Krize v Newcastlu: Jen abychom nAshley do mínusu
Zaujalo nás
"Fotbal je byznys, nic jiného" - toť častá výtka směrem k současné fotbalové scéně. Za symboly takové hodnotové krize jsou přitom automaticky považováni blízkovýchodní investoři, protože jsou zkrátka odjinud a cizí. Jak nám ovšem názorně ukazuje dění v Newcastlu, ta pravá ničivá zbraň se klidně může povalovat přímo před vaším prahem...
Řeč zelených čísel disponuje silou větší než vytříbený Al Pacinův monolog. Omluvit přece dovedou ledacos, v dlouhodobém i krátkodobém horizontu.
Solidní ekonomické výsledky na úkor těch sportovních například po dlouhá léta konejšily fanoušky Arsenalu, přičemž zhruba devět milionů liber k dobru loni zařadilo Norwich mezi pouhou hrstku týmů, které kdy v éře Premier League sestupovaly se ziskem a rozumně nastavenou platovou politikou.
Na zdraví svého klubového účtu si tradičně zakládají také ve West Bromwichi, který pod přísným dohledem Jeremyho Peace a díky své maximální obezřetnosti i neexistujícím dluhům víceméně platí za vzor pro celou dolní polovinu tabulky. Ačkoliv zároveň na fotbalových kolbištích nehezky stagnuje.
Efekt přitom zelená čísla mohou mít také docela jinačí, když namísto (částečných) pardonů sem tam udělují rovněž bonusové hvězdičky.
Třeba Hughesovo citlivé navazování na Pulisovu práci pro Stoke City vypadá při zasazení do kontextu ještě o chlup lépe. Však se dle čerstvě uveřejněných údajů za loňskou sezonu zničehonic škudlivým Potters podařilo obrátit hrozivou 31milionovou ztrátu v minimální profit, což je vpravdě husarský kousek.
A podobně ojedinělý zisk je dále podepsán i pod dvojnásobnou radostí příznivců Chelsea z čerstvě vybojovaného mistrovského titulu. Hrubý výdělek ve výši 15 milionů britské měny pak vypadá obzvlášť dobře ve srovnání s masivními ztrátami vykazovanými Blues v letech předchozích (roku 2013 to bylo 57 milionů).
Co je na takových zelených číslech nejlepší, to je jejich zdánlivá výmluvnost a zaručená údernost, pokud se rozhodnete jimi argumentovat. Buď vyděláváš, nebo proděláváš - taková je při značné nepravděpodobnosti trefení čisté nuly docela zřetelně nastavená dichotomie, kterou na pohled není těžké interpretovat.
Jenže nic není černobílé, a takové reality není uchráněn ani charakteristicky černobílý Newcastle.
Finance Newcastlu: parádní plusy i zarážející mínusy
Že Mike Ashley v Tyneside zosnoval úctyhodnou ekonomickou rehabilitaci, to je jednak nepopiratelný i obecně přijímaný fakt, jednak slušný mýtus. Něco do sebe takové tvrzení má, ale to jen do jisté míry a v určitých ohledech.
Tak jako tak, letmý pohled na nedávnou finanční výkonnost Newcastlu by optimistu probudil snad i v tom největším škarohlídovi, to bezesporu.
Od roku 2011 stračí vedení nahromadilo profit ve výši 63 milionů liber a zisky vykazuje už nepřetržitě čtyři roky, což o sobě mohou dále říci akorát v Arsenalu a West Bromwichi. Letos by se navíc Magpies poprvé nacházeli v zelených čísel i při odmyšlení klíčové položky "prodej hráčů", která výrazně zkresluje hlavně v případě Tottenhamu (protože Bale), ale i obecně.
Potud tedy naprostá fantazie, kterou rádi přiživují rovněž sami funkcionáři v černobílém. Jen krátce po oznámení 18milionového profitu napříč ročníkem 2013/14 se kupříkladu Lee Charnley, výkonný ředitel NUFC a faktický mluvčí Ashleyho, bezostyšně pochválil za "pozitivní" ekonomické výsledky, reflektující "prozíravý a rozvážný způsob operování (klubu)".
Co na tom, že nejen renomovaný blogger se specializací na fotbalové finance, Swiss Ramble, očekával ještě výraznější zisk? A co na tom, že za obstojný nárůst příjmů může z největší části lukrativnější balíček spojený s odkupem televizních práv, nikoliv práce vedení?
Ono jakmile si totiž všechno úhledně rozdělíte do jednotlivých sloupečků, nadšení se vskutku docela rychle vytrácí. Ashleyho éra je charakterizována mimo jiné 23procentním propadem výtěžků z hracích víkendů na St. James‘ Parku (vstupenek, suvenýrů apod.), potažmo sedmiprocentním poklesem příjmů z komerční sféry (tj. primárně od sponzorů).
Abychom byli fér, zvláště na druhé jmenované kolonce Ashleyho tým v posledních dvou letech pořádně zapracoval (skrze výhodné kontrakty s Wongou a Pumou), pořád jsou ale jeho výsledky v globálu spíše zklamáním.
Jak nekompromisně vypichuje autor zmíněného blogu Swiss Ramble, ačkoliv v době Ashleyho příchodu Newcastle disponoval zhruba stejnou komerční silou jako Tottenham, mezi oběma celky nyní zeje obrovská propast. Mezitímco Spurs v tomto směru zažili obdivuhodný 47procentní růst, Magpies se spokojili s pouhými sedmi procenty.
