný zambijský herní model: ve vzpomínaném období loňského dubna a května měli Les Lionceaux pokaždé méně přihrávek než soupeř, menší držení míče, a ačkoliv neaplikovali tak hluboký blok jako Chipolopolo, jejich ofenziva spoléhala převážně na rychlé, precizně provedené protiútoky. Že tentokrát místo z levé strany od Kalaby přicházely primárně zprava od Sébastiena Corchii, to už je pouze detail.

---

Teprve u kormidla Pobřeží slonoviny přišla první skutečně radikální změna v Renardově fotbalovém pojetí - poprvé se totiž dostal k týmu, který nebyl považován za outsidera a který měl hráče a zažitý systém k přehrávání soupeře namísto vyčkávání na úder. Pravda, Sloni bez Drogby sice nebudili takový strach jako v uplynulých letech, pořád ale jde o kvalitativní africkou supervelmoc, a trenérovým úkolem najednou nebylo překvapit, ale potvrdit pozici favorita. Že to Renard zvládl s dalším zlatem na krku budiž testamentem jeho obdivuhodné taktické flexibility.

Jak už jsme na těchto stránkách (v rámci článků k letošnímu Poháru národů) opakovaně zdůrazňovali, byla cesta Slonů do úspěšného finále hodně trnitá. Jejich kouč dostal nesnadný úkol provést přestavbu defenzivy, která se oproti "zlaté" generaci nedávných let změnila k nepoznání: místo stálic jako Copa Barry, Kolo Touré, Sol Bamba, Arthur Boka, Emmanuel Eboué nebo Didier Zokora se v oranžovém dresu najednou na hřišti začali objevovat neznámí mladíci Wilfried Kanon, Eric Bailly či Sylvain Gbohouo. Právě toto dlouhé a dosti chaotické hledání ideální defenzivní konzistence také málem stálo Pobřeží postup na turnaj. Renard se opět nevyhnul experimentům s rozestavením, a stejně jako v Sochaux i tentokrát prostřídal velké množství hráčů, než objevil svoji jedenáctku vyvolených. Ta se nakonec na trávníku seřadila v těchto pozicích:





Navrátilec Kolo Touré, který byl povolán zpět pro svoje nepřeberné zkušenosti a organizační schopnosti, byl ve stoperské trojici doplněn Kanonem a Baillym, zatímco beci Aurier a Tiéné zaujali místa na kraji zálohy v jakémsi pohyblivém 3-4-3. Sinkalovu úlohu staženého dirigenta převzal Yaya Touré, čímž Renard vyřešil vtíravou nerudovskou otázku ohledně svého nejlepšího hráče; Yaya hrál v reprezentaci tradičně ofenzivního středního záložníka ve 4-2-3-1, pod Renardem se však zatáhl o něco hlouběji před stopery, čímž umožnil týmu útočit více po stranách, a zároveň se tak podařilo eliminovat jeho problémy způsobené lehkým zraněním.

Toto 3-4-3 se už od předcházejících dvou systémů liší prakticky ve všem; pokud porovnáme sestavu Slonů a Sochaux, zjistíme, že nejvýraznějším styčným bodem je použití pravého beka coby ostrého křídla (Corchia / Aurier). Jestliže jsme však u Zambie a Sochaux identifikovali tři klíčové pozice (Sunzu, Sinkala, Mayuka / Ayew), u Pobřeží slonoviny "nepřežila" ani jedna - Kolo Touré neměl ani zdaleka tak dominantní postavení jako Sunzu (jeho úkoly byly spíše organizačního rázu, tedy řídit oba mladé stoperské kolegy), Yaya měl na rozdíl od Sinkaly k dispozici svého "bodyguarda" v Serey Diém (který se tak stal prvním Renardovým klasickým "čističem" středu pole), a Bony hrál hlouběji a zapojoval se do mezihry mnohem více než Mayuka a Ayew.

Jediným hráčem, který tak ve všech třech případech dostával na hřišti totožné úkoly, je gólman. Nezáleží zkrátka na tom, jak se jednotliví fotbalisté na trávníku nakonec rozestaví; důležité je, aby tým jako celek fungoval, aby měli všichni jasně vymezené role a aby vynikly jejich přirozené přednosti. Ve svých šestačtyřiceti letech se tak Renard už stihl vyprofilovat jako obratný taktický chameleon, který v období pouhých tří let vyzkoušel prakticky všechny existující konvenční systémy (a vždy nakonec našel ten správný).

---

Renard motivátor: Fotbalový tým jako vojenská jednotka

Řekli jsme, že Renard nemá tendence slepě následovat jeden úspěšný strategický model; to však neznamená, že by byl trenérem bez filozofie. Pouze v jeho podání jde o filozofii, která sahá mnohem hlouběji - je to přesvědčení o tom, že hráči by měli vždy pracovat na sto procent, že základem fungujícího týmu je vzájemné kamarádství a respekt k autoritě, a že kázeňské prohřešky mimo hřiště mají v důsledku větší váhu než chyby spáchané na trávníku. Jinými slovy, Hervé Renard vidí sám sebe jako generála a své svěřence jako armádu.

