Ligue 1 speciál: Návrat zapomenutého génia

Žádný jiný přestup nevyvolal v létě ve Francii tolik protichůdných reakcí. Když vedení OGC Nice oznámilo, že s půlroční prodlevou přece jen hodlá na Riviéru přivést zářivě talentovaného průšviháře Hatema Ben Arfu, rozdělila se veřejnost prakticky na dva tábory - jedni mu prorokovali restart kariéry, druzí si klepali na čelo a považovali jej za odepsaného. Poslední ligový zápas s Caen však na tento problém nabídl překvapivě jasnou odpověď..

Už v předsezonním preview jsme psali, že jestli se na některý tým skutečně vyplatí letos upnout pozornost, je to právě Nice: nesmírně mladý, hladový soubor nezkušených juniorů, kteří byli v propracovaných mládežnických systémech klubu vychováváni k technickému a kreativnímu pojetí hry, našel v přípravě pod vedením zkušeného mazáka Claude Puela (držitele nejvyššího počtu odtrénovaných zápasů v Ligue 1 mezi současnou elitou) nový funkční systém a ještě více se pohroužil do víru své filozofie, která by se snad nejjednodušeji dala shrnout do dvou pokynů: a) nepůjčovat soupeři míč, a b) neohlížet se dozadu.

Pohled na tabulku je zatím poměrně neutrální - Les Aiglons mají na kontě po třech zápasech čtyři body, což je řadí do klidného středu. Pokud by celý zbytek sezony probíhal jako její začátek, byli by na jižním pobřeží všichni určitě spokojeni. Vypadá to, že nálada v týmu je dost možná nejoptimističtější od památné sezony 2012/13, kdy Puelův potěr (tehdy samozřejmě ve zcela odlišném složení) vydoloval skvělé čtvrté místo: nikdo sice v tuto chvíli netuší, jak bude Nice v rozjetém ročníku pokračovat, důležité ale je, že uznávaný stratég evidentně má svůj plán a jasně se ho drží. Konečně.

Poslední dva roky totiž zastihly Nice ve stádiu věčné proměny. Puel během nich koketoval snad se všemi možnými systémy, od klasických 4-4-2 a 4-2-3-1 přes v jednu dobu populární 3-5-2 až po avantgardní 4-2-4 bez klasického hrotového útočníka; tento experiment dobře zafungoval v lednu 2015, soupeři jej ale rychle přečetli a výsledkem byla matná jarní část sezony 'okořeněná' bojem o holý život. Nyní vybíhají Les Aiglons na hřiště v diamantovém rozestavení 4-1-2-1-2, které je po loňském boomu Fournierova Lyonu největším francouzským taktickým 'hitem', a vše nasvědčuje tomu, že šlo o správné rozhodnutí.

A tím už se dostáváme k postavě samotného Ben Arfy - věčného dítěte, jehož chabá pracovní morálka, fyzické i psychické problémy a netrpělivá, prchlivá povaha proměnily během uplynulých let jeho status z 'budoucího Zidana' v nechtěnou přítěž. Puel sám nikdy nepochyboval o tom, že ačkoliv drobný playmaker hrál poslední soutěžní zápas na podzim 2014, stále se v něm skrývá dostatek potenciálu, a Ben Arfa je podle všeho pevně rozhodnut svému současnému zaměstnavateli tuto důvěru splatit. Od svého příchodu na Riviéru se viditelně snaží, přidává si na trénincích, své nové spoluhráče vychvaluje takřka na každém kroku a celkově vyvolává dojem fotbalisty, který si uvědomuje, že dostal poslední šanci. Že po svých dřívějších eskapádách sestoupil až na dno a že v osmadvaceti letech musí být za takovou důvěru neskonale vděčný. Ještě před pár lety by nejspíš spoléhal na to, že je mnohem talentovanější než kterýkoliv jeho spoluhráč, a pravděpodobně by si v takovémto provinčním klubu hrál na velkou hvězdu; teď to ale nehrozí. Tento chronicky nestabilní génius totiž dobře ví, kdo jej táhne z kariérního bahna zpět nahoru.