Samostatnou kapitolu potom tvoří otázka dluhu, který se Ashleymu navzdory některým hlasům nepodařilo ztenčit, nýbrž pouze restrukturalizovat. Newcastle takto už nic nevisí externím subjektům, namísto toho však zůstává zavázán přímo vlastnímu majiteli. A to nemálo, respektive více než kdy dřív: aktuální dlužná částka tu z roku 2007 převyšuje o celých 52 milionů.
Straky se oním převedením dluhu přinejmenším oprostily od nepříjemných úroků, což není úplně na škodu. Swiss Ramble nicméně zároveň překvapuje, že se Ashley tolik zpěčuje zmíněný dluh převracet v kapitál a reinvestovat na styl Ellise Shorta ze sousedního Sunderlandu.
Obdobně rozpačité výsledky generuje rovněž Ashleym preferovaný způsob skládání odstupného za posily. Toons totiž od jeho nástupu striktně odmítají přistupovat na splátkové kalendáře a raději sází hotovost partnerům přímo na ruku. Což stojí za chvályhodně zanedbatelnými závazky vůči ostatním klubům (ve výši necelých tří milionů), ale i za sporadickou stračí aktivitou na přestupovém trhu.
Poslední důležitou položkou k vyřešení jsou výdaje na platy. Zde se možná sám Ashley v minulosti holedbal, že se mu daří výlohy postupně zeštíhlovat, konkrétní čísla však taková slova příliš nepodporují.
Teprve předloni Newcastle konečně zvládl z roku na rok ustřihnout kus výplatní pásky. A to přitom hráčské gáže i tehdy odpovídaly většímu procentu z příjmů (64,3 %), než tomu kdy bylo za "vlády" nenáviděného Freddyho Shepherda (nejhorší bilance: 64,1 % z roku 2000).
Ashley tudíž relativně spolehlivě likviduje své vlastní démony z dob dřívějších (jako třeba příšerně nabobtnalou mezdní sumu z té jedné sezony v druhém podlaží), to mu vážně nelze upřít; ve srovnání se svými předchůdci však překvapivě dál zaostává.
A tím je dosti fatálně podkopáván vlastně i ten vůbec jediný argument ve prospěch rodáka z Burnhamu. Protože mimo finančnické know-how, čím dalším užitečným by reálně mohl Newcastle zásobovat? Citem pro povzbuzování herního progresu mužstva tedy určitě ne...
Bylo nebylo, Newcastle měl ambice
Jakkoliv nemyslitelné se to dnes může zdát, koncem minulého století byla skvadra Newcastlu United s oblibou titulována jako "Great Entertainers" (Velcí baviči). Přestože se Straky ještě roku 1991 nacházely ve stavu totálního rozkladu a u dna druhé nejvyšší soutěže, nakonec to byly právě ony, kdo se stal určitým symbolem anglické kopané divokých 90. let minulého století.
Dvojnásobnému držiteli Zlatého míče Kevinu Keeganovi byla tenkrát, v časech nejtěžších, svěřena do rukou na pohled nevděčná mise: oprášit zašlou slávu severovýchodního celku, vytáhnout ho zpět mezi smetánku a následně hlavně nespadnout. Bývalá hvězda Hamburku se však velké příležitosti nezalekla a úkol splnila do puntíku, v podmanivém stylu.
Kevin Keegan nebyl nějakým taktickým géniem. Co ho odlišovalo od Pardewa a dalších, to byla jasná představa o tom, jaký chce produkovat fotbal (atraktivní), a koho pro to potřebuje (samé technicky zdatné jedince). Nekonalo se proto žádné hromadné zabíjení ofenzivního talentu jako nyní, tomu Keeganův plán nemohl být vzdálenější. Jeho filozofie byla totiž stejně jednoduchá jako opojná: svého soupeře prostě přestřílet.
Taková strategie s sebou přirozeně nesla pár divokých porážek, zároveň ale i nějaké to sladké ovoce. V sezoně 1993/94 se útočné duo Andy Cole - Peter Beardsley podělilo o neskutečných 55 branek a nebojácného nováčka rázně katapultovalo na nečekanou třetí příčku.
Tehdejší kabina Newcastlu držela při sobě, byla navýsost britskou společností a ze závěrečných 14 kol ročníku vytěžila parádních 10 výher. Čili se jinými slovy, a čistě pro pořádek, rovnala přesnému opaku současných Magpies.
Vrchol Keeganovy továrny na prvotřídní zábavu měl nicméně nadejít až s ročníkem 1995/96, kdy se Toons třásli na vlastní vykoupení. Předešlá sezona jim totiž vůbec nevyšla: prodej Andyho Colea do Manchesteru United a s tím související dramatický úpadek výkonnosti vedly akorát na nedostačující šesté místo.
Odpověď? Jedno z nejvzrušivějších zápolení na čele tabulky anglické nejvyšší soutěže vůbec; tedy odpověď typicky keeganovská, chtělo by se říci.
Newcastle United versus Manchester United. Kevin Keegan versus Sir Alex Ferguson. Pozdější nejlepší hráč ročníku Les Ferdinand versus autor šesti jarních vítězných tref Eric Cantona. Ginolovo velkolepé entrée na ostrovní scénu versus Schmeichelovy psí kusy mezi třemi tyčemi.
Magpies začali famózně a v jednu chvíli dokonce na druhé místo živili pohodlný 12bodový náskok. Ten se však postupně tenčil a po úřadování spolehlivého tandemu Schmeichel-Cantona během druhého vzájemného souboje obou rivalů se manko červených smrsklo na rozdíl jediného korálku.
