Mistrovství Evropy 2016 - shrnutí skupin (1/2)

Ještě než zítra konečně vypukne vyřazovací fáze letošního Eura, pojďme si tu chvíli volna vyplnit podrobnějším shrnutím těch nejdůležitějších událostí skupinové fáze. Začínáme rozborem prvních tří grup: v áčku se nenašel nikdo dominantní, béčko před Anglií překvapivě opanoval Wales, v céčku selhala Ukrajina, jež coby jediný tým na turnaji končí bez bodu, a tak dále...

Za klíčovými jevy a výraznými postavami skupin A-C se ohlédneme konkrétně v šesti kategoriích: oproti našemu shrnutí této fáze mistrovství světa 2014 přibývá ještě sekce "nejhezčí zápas".

U každé skupiny jsme pro vás potom vybrali nejlepší jedenáctku, kde si své zastoupení zákonitě musel najít každý z účastníků. Místo jsme proto speciálně vyhradili i pro jednoho Rusa a Ukrajince. V diskuzi se ale samozřejmě těšíme na alternativní návrhy.

Pro tuto chvíli přejeme příjemné čtení!





Klíčový okamžik: Payetův vzestup na francouzský Olymp

Byla to ze strany největšího předturnajového favorita nepříjemná zkouška. Francouzi byli v úvodním, vyprodaném klání na pařížském kolosu Stade de France proti houževnatým Rumunům nervózní, nejistí a bez šťávy; také ještě dvě minuty před koncem drželi pouze remízový stav 1:1 po nepochopitelném blikanci defenzivního maršála Patrice Evry. Byl to zápas, který nevědomky definoval celou skupinovou fázi turnaje: favorit bez efektivity, outsider bez kvality, sympatie nezaujatých na straně slabšího, a nečekaně vyrovnané skóre. Pak ale přišel Dimitri Payet, nádhernou brankou rozhodl o konečném triumfu 2:1 a přes noc se stal miláčkem celého národa. Konečně. Jeden z nejlepších francouzských playmakerů post-zidanovské éry si uznání napříč fotbalovým světem zasloužil už dávno. A Les Bleus, poháněni jeho inspirací, dokázali, že umí vyhrávat i zarputile, ošklivě. Což by se mělo hodit.

Nejhezčí utkání: Rumunsko - Švýcarsko 1:1

Nevděčná kategorie; vlastně ani jeden z šesti zápasů ve skupině A nezaujal nějakou estetickou krásou. Spíše naopak. Zažili jsme tři erupce syrových emocí - oba vítězné francouzské góly i divokou radost padesáti tisícovek Albánců po finálním triumfu nad Rumuny. Z fotbalového hlediska ale není moc co vypichovat, protože většině utkání dominovala tupá jednostrannost, či spíše hra pod možnosti favoritů. Jedině zápas mezi chaotickými, ale talentovanými Švýcary a rigidně organizovaným rumunským šikem nabídl skutečně zajímavý souboj.

Největší překvapení: Albánci na turnaji skutečně nebyli náhodou

Měl to být jeden z otloukánků celého turnaje; objektivně možná nejslabší tým (snad spolu s Maďary a Severními Iry), kontroverzní, defenzivně orientovaná jednotka, které bylo už před prvním zápasem předhazováno, že na Euro proklouzla zčásti díky administrativnímu rozhodnutí po zpackaném derby s nenáviděným Srbskem. Přidejme k tomu tenké kvalifikační skóre a výsledkem je Albánie, které z neutrálního publika nepřál prakticky nikdo. Orli nakonec do osmifinále postoupit nedokázali; potopily je pozdní góly inkasované v jinak heroicky odbráněném duelu s Francií. Nebýt vynuceného střídání skvělého Arlinda Ajetiho, možná bychom se De Biasiho týmu dočkali i v play-off. Přesto však platí, že se tato Albánie v očích evropských fanoušků prezentovala obdivuhodně vyspělým dojmem: toto byl příklad týmu, který zná své limity a dokáže maximálně využívat svých předností. Možná skončil až třetí, ve skupině ale zanechal - relativně vzhledem k papírové síle - suverénně nejlepší dojem.

