Martín Palermo - bláznivá legenda se loučí

Nemehlo? Nešika? Blbec? Jak nazvat hráče, který v jediném zápase nepromění tři penalty? Známý případ je na světě pouze jeden a přezývaný byl již dlouho předtím více než výstižně a prostě. Bláznivý. Martín "El Loco" Palermo!

V našich končinách si jej mnozí pamatují výhradně kvůli kuriozitám, které se na něj lepí jako modelky na fotbalisty. Účty na sociálních sítích fotbalových fanoušků zaplnily odkazy na jeho slavný gól hlavou ze čtyřicetimetrové vzdálenosti, taktéž ten smutný penaltový zápas z Copa América 1999 si vysloužil dostatečnou publicitu a posměch. Avšak v zemi tanga a krvavých steaků je tento rodák z La Platy něco víc, než jen nešikovný penaltový exekutor. Bodejť by ne, jen fanoušci Boky díky němu mohli 236krát oslavovat gól, v celé kariéře se jeho brankový účet zastavil až na číslovce 306! Cesta k této úctyhodné metě začala ve "For Ever"...

Název klubu zřejmě matoucí, ale v zemi, kde nejvyšší soutěž hraje tým s názvem All Boys, nijak neobvyklý. Tady Martín nepobyl dlouho, scout laplatských Estudiantes Daniel Epeloa si jej brzy vyhlédl a přivábil k ligovému celku, se kterým také v 18 letech remizoval proti San Lorenzu, což se zapsalo do jeho životopisu jako prvoligový debut. Nijak neoslnil, jako se ostatně ani nečekalo. Studenti nebyli zrovna penězi oplývající jednotou a tu a tam museli lepit díry v sestavě nejurostlejšími mladíky. V následujících 30 zápasech, které povětšinou absolvoval až jako střídající hráč, rozesmutněl protihráče pouze dvakrát, což mělo jeho kariéru sesunout o patro níž, tedy do druhé ligy. Kolovaly o něm zvěsti, že povoláním jemu vhodnějším by mohlo být kosení trávy, což se dost možná doslechl i předseda klubu San Martín a raději se s Palermovým zaměstnavatelem nedohodl na finančních podmínkách transferu. Tuto etapu svého života označuje sám Palermo jako velmi obtížnou. Ve 22 letech, roku 1995, byl neskórujícím útočníkem s pochybnou pověstí. Zřejmě ani největší optimisté by tehdy nečekali, jak se vše zlé k dobrému obrátí. Začátkem toho nejkrásnějšího byl příchod Daniela Córdoby na trenérský post, který vytvořil gólostroj, do nějž se zamiloval i sám velký Diego Maradona.

Koncem roku 1997 se měl Diego loučit s kariérou, a jelikož měl a má v Boce obrovský vliv, chtěl od vedení slavného klubu z Buenos Aires jako dárek na rozloučenou pořízení Palerma do útočných řad milovaného klubu. V Estudiantes se totiž opravdu vše v dobré obrátilo a nový trenér Córdoba přizpůsobil Martínovi hru Estudiantes, za což se od něj dočkal odměny ve výši 34 gólů v průběhu dvou let. Martín řádil. Po gólech provokoval soupeře, stahoval si trenky, nechal si narůst dlouhé blonďaté vlasy, aby vypadal jak žena a dostal se do konfliktu s nejedním protihráčem. Odtud pochází přezdívka "El Loco".

Diego se ukázal jako talent, se kterým se dá počítat i na pozici sportovního ředitele, poněvadž jeho první a poslední nákup se vyplatil. Martín přestoupil do nejoblíbenějšího argentinského klubu a svou oblíbenost si u fanoušků tvořil nejlepším možným způsobem - góly do sítě nenáviděného Riveru. Po původních rozpačitých výkonech se právě zápasem s milionáři začala zvedat jeho forma a v druhé polovině sezony již vstřelil v 15 zápasech 12 gólů. Jaká to proměna!

Druhá sezona nebyla z jeho pohledu pouze vydařená, byla naprosto skvostná. Ke kormidlu Boky se postavil Carlos Bianchi, utvořil famózní útok Barros Schelotto - Palermo, a Martín stanovil svůj první a dodnes nepřekonaný rekord - 20 gólů v 19 zápasech národního šampionátu nikdo předtím nedokázal. Tímto dotáhl Boku k oslavám prvního místa. Aby toho nebylo málo, tak na konci téhož roku, tedy 1998, dostal Martín ocenění jako nejlepší jihoamerický fotbalista. To bylo slávy! Palermo byl všude. V televizi, na dresech, nebo na kazetách všemožných evropských scoutů, kteří obdivovali jeho umění. Je to atypický Jihoameričan. Hodně hráčům z tohoto kontinentu se po prvním úspěchu zatočí hlava a nedokáží na něj navázat. Toto ovšem nikdy nebyl případ Martína, vždy se dokázal dostat zpět na svou úroveň, jen málokdy mu vypadla forma.

Špatné věci chodí ve trojici. Ve kterém filmu to bylo řečeno? Ať už to bylo kdekoliv, autor si za správnost tohoto výroku zaslouží pochvalu. V Martínově případě byl tím počátečním neštěstím již propíraný penaltový zkrat na Copa América 1999, konkrétně v druhém skupinovém zápase proti Kolumbii. Tento moment byl mimochodem také zapsán do Guinnessovy knihy rekordů. Po turnaji přišla na vedení Boky nabídka od penězi disponujícího Lazia, jehož sportovní ředitel ocenil Palerma na 15 milionů eur. Přestup se ovšem kvůli dodnes nejasným machinacím neuskutečnil a skončil soudní dohrou. A do třetice všeho zlého - po skvělé formě v podzimní Apertuře si natrhl vazy v koleni, což jej vyřadilo ze hry na dlouhých 6 měsíců.