Vitální injekce

Po pravdě bychom mohli podobný nástup Nice do nové sezony očekávat i v případě, že by Ben Arfa nakonec nepřišel; dejme tomu, že by na jeho pozici klasické 'desítky', volné kreativní spojky mezi trojčlenným záložním štítem a dvojicí pohyblivých forvardů, nastupoval někdo úplně jiný. Ve vzpomínaném tažení za čtvrtou příčkou tam působil Valentin Eysseric, loni zase Carlos Eduardo. Pointou je, že Puelovo Nice tento post hojně využívá bez ohledu na aplikované rozestavení či taktiku. Kdyby Ben Arfa v týmu nebyl, hráli by Les Aiglons stále stejně.

Dost možná by i zvládli nastřílet za tři kola šest branek, což je současné ligové maximum (spolu s Bastií a Marseille), zároveň představující nejofenzivnější start jihofrancouzského klubu od ročníku 2002/03 (tehdy Nice skórovalo během prvních tří zápasů osmkrát). Velmi pravděpodobně by se jim dařilo atakovat absolutní ligovou špičku ve statistikách držení míče (nyní páté místo za Lyonem, Marseille, PSG a Monakem), střel na bránu (třetí místo za Marseille a PSG) i celkového počtu dotyků s míčem (čtvrté místo za PSG, Lyonem a Marseille). Je nanejvýš jasné, že Ben Arfa neměl žádný vliv na Puelovu nechuť snižovat se k centrovaným balonům (třetí nejnižší číslo v lize). Styl hry se díky bývalému reprezentantovi nijak nezměnil. Jeho přínos tkví v něčem jiném - ve strmém nárůstu celkové ofenzivní kvality. Či, jinak řečeno, s aklimatizovaným Ben Arfou na hřišti vypadají všichni najednou mnohem lépe a sehraněji, přestože se drtivá většina současné jedenáctky viděla v červenci poprvé v životě.

V prvních dvou kolech - při těsné prohře 1:2 v derby s Monakem a divoké remíze 3:3 na půdě Troyes - to ze strany nové desítky (ve skutečnosti nastupující s číslem devět) byly spíše náznaky. Ben Arfa si tu a tam dovolil nějakou parádičku, občas dal najevo, že jeho technika je stále na úrovni absolutní špičky, ale zároveň dělal spousty chyb, viditelně fyzicky nestíhal (také si z nedobrovolné půlroční dovolené přivezl slušné bříško), sóloval, nedával balon včas od nohy a občas přihrával vyloženě naivně. Na hřišti vydržel vždy jen něco přes hodinu. Byly to nekonzistentní výkony hráče, který má očividně obrovský dar od Boha, zároveň se ale příliš snaží a potřeboval by trochu zklidnit a zlepšit soustředěnost. Kvůli takovým borcům se chodí na fotbal, Nice ale potřebovalo něco víc než jen lákadlo pro diváky.

Věděl Puel, že tyto začátky nutně musí přijít, stejně jako že se někdejší zlaté dítě francouzského fotbalu brzy probere? Nejspíš ano - proti Caen byl totiž Ben Arfa nejlepším mužem na hřišti, dal nádherný gól (poté, co se jakoby nic probil skrz čtyři obránce) a jeho spolupráce se zbytkem kreativní útočné linie, Alassane Pléou, Valere Germainem a zataženějším technikem Vincentem Koziellem, snesla ta nejpřísnější měřítka. Jako by spolu hráli odjakživa. Jako by spoluhráči první dvě kola pomáhali zadupané hvězdě znovu zažehnout a do třetice se dočkali sladké odměny. Nice zatím v každém zápase hrálo lépe, drželo více míč, zkompletovalo více přihrávek, vyslalo více střel a získalo více bodů než v tom předchozím. Čím je Ben Arfa na hřišti sebevědomější, čím více se po dlouhé pauze dostává do hry, tím nebezpečněji působí celé Nice.

"Samozřejmě, Nice bylo mnohem lepší na míči. Věděli jsme, že mají nebezpečnou ofenzivní trojici, ale neměli jsme zvláštní plán, jak se s ní vypořádat. Nebyli jsme technicky na dostatečné úrovní. Rozhodující faktor? Hatem Ben Arfa byl úplně někde jinde," prohlásil kouč Caen Patrice Garande pro oficiální webové stránky klubu, a Puel s ním souhlasil: "Po přestávce jsme hráli mnohem lépe. Ben Arfa dal krásný gól, hrál výborně. Kdykoliv je na hřišti, všichni vědí, že umí sám udělat výsledek. Je to rozdílový hráč. Také v první půli příkladně bojoval, stejně jako všichni ostatní."