Největší zklamání: Slabá úroveň trenérů

Kdybychom vyhlašovali cenu pro největší trenérské zklamání skupin, kandidátů bude víc než dost - Mychajlo Fomenko, Pavel Vrba či Erik Hamrén se v této kategorii rozhodně nenechali zahanbit. Nejslabší úroveň po této stránce ale nabídla právě skupina A, kde italský lodivod Albánců Gianni De Biasi nechal všechny své konkurenty míle daleko v poli poražených. Zmatečné čachrování se sestavou Anghela Iordanescua, Deschampsova neschopnost představit Francii jako silný, dominantní celek, i Petkovićova absence pořádného strategického plánu zanechaly hlubokou stopu.

Hrdina: Dimitri Payet (Francie)

Původně se Didier Deschamps zdráhal špílmachra West Hamu vůbec povolat. Po geniální debutové londýnské sezoně tato možnost přestala existovat, stále ale nebylo jasné, jestli se Payet vejde do základní sestavy. Konzervativní kouč nakonec svolil; ostatně nebýt rodáka z Réunionu, zmizela by z francouzského týmu tolik potřebná kreativita. A Payet byl skvělý. V prvních dvou zápasech nebylo na hřišti lepšího hráče; ve třetím si odpočinul, aby byl stoprocentně fit na play-off. Jestliže má Euro v tuto chvíli nějakou výrazně zářící hvězdu, je to právě on - po boku borců jako Bale, Hamšík nebo Iniesta. Což je pro skromného borce, který se nikdy nepýřil ambicemi a vždy působil dojmem tiché vody, ohromné zadostiučinění.

Zoufalec: Ciprian Tătărușanu (Rumunsko)

Rumuni možná v důsledku dojeli na špatné trenérovy kroky v zápase s Albánií - a to, že nakonec selhali a skončili poslední ve skupině, nebyla jen Tătărușanuova vina. Přesto však příklad florentského brankáře slouží jako palčivý symbol toho, jak důležité je vyvarovat se individuálních chyb. Dvě jeho hrubé chyby přinesly rumunským soupeřům cenné body, a Iordanescuovi muži nebyli nikdy dostatečně sebevědomí ani kvalitní na to, aby takové zklamání od vlastního strážce přečkali bez úhony.

All stars (3-4-2-1): Yann Sommer (Švýcarsko) - Adil Rami (Francie), Arlind Ajeti, Mërgim Mavraj - Elseid Hysaj (všichni Albánie), N'Golo Kante (Francie), Granit Xhaka (Švýcarsko), Alexandru Chipciu (Rumunsko) - Ledian Memushaj (Albánie), Dimitri Payet (Francie) - Armando Sadiku (Albánie). Trenér: Gianni De Biasi (Albánie).





Klíčový okamžik: Berezuckého kladivo na Angličany

Pro Rusko byl tenhle bod vyloženým spasením a dočasným vysvobozením z hněvu vlastních médií. Maladci hráli opravdu špatně, dvě jediné střely na branku vyprodukovali stopeři - a právě Berezuckého hlavička výrazně ovlivnila budoucnost týmů ve skupině B na celém Euru. Ne snad, že by její zásluhou někdo postoupil, nebo naopak vypadl z turnaje. Anglie nicméně vinou pozdního vyrovnání míří do papírově silnější části pavouka a už ve čtvrtfinále může narazit Francii, zatímco Wales se po Severních Irech potenciálně vydá na Belgičany.