Zpochybňovat jeho autoritu si nedovolí prakticky nikdo; tento dlouhovlasý elegán, který "v klidu" působí dojmem francouzské filmové hvězdy ze 70. let (nebo šarmantního dobrodruha z ohmatané harlekýnky), totiž dokáže ukočírovat svůj tým s nebývalou suverenitou. Oblečen ve sněhobílé košili (prý jich vlastní celou řadu a každá je trochu jiná; oblek nosí nerad, protože si myslí, že v něm má příliš velkou hlavu) skutečně připomíná válečného stratéga, vedoucího své šiky do rozhodující bitvy. A pokud některý z hráčů jeho pokyny neposlechne, přijde na řadu toto:





To je mimochodem momentka z finále Poháru 2012, kdy se Renardovi zdálo, že pravý bek Davies Nkausu neplní dostatečně svědomitě své defenzivní povinnosti. "Proti Mali (v semifinále) jsme snad jasně viděli, že když necháte Gervinhovi 50 metrů prostoru, tak vás roztrhá na kusy. Hráčům jsem to v kabině detailně vysvětloval, a on pak udělá tohle," vztekal se kouč, načež vysvětloval: "Možná to vypadá na první pohled divně, ale hráči ví, co jsem zač. Nemáme spolu žádný problém. Myslím, že někoho takového potřebovali."

Není divu, že pod Le Royovým vedením se v Ghaně staral především o fyzičku, stejně jako nepřekvapí, že Černé hvězdy platily ve vzpomínaném období za jeden z fyzicky nejlépe připravených týmů na světě. Když zambijský záložník Clifford Mulenga během zlatého tažení jednou porušil večerku, byl bez pardonu poslán domů. Vzdorovat svému generálovi se zkrátka nevyplácí.

Neznamená to však, že by Renard byl nějakým despotou, který od svých hráčů vyžaduje absolutní poslušnost a sám se drží od kabiny stranou; právě naopak. Je to rozený lídr, a jeho svěřenci ho ochotně následují. Vztah mezi trenérem a kabinou může být v tomto případě až dojemně vřelý, jak bylo vidět po obou vyhraných finále Poháru - v roce 2012 Renard sám donesl mezi klubko slavících v náručí zraněného beka Josepha Musondu, letos zase po rozhodující penaltě strhl košili a jančil na trávníku polonahý, obklopen těmi, kteří s jeho pomocí kýžený titul vybojovali.

Vlastně se stačí zeptat hráčů samotných - třeba Jordana Ayewa, který jej na jaře 2014 chválil takřka neustále, nebo dvou zkušených Slonů, Yayi Tourého a Copy Barryho. Barry byl, jak známo, v Pobřeží dlouhodobou gólmanskou jedničkou; Renard se však v průběhu kvalifikace rozhodl upřednostnit mladšího a perspektivnějšího Sylvaina Gbohoua. Následně za zasloužilým veteránem osobně zašel a dal mu možnost na turnaj vůbec nejet. Po dlouhém vzájemném rozhovoru se Barry rozhodl, že s týmem zůstane, a právě jeho podpora pomohla Gbohouovi stát se (oficiálně) nejlepším gólmanem šampionátu. Yaya Touré zase po finále prohlásil: "Trenér se o nás skvěle staral. Byli jsme kritizováni, občas nevybíravě, ale on stál při nás a pomáhal nám soustředit se na fotbal."





Když už si ale některý z hráčů vyslouží kritiku, je kouč nekompromisní. V Pobřeží slonoviny to poznali velmi záhy, během kvalifikačního utkání se Sierrou Leone, kde o poločase svítil na tabuli stav 1:1. Renard tehdy o přestávce před "nastoupenou jednotkou" roztřískal židli a důrazně celé kabině vysvětlil, co mu leží na srdci; Sloni nakonec vyhráli 5:1. Ze všeho nejvíce mu vadí nedostatek vůle a nasazení, což vyčetl například Serge Aurierovi (v úvodním zápase letošního Poháru nejhoršímu muži na hřišti). "Musíte prostě říkat pravdu. Je jedno, že hraje za PSG; existuje video, což je jasný důkaz toho, že někdo hrál špatně. Nejdůležitější je pracovat pro tým," objasňoval kouč, zatímco Aurier od následujícího zápasu hrál jako z partesu a nakonec se dostal do ideální jedenáctky turnaje.

Stejně tvrdý je však Renard i na sebe - nenávidí neúspěch a vždy přemýšlí, co by šlo udělat lépe. Po vypadnutí z Poháru 2013 se Zambií veřejně prohlásil, že je to jen a pouze jeho vina, na letošní semifinálovou výhru nad Demokratickou republikou Kongo (3:1) zase reagoval tím, že se Sloni musí výrazně zlepšit, chtějí-li pomýšlet na trofej. A když v roce 2012 Zambie triumfovala díky jeho taktické prozíravosti a neobyčejné schopnosti stmelit celou kabinu, prohlásil, že vítězství bylo "vepsáno ve hvězdách". Permanentní nespokojenost s vlastním výkonem a touha odemykat stále nové a nové výzvy byly vždy atributy vítězů - na bitevních polích i fotbalových stadionech.