Následoval spektakulární kolaps, jakému se až po 16 letech plně vyrovnalo jiné drama s protagonisty v Manchesteru United - toho času již v docela odlišné roli.
Kevin Keegan svou bárku plnou čirého entuziasmu zkrátka neukormidloval. Ironie tomu navíc chtěla, aby klíčový direkt obdržel zrovna na svém milovaném Anfieldu, kde válel jako hráč a těsně nepochodil coby manažer. Na sklonku osudového ročníku 1995/96 tedy spolu se slavnou tribunou The Kop přihlížel zběsilé akci o sedmi gólech a rodící se prohře svých svěřenců v poměru 3:4.
Tu vzápětí následoval jeho památný výbuch v televizním rozhovoru, poněkud matná závěrečná kola a mistrovské oslavy ManUtd.
Keeganova první trenérská štace na severovýchodě země vyústila v jeho dobrovolnou rezignaci začátkem ledna 1997 a zanechala za sebou popravdě dosti komplikovaný odkaz. Newcastle od té doby nikdy nehrál lepší fotbal, o tom nemůže být sporu. Přesto se nelze ubránit dojmu, že toho v sobě tehdejší Toons měli o trochu více. Stali se sice učiněným zjevením a šampiony četných srdcí neutrálů, na vrcholu sil ale zároveň hořce zklamali.
Ať už se rozhodnete pro tu či onu optiku, daná éra každopádně utváří respektovanou část klubových dějin.
Žádná zainteresovaná osoba na ni nebude vzpomínat ryze v dobrém, ale stejně tak nikdo nebude litovat její samotné přítomnosti. Podobně jako třeba mé fanouškovské já neželí pasivní účasti na bezprecedentní jízdě Arsenalu do finále Ligy mistrů; jakkoliv frustrující onen poslední večer byl.
I negativní emoce jsou zkrátka emoce, a tím se konečně oklikou dostáváme k jádru celé krize současného Newcastlu: jeho fungování je dnes prosté reálných sportovních aspirací a daleko spíš než vášeň tedy mezi fanoušky rozsévá apatii.
Ubohý nastrčený John Carver
Šlo o nehorázně líný tah nezainteresovaného majitele.
Newcastle před sebou sice měl téměř celou jednu polovinu ligového kalendáře, přesto se Mike Ashley po odchodu vyháněného manažera Alana Pardewa rozhodl pro alibistické povýšení asistenta.
Norwich vesměs tentýž tah stál loni místo v nejvyšší soutěži a Straky teď klidně může potkat stejný osud - ačkoliv se na autopilota obrátily ještě uprostřed bezpečných vod a 16 kol před koncem namísto pěti.
John Carver, celoživotní fanda Newcastlu, jehož profesní začátky na St. James‘ Parku datujeme do dávného roku 1983, byl tímto krokem vyloženě předhozen tygrům. Obětován a zneužit. Jako loajální zaměstnanec klubu v dané situaci nemohl říci "ne", přestože sám neměl týmu pořádně co nabídnout. A právě proto teď slouží tak akorát jako nedokonalý hromosvod ostré kritiky vůči vedení.
Třebaže Carver do té doby platil za univerzálního oblíbence publika, netrvalo dlouho a ochozy jej začaly bombardovat rétorickými otázkami, zdali není pouze převlečeným Pardewem.
Takové pokřiky byly samozřejmě nefér. Jak dosvědčuje klubový insider Lee Ryder, alespoň v zákulisí se pod jeho vlivem leccos změnilo. V klubu, jehož příznivci byli v temných dobách zvyklí upínat se na talentované individuality jako Paula Gascoignea (80. léta), Micka Quinna (počátek 90. let) či Alana Shearera (přelom tisíciletí), se prý najednou kladl hlavní důraz na týmového ducha a soudržnost kabiny.
Dorostenci takto obdrželi výjimečnou pozvánku ke společnému obědu s dospělými, po ofenzivních tahounech Cabellovi s Pérezem se rázem vyžadovala větší pracovitost směrem dozadu a sám Carver šel svými časnými budíčky v pět ráno celému kolektivu dokonalým příkladem. I při mizerné bilanci o jedné výhře z úvodních sedmi zápasů tím pádem v Newcastlu panoval opatrný optimismus.
Jak se bohužel později ukázalo, taková strategie nesla zhruba efekt energetického nápoje v boji s únavou - krátkodobé zažehnání již přítomného problému se možná dostaví, o to hůře to ale vypadá, jakmile daná "medicína" přestane účinkovat.
Přesně to, na co Carver od počátku kladl důraz, se teď tedy jeví být zdaleka největší slabinou rozpolceného mužstva. Na hřišti se Newcastle jako jeden tým rozhodně neprezentuje a v šatně očividně trůní cosi shnilého.
Zejména disciplína Magpies se v tuto chvíli ocitá na bodu mrazu, což obvykle nevěstí nic dobrého. Červenou kartu už pod dočasným lodivodem vyinkasovali čtyři různí hráči, Papiss Cissé byl speciálně potrestán za plivnutí na soupeře a Mikea Williamsona dokonce sám Carver čerstvě nařkl z úmyslu nechat se vyloučit a vyvléknout se tak ze záchranářských bojů. Do těch se přitom Newcastle definitivně zapojil skrze rekordních osm ligových porážek v řadě.