Nejhezčí utkání: Anglie - Wales 2:1

Britské derby a alespoň dílčí úspěch Angličanů v základní skupině. Hrdý Albion v prvních třech duelech zvítězil jen jednou, a to právě proti Walesu, který až do posledních minut držel vyrovnaný výsledek. Colemanovy svěřence nakonec potopil stále níže se zasouvající defenzivní blok, který Vardymu, Sturridgeovi a spol. dovolil pohybovat se v soupeřově vápně, jako by se nechumelilo. Právě tito dva střelci nakonec přemazali Baleův dalekonosný přímý kop a vybojovali pro Anglii tuze užitečné tři body.

Největší překvapení: Kozákova sázka na falešnou devítku

Jestli někde Slováci v prvním utkání selhali, bylo to na hrotu útoku. Michal Ďuriš působil na devítce naprosto izolovaně a nebylo se čemu divit, když šel po hodině ze hry dolů. Ján Kozák se proto na druhý duel s Rusy rozhodl k lehce překvapivému tahu - gólového žolíka z velšského klání Ondreje Dudu posunul na pozici falešné devítky, a ono to hned fungovalo lépe. Mezi těžkopádnými stopery se chvílemi pohyboval on, chvílemi Mak a Slováci ihned působili aktivnějším a v konečném důsledku i lepším dojmem. V zápase s Anglií už jim samozřejmě byl jakýkoli fotbalista v popředí úplně k ničemu, ale klíčové body i díky této rošádě získali.

Největší zklamání: Kane je pro Anglii zlým prorokem

Nejvíce zaujal - a dlužno poznamenat, že nikterak pozitivně - exekucí rohových kopů v zápase s Ruskem. Jako hrotový útočník. To by snad mohlo jako zpráva o kvalitě a využití Harryho Kanea stačit. Pravdou však je, že prakticky jediná část hřiště, která Angličanům alespoň částečně uspokojivě funguje, je pravá lajna a spolupráce Walkera, případně Clynea, s Lallanou. Předpokládaný tahoun Albionu Harry Kane je pak pravým opakem - duel s Ruskem byl i přes průměrný výkon jeho nejlepším, proti Walesu pak v prvním poločase naprosto shořel. To ovšem nediskredituje pouze jeho. Roy Hodgson není schopen jej dokonale využít, nejvíc mu ubližuje otravně pomalý přechod Angličanů do útoku, který by se dal nazvat až pasivitou. Jeho instinkt ve vápně je pak zcela opomíjen; vždyť se Kane za 150 minut akce dostal k pouhým pěti střelám (4 vedle, 1 zablokovaná) - a až ta poslední proti Slovensku byla zevnitř pokutového území.

Hrdina: Gareth Bale (Wales)

Protože Wales přijel na Euro s jednou hlavní postavou, dala se dominance Garetha Balea tak nějak očekávat. To však především mezi jeho krajany; už ne tolik v rámci skupiny, ba přímo celého turnaje. Křídelník či útočník Realu Madrid zaujímá ve velšské sestavě volnou pozici - někde mezi záložní a obrannou linií soupeře, což mu dokonale sedí. Slovákům i Angličanům dal ochutnat přímých kopů, s Ruskem pak jeho génius propukl naplno. Bale na velké scéně vyloženě koncertoval: dal gól, tvořil hru a podnikal nekonečné i zpravidla úspěšně završené výpady do obrany soupeře, kterou tak dokonale roztrhal.

Zoufalec: Leonid Sluckij (trenér Ruska)

Hned úvodem je třeba poznamenat, že Sluckého ruce byly na turnaji do značné míry svázány různými zdravotními komplikacemi. Před turnajem mu vypadli Dzagojev s Denisovem, během šampionátu pak marodily jeho pravděpodobné první volby do středu zálohy Širokov s Glušakovem, a třetí utkání musel pro změnu vynechat Šatov. Přesto trenér moskevského CSKA svým ležérním přístupem k přípravě sám napáchal škody ažaž. Dodatečně povolával nepřipraveného Jusupova, který nakonec nezkušené duo Neustädter - Golovin nebyl schopen nijak ohrozit, a právě střed pole Rusům záhy nejvíc hořel. Šatov nejspíš celou dobu slintal po svém oblíbeném postu levého křídla, kde naopak tápal Smolov, a ještě hůře se napravo jevil další útočník Kokorin. Sluckij byl přitom nepochopitelně spokojen; pro druhé utkání neudělal ani jednu změnu a výsledkem je nulový gólový podíl trojlístku Smolov-Dzjuba-Kokorin.