---

Renard vítěz: Přetrvávající pochybnost

Zbývá zodpovědět už jen poslední otázku - výše uvedené statistiky, citace a pozorování sice utváří komplexní obraz úspěšného trenéra, ale dokázal by si Renard stejným způsobem podmanit i skutečně elitní soutěž? Jeho úspěchy jsou už teď mimořádné; koneckonců má ve sbírce dvě zlata z Poháru národů a většinu trenérské kariéry ještě před sebou. Jenže v Evropě se mu zatím nedařilo.

Za sestup se Sochaux jej kritizovat nelze; Les Lionceaux byli už od začátku sezony v totálním rozkladu, a nebýt jeho heroických motivačních a taktických schopností, poroučeli by se z Ligue 1 dávno před posledním kolem. Jenže onen zápas proti Évianu stále vrací na patro podivnou pachuť. Sochaux mělo tehdy excelentní formu, doma sbíralo body jako na běžícím pásu, celkově neprohrálo sedmkrát v řadě, a v rozhodující chvíli - kdy za ním stála prakticky celá Francie, s čestnou výjimkou těch několika tisícovek fanoušků Évianu - kolosálně selhalo.

Renardova chyba to není, ale po závěrečném hvizdu působil tento za jiných okolností hlučný suverén poprvé vyloženě zaskočeně a zklamaně, jako by snad nevěřil, co se právě stalo. Jeho vyjádření po odchodu z klubu, kdy prohlásil, že by samozřejmě skončil i v případě úspěšné záchrany, pak mělo k jeho obvyklým zapáleným vystoupením hodně daleko; byla z něj cítit nejistota a snad i neupřímnost. Zvládl by tento muž ještě mnohem větší, náročnější výzvy mimo svou "domovskou" Afriku? Zvládl by se vůbec popasovat s případným zklamáním?





Přes všechny jeho nezpochybnitelné kvality totiž platí, že Renard je v jistém slova smyslu koučem ze staré školy; umí vyburcovat svůj tým k vítězství, ale pokud vítězství nepřijde, najednou si vůbec neví rady. Je to génius v umění načasovat formu - Kingsley Kobo, dopisovatel serveru Goal.com z Rovníkové Guiney, před zápasem Pobřeží slonoviny s Kamerunem málem posílal Slony domů, ale Renard se nakonec právě výhrou nad Kamerunem odrazil ke spanilé jízdě až do finále. To nicméně zároveň znamená, že pokud v onom závěrečném bodě - v očekávané kulminaci všeho, k čemu tým dlouhé týdny a měsíce směřoval - přijde neúspěch, může to vést k totálnímu kolapsu. Musí být neskutečně psychicky náročné připravovat se na jeden jediný klíčový zápas a potom jej prohrát.

V tomto je Renard ze stejného těsta jako Marcelo Bielsa, Felix Magath či Jean Fernandez; všichni tito muži, stejně jako jejich předchůdce, guru a nezpochybnitelná legenda Helenio Herrera, kladou extrémní důraz na fyzickou připravenost, jsou génii fotbalové teorie a jejich vojenská organizace hry nesnese sebemenší nekázeň. Magath s Fernandezem také nemohou už nějakou dobu najít pořádnou práci, zatímco Bielsovo Marseille (hrající pouze domácí soutěže) působí vyčerpaně už v únoru.

Renard je sice ohromně pracovitý a ochotný učit se novým věcem, těžko se ale zbavovat pocitu, že se přece jen více hodí k reprezentačním týmům, že je to ideální "turnajový" trenér; vždyť i sestava Sochaux, kterou jsme rozebírali nahoře, prožila svůj zářivý vrchol během šesti zápasů. Šest zápasů je délka trvání Poháru národů.

Na všechny tyto otázky však dost možná brzy najdeme odpověď sami - stačí, aby Renarda, mimochodem fanouška Arsenalu a PSG a velkého obdivovatele Josého Mourinha, někdo z Evropy zaměstnal. S tím, jak ochotně on sám poskytuje jedno ambiciózní prohlášení za druhým, by mohlo jít pouze o otázku času.

"Chci dosáhnout na největší světové trofeje. V první řadě je tu Liga mistrů," uvedl sebevědomě. "Možná to zní jako nemožný úkol, ale vyhrát dva Poháry mělo být také nemožné. Pak tu máme mistrovství světa, samozřejmě, a také EURO. Jednou bych rád trénoval evropskou reprezentaci," dodal. "Francii?" zeptal se novinář. "Francii ne. TO je nemožné," odpověděl Hervé Renard, a odhalil tak zřejmě jediný úkol, na jehož zvládnutí si (zatím) nevěří. Jinak je prý připraven dobýt fotbalový svět.

---

Zdroje: bbc.co.uk, football365.fr, getfootballnewsfrance.com, goal.com, ligue1.com, lusakatimes.com, ligue1.com, supersport.com
Zdroje obrázků: monitor.co.ug, spyghana.com, digisport.ro, futaa.com, sowetanlive.co.za, moroccantimes.com, lineupbuilder.com