Úplně od věci proto není ani diskuze o tom, zdali náhodou tenhle Newcastle není tím nejhorším ve více než 20leté éře Premier League. Zde Lee Ryder připomíná, že horší než sestupová družina z roku 2009 (s přeplacenými jmény jako Owen nebo Viduka) už to dozajista nebude; ta se zmohla jen na sedm vítězství.
Aby se ovšem letošní Newcastle bodově alespoň vyrovnal Sounessově mizérii zpřed 10 let, musel by strhnout na svou stranu všechny tři zbývající klání, což si lze představit jen stěží. A co se nejhorší Pardewovy sezony týče (2012/13), tam by byly potřeba podobně nereálné dvě výhry.
Na hřišti už to tedy o moc níže nepůjde. Pokud ani kapitán Coloccini evidentně nejeví o osud mančaftu žádný hmatatelný zájem, nemá smysl hovořit o ničem jiném než akutní potřebě radikální čistky.
Tu by už přitom měl provádět nový schopný manažer, čímž se znovu vracíme k papaláši jménem Mike Ashley. Jeho pozvánku do jámy lvové už odmítl Steve McClaren a za stávající situace klidně mohou přibývat další. Newcastle United je totiž skutečně lecčím, jenom ne vábným pracovištěm.
Bavíme se přeci jen o klubu, kde v jednom 18měsíčním intervalu bůhvíjak vyžili bez podpisu jediné nové akvizice, a kde rovnou dva manažeři skončili částečně pro mizivou kontrolu nad přestupy (Keegan, Pardew).
Bavíme se o fotbalovém ekvivalentu zombie - klubu napůl živém a napůl mrtvém, nemajícím směr, natož cíl...
Reklama doslova všude, kam se podíváš
Když si v těchto dnech na St. James‘ Parku takříkajíc dobře sednete, užijete si výhled až na 137 různých bannerů inzerujících společnost Sports Direct, Ashleyho prosperující firmu se sportovními oděvy. Takový smutný nález nedávno ve své knize s názvem "Up There: The North-East, Football, Boom & Bust" triumfálně odhalil Michael Walker.
V loni publikovaném díle se Walker pokouší zhruba postihnout, jak se v běhu času měnila pozice kopané uvnitř regionu s tak silnou závislostí na těžkém průmyslu. A Newcastle se docela přirozeně ocitá v centru jeho pozornosti. Odjakživa platí za jakousi vlajkovou loď anglického severovýchodu a konkrétně jeho domovská aréna potom regulérně určovala trendy.
Dnes je St. James‘ Park primárně jednou obří inzerční plochou, ačkoliv prý původně mělo jít pouze o provizorní řešení. "Sports Direct budeme vystavovat akorát do konce sezony. Jsem si jist, že pro příští ročník seženeme nového sponzora. Myslím, že fanoušci brzy uvidí, že nám na klubu záleží," nechal se slyšet Mike Ashley v listopadu 2009. Před pěti a půl lety.
Veškerá reklama je mimochodem Sports Direct věnována zdarma; tak trochu výměnou za skutečnost, že Mike Ashley na rozdíl od svých předchůdců Shepherda s Hallem nečerpá z klubu žádný běžný plat. Takový ústupek se však jeví být pouze kosmetickým, neboť Londýňanova společnost kvete vskutku závratnou rychlostí.
V běhu času Sports Direct absorbovalo prestižní, leč strádající značky jako Lonsdale (box) nebo Dunlop (tenis), přiživit se stihlo i na Umbro a k ponižujícímu podvolení roku 2012 dohnalo rovněž konkurenční Whelanovo JJB, které před necelou dekádou Ashleyho společnost střídala na čele žebříčku nejúspěšnějších prodejců sportovních potřeb, oblečení a obuvi.
V účtech za roky 2013 a 2014 společnost vykázala celkový příjem 2,7 miliard liber a hrubý zisk o úchvatných 239 milionech stejné měny. Od Ashleyho nástupu do čela Magpies jeho Sports Direct nepřetržitě roste a ztrátě se přiblížila jedině roku 2009, kdy před zdaněním vydělala "pouze" 11 milionů.
Z podceňovaného chlapíka s nepřehlédnutelným pupkem a závislostí na hazardu se tak postupem času vyklubal nadmíru respektovaný a nesmlouvavý obchodník, který se vstříc úspěchu nebojí jít až za hranu. Jeho praktiky dovedou být značně neortodoxní, jeho jednání v sobě má cosi fundamentálně hrubiánského. A bůhvíjak čistý není v tomto směru ani chod Sports Direct.
Pakliže bedlivě sledujete blížící se volby do britského parlamentu, patrně sami tušíte, že jedním z hlavních bodů programu labouristů je zákaz takzvaných "zero-hour kontraktů". Jejich (zhoubný) princip spočívá zhruba v tom, že vy jako zaměstnanec nemáte pražádnou kontrolu nad tím, kolik v daném měsíci vyděláte. Vaše firma se rozhoduje ad hoc podle toho, jak vás zrovna potřebuje.
Libovolný čtvrtek se tak můžete dozvědět, že příští týden vlastně nemáte co dělat, protože vaše netradiční pracovní smlouva zkrátka a dobře nepočítá se žádnou dolní hranicí měsíčně odpracovaných hodin - proto "zero-hour".
V České republice tenhle fenomén není tolik rozšířen, ve Velké Británii však jde o patřičně medializovaný problém a konkrétně Sports Direct by se bez smluvních závazků takového charakteru obešla jen stěží. Z celkového počtu 19 tisíc lidí se z řádného kontraktu se zaručeným příjmem těší ubohých 4,3 tisíc zaměstnanců SD, zbytek přežívá v permanentní nejistotě.