All stars (4-3-2-1): Igor Akinfejev (Rusko) - Kyle Walker (Anglie), Ján Ďurica (Slovensko), Ben Davies, Neil Taylor - Joe Allen (všichni Wales), Eric Dier (Anglie), Marek Hamšík (Slovensko) - Adam Lallana (Anglie), Aaron Ramsey - Gareth Bale (oba Wales). Trenér: Chris Coleman (Wales).





Klíčový okamžik: Milikův vítaný recept na severoirskou hráz

První poločas na turnaji byl z pohledu Poláků jedním velkým trápením. Přehršel centrů do vápna kýžený efekt nenesl, přičemž sám Arkadiusz Milik zanechal prvotní dojem nepřesvědčivého zakončovatele. Byla to však právě jeho pohotová přízemní rána obávanou levačkou, co pro bíločervené v 51. minutě přeci jen položilo základy povinné výhry. Vylámat si Poláci hned na úvod zuby na outsiderovi, kdo ví, jak by se to dál celé odvíjelo.

Nejhezčí utkání: Severní Irsko - Německo 0:1

Tenhle zápas měl jednu velkou, ale nešťastnou hvězdu v Michaelu McGovernovi, který pochytal osm střel Němců, z nichž více než půlka měla ražení gólovek. Menší, zato však spokojenou hvězdičkou byl pak Mesut Özil, režisér skvělé ofenzivní hry Německa, jíž k demolici outsidera scházelo pouze lepší zakončení. Tlak to byl každopádně drtivý a obraně Severních Irů muselo být řadě diváků líto. Občas totiž působila až nedůstojným dojmem. Na tři body se nicméně svěřenci Joachima Löwa pořádně nadřeli, jediný gól vstřelil Mario Gómez, a to i jemu musel pomoct jeden z obránců, který zalehl gólmana.

Největší překvapení: O’Neillův funkční plán B pro klíčový duel s Ukrajinou

Severoirské postupové šance se vždy měly řídit druhým zápasem s Ukrajinou, a proto se dalo očekávat, že právě tehdy - pokud nikdy jindy na turnaji - budou chtít Ostrované nějakým způsobem útočit. Těžko se však dalo očekávat, že za účelem zkonstruování poměrně efektivního plánu Michael O’Neill po prvním duelu s Polskem posadí hned tři velké stálice severoirské kvalifikační jízdy - jmenovitě pravého beka Conora McLaughlina, defenzivního záložníka Chrise Bairda a především nejlepšího střelce týmu Kylea Laffertyho. O’Neillovi se však tento neotřelý tah o celkovém počtu pěti změn beze zbytku vyplatil. Kraje obrany, a speciálně ten pravý, sice s přesunem dvou stoperů oslabily, co se ofenzivní podpory týče, ovšem to bylo vykoupeno posílením v jiných částech hřiště - na levém křídle se osvědčil Stuart Dallas a pozici hrotového útočníka rozhýbal Conor Washington. Trenérovo vysvlečení Nialla McGinna potom navíc Severním Irům přineslo pozdní zvýšení na 2:0, které je v konečném součtu pomáhalo postrčit do osmifinále.