Trumfy v rukávu

Otázka zní: dokáže si tento geniální štírek, kterému navzdory jeho 'věčnému mládí' pomalu táhne na třicet, udržet formu po celou sezonu? Ostatně i Carlos Eduardo měl loni zápasy, v nichž působil jako nejlepší fotbalista na světě, následované dlouhými pasážemi bez formy i jakéhokoliv efektu. Pro Ben Arfu však v tomto srovnání mluví dva zásadní faktory: zaprvé, zatímco Eduardo si musel často zvykat na měnící se tváře (či dokonce celé systémy) po svém boku, ex-lyonský špílmachr má svoji úlohu v rámci týmu mnohem pevněji vymezenu. Jeho posláním není pouze "udělat rozdíl", ale spíše "vytvořit jeden z hrotů fungujícího trojúhelníku".

Těží z toho všichni: monacký odchovanec a někdejší miláček knížecího publika Germain konečně ukazuje, že jeho brilantní herní inteligence a nekompromisní tah na branku snesou plnou minutáž prvoligové soutěže, jíž se mu doma v Monaku nikdy nedostávalo, Alassane Pléa se se svým rozevlátým, toulavým stylem, skvělým startem na míč a nízko položeným těžištěm cítí viditelně mnohem lépe jako součást dvojice forvardů než jako samotná (falešná) devítka, kterou pod Puelem hrál na jaře, a Ben Arfa ví, že není na všechno sám, nemusí se zbytečně přetěžovat a může trpělivě pracovat na vlastním progresu. Celková suma jejich společného talentu pak slibuje velké věci. Stačí se ostatně podívat na dosavadní statistiky: Ben Arfa už stačil nastřádat dvě branky, Germain branku a asistenci, Pléa totéž krát dvě. Po třech zápasech.

No a zadruhé: Ben Arfa má, na rozdíl od Eduarda, za sebou divokou a turbulentní kariéru, během níž byl coby teenager po Benzemově boku tipován na budoucího kandidáta na Zlatý míč, hrál v Lize mistrů i v reprezentaci, okusil atmosféru toho nejšpičkovějšího fotbalu, zocelil se v Marseille a v nejlepších letech nasával prostředí Premier League. To je ohromná zásoba zkušeností, které se jinak extrémně mladé smečce Puelových adolescentů může enormně hodit. Nestává se každý den, aby k vám do kabiny přišla taková persona.

Ben Arfa musí ze svých životních eskapád vytěžit maximum morální síly a tu dále předat svým mladším kolegům; Puel na něj v tomto ohledu hodně spoléhá, neboť právě tento aspekt jeho Les Aiglons v uplynulých letech palčivě chyběl. Když se dařilo, byl na jejich hru krásný pohled; stačilo ale pár ran do vazu a mladý kádr najednou nevěděl, jak z krize ven, protože nic takového ještě nikdy nezažil. Po odchodu zkušeného kapitána Didiera Digarda reálně hrozí, že se tento problém ještě prohloubí - a Ben Arfa je tím, kdo tomu může zabránit. Sám kouč ostatně po utkání s Caen podotkl, že přes léto přišel na různě dlouhou dobu už o sedm (!) obránců; v zápase samotném musel na pravém beku zaskakovat dokonce křídelník Jérémy Pied a vedení se mermomocí snaží uhnat mezi tyče pětatřicetiletou trojku PSG Nicolase Doucheze, aby aspoň z někoho před vlastní bránou vyzařoval potřebný klid.

Přijde na Nice v průběhu sezony kolektivní výpadek formy? Takřka jistě; není příliš pravděpodobné, že by čirý mladický entuziasmus vydržel dělat výsledky po celých 10 měsíců. Také platí, že defenzivní složka týmu zůstává mimořádně vachrlatá a propustná. Jenže nezapomínejme, že v prvním utkání nového ročníku - ve vyprodaném domácím derby s největším rivalem - přišli Les Aiglons postupně o zraněného kapitána (Bodmer), zraněného gólmana (Hassen), vyloučeného levého beka (Boscagli) a nakonec i o vedení (a o body). Nyní, o čtrnáct dní později, je depresivní nálada ze zpackaného úvodu ta tam. Na něco takového nejsou na Riviéře příliš zvyklí. Můžeme to nazvat třeba 'Hatemův efekt': už jen proto platí, že Ligue 1 získala letos v létě skvělou posilu.

(Zdroje: ligue1.com, smcaen.fr, getfootballnewsfrance.com, frenchfootballweekly.com)