Sports Direct má tím pádem před moralisty opravdu co obhajovat, přesto Newcastle United aktuálně disponuje jedním ještě kontroverznějším sponzorem. V říjnu 2012 se totiž stračí vedení neváhalo upsat hotovému ďáblu, když uzavřelo spolupráci s předním poskytovatelem takzvaných mikropůjček, který s největší chutí parazituje právě na hrabství Tyne and Wear a jeho bezprostředním okolí.
Vzato kolem a kolem, dotyčná firma Wonga.com ztělesňuje veškerý cynismus tohoto světa. Těm v největší nouzi na svých internetových stránkách nabízí krátkodobé půjčky s vysokými úroky, čímž je v nezanedbatelné míře přivádí na mizinu. V Česku se s takovou službou můžete setkat pod názvem finská půjčka, výmluvnější je však anglický název "payday loan" - jelikož ti, co o podobné injekce žádají, jsou zpravidla motivováni vlastní neschopností dobrat se ve zdraví kýžené výplaty (payday).
Nejvíce takových jedinců se přitom koncentruje právě na severovýchodě Albionu, kde přečkání jednoho dlouhého měsíce činí problémy až 26 % obyvatelstva. Žádný jiný region v zemi dále neregistruje vyšší podíl osob, které to dopracují až k bankrotu.
Nový svazek Newcastlu s Wonga.com tudíž logicky dráždí, dokonce velmi, a sám tak jedině vhodně dokresluje celý proces odcizení jednoho fotbalového klubu, který v těchto týdnech dospívá do navýsost alarmující fáze.
Fanouškovská základna Toons historicky platí za jednu z těch nejpočetnějších a hlavně nejvěrnějších na Ostrovech. O tom nejlépe vypovídá skutečnost, že i ve druhé lize St. James‘ Park vykazoval čtvrtou nejvyšší návštěvnost napříč všemi ligovými patry anglické fotbalové scény.
Bohužel, Mike Ashley dělá všechno proto, aby něco takového dál neplatilo.
V minulosti si možná mazaný podnikatel příznivce klubu šikovně nadbíhal dobře načasovanými marketingovými tahy jako třeba zavedením fixních cen lístků na dlouhých 10 let dopředu nebo příležitostným představením 50% slev pro rodiny a kamarády permanentkářů.
Jenže dnes je situace odlišná. Ano, tehdy se sice rovněž reagovalo na prázdné sedačky, tentokrát však pět tisíc opuštěných míst z dubnového duelu s Tottenhamem zvěstuje úplně jinačí, mnohem dramatičtější signál ze strany ochozů směrem ke svému někdejšímu zdroji nezměrné hrdosti.
"Přestala to být zábava; doby, kdy popíjel s fanoušky v ochozech, jsou ze sta procent pryč. Teď už je to jen o byznysu," prozradil dobře informovaný anonym Davidu Connovi, patrně nejznámějšímu investigativnímu novináři z redakce Guardianu.
Takových lidí s blízkým vztahem k čím dál plaššímu majiteli přitom jako by ubývalo. Co se tedy v těchto perných okamžicích nejdůležitější postavě vedení NUFC vůbec honí hlavou, o tom se můžeme jenom dohadovat.
Jasné je snad akorát jedno: Ashleyho uzavřenost ničemu nepomáhá, stejně jako ničemu nepomohlo už jeho veřejné vyhlášení války psaným periodikům koncem roku 2013.
Na jeho základě je prominentnímu regionálnímu zpravodaji The Chronicle dodnes kompletně odepřen jakýkoliv přístup na St. James‘ Park, pročež se adekvátní mediální pozornosti nedostává třeba ani tak chvályhodným aktivitám jako týmové návštěvě místní nemocnice. Propojení fotbalového klubu s místní komunitou slábne a slábne.
Zde je přitom nutné si uvědomit, že třeba spolupráce s lokálními úřady je obyčejně nedílnou součástí zdravého fungování speciálně severoanglických fotbalových celků. To v Newcastlu na udržování, ne-li přímo utužování takových vazeb příliš nedbají.
Klub sice s městskou radou kooperoval alespoň u příležitosti organizace letošního mistrovství světa v rugby, fotbalové záležitosti s ní už ale běžně nekonzultuje. To potvrdil hnedka proces přejmenování St. James‘ Parku na Sports Direct Arenu, který se rada na podzim 2011 hotovila dokonce legálně napadnout.
Komerční název nakonec milovanému stánku pod tlakem veřejnosti moc dlouho nevydržel.
Situace v Newcastlu rozhodně není uspokojivá, ba ani humorná. Vysmívat se jí odmítají i vybraní podporovatelé rivalů ze Sunderlandu, v čele se světoznámým žurnalistou Jonathanem Wilsonem, a to už skutečně něco znamená.
Sestup Magpies se stává veřejným zájmem, a tak by tomu i mělo být.
Za stávající situace totiž Mike Ashley de facto všem boháčům na téhle planetě názorně ukazuje, že znásobit profit vlastní firmy prostřednictvím prvoligového anglického klubu vlastně není vůbec složité. A takový precedens je přitom v jádru daleko nebezpečnější než ten, který vytvářejí či už vytvořili démonizovaní Roman Abramovič se Sheikhem Mansourem.
Nejdůležitější otázkou teď samozřejmě je: dá se proti tomu nějak bránit či přímo bojovat? Lze vůbec zvenčí přinutit Ashleyho k odstoupení?