Největší zklamání: Fomenkův přístup na styl "Ono se to přece nějak udělá"

Snad každý, jakkoliv nezaujatý divák dokázal před turnajem ukázat na dvě hlavní hvězdy ukrajinského výběru - a právě na Fomenkovi bylo dodat týmu na další, užitečné dimenzi; pokud možno zbavit Ukrajinu nálepky toho mužstva, jehož úspěch závisí výhradně na formě křídelníků Jarmolenka s Konopljankou. Fomenko to nedokázal, a po většinu času působil tak, že se o to ani nesnažil. Ukrajinci strávili celý turnaj evidentním přetěžováním levé strany, zatímco Jarmolenko převážně nabízel k uzoufání smutný pohled na bezesporu rozdílového hráče: pro balony si musel chodit až na vlastní polovině, přičemž na té soupeřově mnohdy neochotně centroval svou slabší nohou. Proč v takové situaci Fomenko nikdy nezkusil oba své tahouny prohodit, proč ani proti Severnímu Irsku nevsadil na ofenzivnější střed s Kovalenkem i Zinčenkem, a tak dále... to zůstává záhadou. Obecně šlo od Fomenka o arogantně pojatý šampionát. Před duelem s britským trpaslíkem prohlásil něco ve smyslu, že kvalita hráčů je jednoduše na straně Ukrajiny, a proto se taky zápas vyhraje. A podle toho to rovněž dopadlo.

Hrdina: Toni Kroos (Německo)

Pokud dřív evropské šampionáty nacházely svého předního maestra v Xavim, jeho žezlo nyní s jistotou sobě vlastní přebírá německý dirigent středu pole Toni Kroos. Říci, že vše dobré, co Nationalelf na tomto Euru vyprodukovala, neslo posvěcení hvězdy Realu Madrid, by bylo opravdu jen mírně nadsazené. Snad jen Payet se mu ostatně mohl rovnat co do velkoleposti vstupu do turnaje. Ze standardní situace asistoval u prvního německého gólu na turnaji, a jeho precizní pasy za obranu měli v góly rozhodně proměnit Khedira proti Ukrajině či Götze proti Polsku. Že pak na mistrovství z hráčů s alespoň 200 minutami na kontě zkompletoval větší procento přihrávek pouze Sergio Busquets (u Kroose jde o 92,8 %), to asi nikoho nepřekvapí. Zde se však nabízí zdůraznit, že německý génius zároveň v průměru vybízel spoluhráče k úžasným 3,3 střelám na zápas, což předčí i takového Iniestu.

Zoufalec: Vjačeslav Ševčuk (Ukrajina)

Symbol ukrajinské bezradnosti v útočné třetině hřiště. Zatímco jeho protějšek od pravé postranní linie Fedeckyj se raději držel zpátky, před 37letým levým bekem se de facto rozprostírala platforma neomezeného působení. Na hřišti se často stavěl do výchozí pozice normálního křídla, navíc fungoval za zády volně cestujícího Konopljanky. V takovém případě je tedy docela nasnadě se tázat, jak by Ukrajina na turnaji dopadla, kdyby se Ševčukova podpora ofenzívy vyznačovala větší efektivitou. Tedy... podstatně větší efektivitou. Když v první půli Východoevropané zaskočili favorizované Německo několika rychlými kontry, snad většina z nich končila právě na kopačkách tohoto veterána s hlavou neustále sklopenou. Napříč dvěma zápasy i přes nespočet slibných možností vytvořil všehovšudy jednu palebnou pozici; adresáta nenašel ani jedním ze svých osmi centrů.

All stars (4-2-3-1): Michael McGovern (Severní Irsko) - Łukasz Piszczek (Polsko), Jérôme Boateng (Německo), Gareth McAuley, Jonny Evans (oba Severní Irsko) - Toni Kroos (Německo), Grzegorz Krychowiak - Jakub Błaszczykowski (oba Polsko), Mesut Özil (Německo), Jevhen Konopljanka (Ukrajina) - Arkadiusz Milik (Polsko). Trenér: Adam Nawałka (Polsko).