Měsíc květen roku 2000, půl roku po Martínově zranění, Argentina je na nohou. Ve čtvrtfinále slavné Copa Libertadores se mají střetnout dva největší argentinské kluby, Boca a River. Psychologické bitvy skrz média byly samozřejmostí a trenér Bianchi se rozhodl využít Palerma jako svou mediální výhodu. Na tiskových konferencích nepřímo naznačoval, že Martín v zápasech nastoupí a River, kde z něj mají dodnes panický strach, sestřelí, načež mu tehdejší trenér Riveru Gallego ironicky odpovídá, že pokud chce postavit hráče o berlích bez jediného tréninku, River nastoupí v útoku s legendárním Francescolim, který byl tou dobou tři roky v důchodu. V odvetě na Bomboneře Martín skutečně nastoupil a dvojzápas otočil vybojovanou penaltou a gólem v závěru. Boca nakonec celou soutěž vyhrála a kvalifikovala se do finále Interkontinentálního poháru...

Tam ji vyzval slovutný Real Madrid v čele s tehdy nejdražším hráčem historie tohoto krásného sportu. Ovšem žádný Figo, žádný Raúl, ta noc patřila jen a jen Palermovi. Vstřelil dva góly a bylo jasné, že si nějakou dobu odbude v Evropě, kde si na něj brousila zuby spousta klubů. Hovořilo se o Chelsea, Neapoli a West Hamu, ovšem byli to úžasem nemohoucí fanoušci španělského Villarrealu, kteří se měli příští sezonu těšit z jeho gólů. Proslýchalo se, že Villarreal je pouze týmem, který jej má aklimatizovat na Španělsko a připravit na další sezonu pro slavnější Valencii. Jestli je na každém šprochu pravdy trochu, to se dnes již nedovíme, poněvadž Martín se (stejně jako později v Realu Betis a Deportivu Alavés) v castellonské provincii neprosadil a po třech a půl letech se znovu vrátil na místo činu, kde zažil tolik slávy a kde jej fanoušci bezmezně obdivovali - v roce 2004 se vrátil do Boky Juniors.

První sezonu Martín nijak neoslnil a lidé udiveně kývali hlavou, nepoznávali jej. Vše se změnilo až příchodem Alfia Basileho na lavičku Boky a nákupem Rodriga Palacia. Argentinští Janované, jak se také tomuto týmu přezdívá, se rozjeli a povyhrávali většinu soutěží, Martín byl pochopitelně v čele všech úspěchů. Jeho gólostroj nezastavil ani Basileho odchod k reprezentaci a změny trenéra každého půl roku. Nakonec s příchodem Riquelmeho vykopali i druhou Copa Libertadores a FIFA jej dle svého výzkumu prohlásila za nejlepšího hlavičkáře světa.

Jedna již postarší fanynka Boky přezdívaná "tía" (teta), o Martínovi prohlásila: "Miluju všechny hráče Boky, ale Martína mám nejraději. Měl velmi těžká zranění, ale stejně se vždy vrátil silnější. Unesl by hory."

Lidé musí dát tetě za pravdu. Hory by zřejmě neunesl, ale se složitými situacemi si poradit uměl. Začátkem roku 2009 byl o několik minut zpožděn domácí zápas Boky proti Newell's Old Boys. Diváci řvali a plakali, když z tunelu vyšel blonďatý, téměř šestatřicetiletý kapitán se svým synem na ramenou. Vítali jej po další šestiměsíční pauze, kterou musel absolvovat kvůli stejnému kolenu, jako v roce 1999. Nikdo už nevěřil tomu, že by se ještě vrátil, ale on to dokázal a znovu se dostal do formy, když v 22 zápasech nastřílel 12 gólů. I přes logický pokles výkonnosti, který v určitých letech potká každého fotbalistu, se dostal do čela historické tabulky střelců Boky, kterou vede se svými 236 zásahy. Svou výjimečnost dokazoval i nadále, koncem roku 2010, tedy ve svých 37 letech, vyhrál cenu pro nejlepšího střelce Argentiny v kalendářním roce!

"Fue un milagro más de San Palermo." Tato věta vyšla z úst Diega Maradony poté, co ho Martín v magické argentinské noci dostal na mistrovství světa v Jižní Africe. V překladu znamená "byl to další zázrak Svatého Palerma". Argentinská reprezentace byla ve velmi svízelné situaci, hrozila jí nucená dovolená namísto fotbalu v Africe a Diego se rozhodl, že povolá hráče, kteří dle jeho slov hrají "srdcem". A tak se dostalo i na jeho oblíbence Palerma. Tento tah se mu vyplatil, Martín v posledních minutách rozhodl o výhře své země a sám sobě si tím rezervoval letenku do JAR. Tam dal gól Řecku a stal se ve své zemi nesmrtelným.

Kariéru ukončil rok poté, v sedmatřiceti letech. Při posledním zápase na domácím stadionu Boky dostal od fanoušků branku ovázanou mašlí, jako dárek na rozloučenou...