To upřímně těžko říct. Jedno potenciálně oprávněné těleso by tu nicméně bylo. A pokud zrovna o jeho existenci uslyšíte poprvé v životě, nebude to tak úplně vaše chyba, nýbrž důsledek jeho takřka nulové akceschopnosti.
"Fit & Proper Persons test by se sice brzy měl dočkat reformy, avšak ve své stávající podobě reálně nebrání v přístupu nikomu jinému než komiksovým superpadouchům," píše na svém blogu jeden z nejobratnějších komentátorů současného dění na britské fotbalové scéně Seb Stafford-Bloor. A odporovat mu příliš nelze.
Zmíněný test byl představen roku 2004 zhruba s následujícím cílem: zarazit příliv investorů s pochybnými úmysly a aktivitami a zamezit pokračování vlivu prokazatelně neschopných klubových ředitelů.
To samo o sobě zní ušlechtile a snad i slibně, o skutečně efektivní síto se však ke smůle všech ani omylem nejedná.
Inkriminovaným testem například neprojde ten, kdo již alespoň dvakrát (!) přivedl fotbalový klub k bankrotu, což po pěti letech praxe technicky diskvalifikovalo jednoho jediného muže: Dennise Colemana, zodpovědného za dvojí ekonomický krach Rotherhamu United.
A slabě nadefinovaná se zdá být rovněž druhá dimenze testu - do čela anglického fotbalového klubu se na jeho základě nesmí postavit ani ten, kdo byl odsouzen k výkonu trestu za "nepoctivé jednání".
Taková hráz už nezadržela třeba Thaksina Shinawatru, který si na útěku zpod rukou thajských úřadů v klidu odkoupil Manchester City, a nijak ohroženo tímto testem nebylo ani kompletní kvarteto bývalých vlastníků Portsmouthu, stojící na počátku jeho dramatického pádu vstříc úplnému dnu Football League. Takže nakolik zápornou postavou musíte být, abyste si na příslušných zátarasách opravdu vylámali zuby? Zjevně mimořádně.
Velkou slabinou Fit & Proper Persons testu je navíc totální absence nástrojů umožňujících nějaké retrospektivní jednání. Carson Yeung takto na papíře stále kontroluje Birmingham City, ačkoliv mezitím doma v Hong Kongu vysedává za mřížemi kvůli praní špinavých peněz.
Dokud tedy nedojde k razantní úpravě těchto pravidel, Ashley se nemusí cítit být pod jakýmkoliv tlakem. Ten nyní obstarává tak maximálně hrozba sestupu, ani tahle eventualita ovšem Londýňanův odchod od válu pochopitelně negarantuje.
Cena Newcastlu by v důsledku přirozeně klesla a to by Ashleyho od jakýchkoliv aktivit mohlo dost dobře odradit. Pokud ho nepřesvědčily formální nabídky z let 2008 a 2009, těžko by teď své stanovisko zničehonic přehodnotil. Tím spíš, když nedávno prohlásil, že dříve než v létě 2016 se po kupci ani nebude poohlížet.
Moc depresivní koncovka, říkáte? Obávám se, že se nedá svítit. Tohle totiž nepůsobí ani jako jedna z těch situací, kdy se lze jakž takž upokojovat slovy "hůře už být nemůže".
V tomto případě je automaticky hůře každým dnem, který celou tuto bolestivou ságu zase o kus protáhne...
Řeč zelených čísel disponuje silou větší než vytříbený Al Pacinův monolog. Omluvit přece dovedou ledacos, v dlouhodobém i krátkodobém horizontu.
Solidní ekonomické výsledky na úkor těch sportovních například po dlouhá léta konejšily fanoušky Arsenalu, přičemž zhruba devět milionů liber k dobru loni zařadilo Norwich mezi pouhou hrstku týmů, které kdy v éře Premier League sestupovaly se ziskem a rozumně nastavenou platovou politikou.
Na zdraví svého klubového účtu si tradičně zakládají také ve West Bromwichi, který pod přísným dohledem Jeremyho Peace a díky své maximální obezřetnosti i neexistujícím dluhům víceméně platí za vzor pro celou dolní polovinu tabulky. Ačkoliv zároveň na fotbalových kolbištích nehezky stagnuje.
Efekt přitom zelená čísla mohou mít také docela jinačí, když namísto (částečných) pardonů sem tam udělují rovněž bonusové hvězdičky.
Třeba Hughesovo citlivé navazování na Pulisovu práci pro Stoke City vypadá při zasazení do kontextu ještě o chlup lépe. Však se dle čerstvě uveřejněných údajů za loňskou sezonu zničehonic škudlivým Potters podařilo obrátit hrozivou 31milionovou ztrátu v minimální profit, což je vpravdě husarský kousek.
A podobně ojedinělý zisk je dále podepsán i pod dvojnásobnou radostí příznivců Chelsea z čerstvě vybojovaného mistrovského titulu. Hrubý výdělek ve výši 15 milionů britské měny pak vypadá obzvlášť dobře ve srovnání s masivními ztrátami vykazovanými Blues v letech předchozích (roku 2013 to bylo 57 milionů).
Co je na takových zelených číslech nejlepší, to je jejich zdánlivá výmluvnost a zaručená údernost, pokud se rozhodnete jimi argumentovat. Buď vyděláváš, nebo proděláváš - taková je při značné nepravděpodobnosti trefení čisté nuly docela zřetelně nastavená dichotomie, kterou na pohled není těžké interpretovat.
Jenže nic není černobílé, a takové reality není uchráněn ani charakteristicky černobílý Newcastle.
Finance Newcastlu: parádní plusy i zarážející mínusy
Že Mike Ashley v Tyneside zosnoval úctyhodnou ekonomickou rehabilitaci, to je jednak nepopiratelný i obecně přijímaný fakt, jednak slušný mýtus. Něco do sebe takové tvrzení má, ale to jen do jisté míry a v určitých ohledech.
Tak jako tak, letmý pohled na nedávnou finanční výkonnost Newcastlu by optimistu probudil snad i v tom největším škarohlídovi, to bezesporu.
Od roku 2011 stračí vedení nahromadilo profit ve výši 63 milionů liber a zisky vykazuje už nepřetržitě čtyři roky, což o sobě mohou dále říci akorát v Arsenalu a West Bromwichi. Letos by se navíc Magpies poprvé nacházeli v zelených čísel i při odmyšlení klíčové položky "prodej hráčů", která výrazně zkresluje hlavně v případě Tottenhamu (protože Bale), ale i obecně.
Potud tedy naprostá fantazie, kterou rádi přiživují rovněž sami funkcionáři v černobílém. Jen krátce po oznámení 18milionového profitu napříč ročníkem 2013/14 se kupříkladu Lee Charnley, výkonný ředitel NUFC a faktický mluvčí Ashleyho, bezostyšně pochválil za "pozitivní" ekonomické výsledky, reflektující "prozíravý a rozvážný způsob operování (klubu)".
Co na tom, že nejen renomovaný blogger se specializací na fotbalové finance, Swiss Ramble, očekával ještě výraznější zisk? A co na tom, že za obstojný nárůst příjmů může z největší části lukrativnější balíček spojený s odkupem televizních práv, nikoliv práce vedení?
Ono jakmile si totiž všechno úhledně rozdělíte do jednotlivých sloupečků, nadšení se vskutku docela rychle vytrácí. Ashleyho éra je charakterizována mimo jiné 23procentním propadem výtěžků z hracích víkendů na St. James‘ Parku (vstupenek, suvenýrů apod.), potažmo sedmiprocentním poklesem příjmů z komerční sféry (tj. primárně od sponzorů).
Abychom byli fér, zvláště na druhé jmenované kolonce Ashleyho tým v posledních dvou letech pořádně zapracoval (skrze výhodné kontrakty s Wongou a Pumou), pořád jsou ale jeho výsledky v globálu spíše zklamáním.
Jak nekompromisně vypichuje autor zmíněného blogu Swiss Ramble, ačkoliv v době Ashleyho příchodu Newcastle disponoval zhruba stejnou komerční silou jako Tottenham, mezi oběma celky nyní zeje obrovská propast. Mezitímco Spurs v tomto směru zažili obdivuhodný 47procentní růst, Magpies se spokojili s pouhými sedmi procenty.
Samostatnou kapitolu potom tvoří otázka dluhu, který se Ashleymu navzdory některým hlasům nepodařilo ztenčit, nýbrž pouze restrukturalizovat. Newcastle takto už nic nevisí externím subjektům, namísto toho však zůstává zavázán přímo vlastnímu majiteli. A to nemálo, respektive více než kdy dřív: aktuální dlužná částka tu z roku 2007 převyšuje o celých 52 milionů.
Straky se oním převedením dluhu přinejmenším oprostily od nepříjemných úroků, což není úplně na škodu. Swiss Ramble nicméně zároveň překvapuje, že se Ashley tolik zpěčuje zmíněný dluh převracet v kapitál a reinvestovat na styl Ellise Shorta ze sousedního Sunderlandu.
Obdobně rozpačité výsledky generuje rovněž Ashleym preferovaný způsob skládání odstupného za posily. Toons totiž od jeho nástupu striktně odmítají přistupovat na splátkové kalendáře a raději sází hotovost partnerům přímo na ruku. Což stojí za chvályhodně zanedbatelnými závazky vůči ostatním klubům (ve výši necelých tří milionů), ale i za sporadickou stračí aktivitou na přestupovém trhu.
Poslední důležitou položkou k vyřešení jsou výdaje na platy. Zde se možná sám Ashley v minulosti holedbal, že se mu daří výlohy postupně zeštíhlovat, konkrétní čísla však taková slova příliš nepodporují.
Teprve předloni Newcastle konečně zvládl z roku na rok ustřihnout kus výplatní pásky. A to přitom hráčské gáže i tehdy odpovídaly většímu procentu z příjmů (64,3 %), než tomu kdy bylo za "vlády" nenáviděného Freddyho Shepherda (nejhorší bilance: 64,1 % z roku 2000).
Ashley tudíž relativně spolehlivě likviduje své vlastní démony z dob dřívějších (jako třeba příšerně nabobtnalou mezdní sumu z té jedné sezony v druhém podlaží), to mu vážně nelze upřít; ve srovnání se svými předchůdci však překvapivě dál zaostává.
A tím je dosti fatálně podkopáván vlastně i ten vůbec jediný argument ve prospěch rodáka z Burnhamu. Protože mimo finančnické know-how, čím dalším užitečným by reálně mohl Newcastle zásobovat? Citem pro povzbuzování herního progresu mužstva tedy určitě ne...
Keegan a Fergie, dvě velké osobnosti divokých devadesátek. Zdroj: whoateallthepies.tv
Bylo nebylo, Newcastle měl ambice
Jakkoliv nemyslitelné se to dnes může zdát, koncem minulého století byla skvadra Newcastlu United s oblibou titulována jako "Great Entertainers" (Velcí baviči). Přestože se Straky ještě roku 1991 nacházely ve stavu totálního rozkladu a u dna druhé nejvyšší soutěže, nakonec to byly právě ony, kdo se stal určitým symbolem anglické kopané divokých 90. let minulého století.
Dvojnásobnému držiteli Zlatého míče Kevinu Keeganovi byla tenkrát, v časech nejtěžších, svěřena do rukou na pohled nevděčná mise: oprášit zašlou slávu severovýchodního celku, vytáhnout ho zpět mezi smetánku a následně hlavně nespadnout. Bývalá hvězda Hamburku se však velké příležitosti nezalekla a úkol splnila do puntíku, v podmanivém stylu.
Kevin Keegan nebyl nějakým taktickým géniem. Co ho odlišovalo od Pardewa a dalších, to byla jasná představa o tom, jaký chce produkovat fotbal (atraktivní), a koho pro to potřebuje (samé technicky zdatné jedince). Nekonalo se proto žádné hromadné zabíjení ofenzivního talentu jako nyní, tomu Keeganův plán nemohl být vzdálenější. Jeho filozofie byla totiž stejně jednoduchá jako opojná: svého soupeře prostě přestřílet.
Taková strategie s sebou přirozeně nesla pár divokých porážek, zároveň ale i nějaké to sladké ovoce. V sezoně 1993/94 se útočné duo Andy Cole - Peter Beardsley podělilo o neskutečných 55 branek a nebojácného nováčka rázně katapultovalo na nečekanou třetí příčku.
Tehdejší kabina Newcastlu držela při sobě, byla navýsost britskou společností a ze závěrečných 14 kol ročníku vytěžila parádních 10 výher. Čili se jinými slovy, a čistě pro pořádek, rovnala přesnému opaku současných Magpies.
Vrchol Keeganovy továrny na prvotřídní zábavu měl nicméně nadejít až s ročníkem 1995/96, kdy se Toons třásli na vlastní vykoupení. Předešlá sezona jim totiž vůbec nevyšla: prodej Andyho Colea do Manchesteru United a s tím související dramatický úpadek výkonnosti vedly akorát na nedostačující šesté místo.
Odpověď? Jedno z nejvzrušivějších zápolení na čele tabulky anglické nejvyšší soutěže vůbec; tedy odpověď typicky keeganovská, chtělo by se říci.
Newcastle United versus Manchester United. Kevin Keegan versus Sir Alex Ferguson. Pozdější nejlepší hráč ročníku Les Ferdinand versus autor šesti jarních vítězných tref Eric Cantona. Ginolovo velkolepé entrée na ostrovní scénu versus Schmeichelovy psí kusy mezi třemi tyčemi.
Magpies začali famózně a v jednu chvíli dokonce na druhé místo živili pohodlný 12bodový náskok. Ten se však postupně tenčil a po úřadování spolehlivého tandemu Schmeichel-Cantona během druhého vzájemného souboje obou rivalů se manko červených smrsklo na rozdíl jediného korálku.
Následoval spektakulární kolaps, jakému se až po 16 letech plně vyrovnalo jiné drama s protagonisty v Manchesteru United - toho času již v docela odlišné roli.
Kevin Keegan svou bárku plnou čirého entuziasmu zkrátka neukormidloval. Ironie tomu navíc chtěla, aby klíčový direkt obdržel zrovna na svém milovaném Anfieldu, kde válel jako hráč a těsně nepochodil coby manažer. Na sklonku osudového ročníku 1995/96 tedy spolu se slavnou tribunou The Kop přihlížel zběsilé akci o sedmi gólech a rodící se prohře svých svěřenců v poměru 3:4.
Tu vzápětí následoval jeho památný výbuch v televizním rozhovoru, poněkud matná závěrečná kola a mistrovské oslavy ManUtd.
Keeganova první trenérská štace na severovýchodě země vyústila v jeho dobrovolnou rezignaci začátkem ledna 1997 a zanechala za sebou popravdě dosti komplikovaný odkaz. Newcastle od té doby nikdy nehrál lepší fotbal, o tom nemůže být sporu. Přesto se nelze ubránit dojmu, že toho v sobě tehdejší Toons měli o trochu více. Stali se sice učiněným zjevením a šampiony četných srdcí neutrálů, na vrcholu sil ale zároveň hořce zklamali.
Ať už se rozhodnete pro tu či onu optiku, daná éra každopádně utváří respektovanou část klubových dějin.
Žádná zainteresovaná osoba na ni nebude vzpomínat ryze v dobrém, ale stejně tak nikdo nebude litovat její samotné přítomnosti. Podobně jako třeba mé fanouškovské já neželí pasivní účasti na bezprecedentní jízdě Arsenalu do finále Ligy mistrů; jakkoliv frustrující onen poslední večer byl.
I negativní emoce jsou zkrátka emoce, a tím se konečně oklikou dostáváme k jádru celé krize současného Newcastlu: jeho fungování je dnes prosté reálných sportovních aspirací a daleko spíš než vášeň tedy mezi fanoušky rozsévá apatii.
Ashleyho živý štít, John Carver. Zdroj: shieldsgazette.com
Ubohý nastrčený John Carver
Šlo o nehorázně líný tah nezainteresovaného majitele.
Newcastle před sebou sice měl téměř celou jednu polovinu ligového kalendáře, přesto se Mike Ashley po odchodu vyháněného manažera Alana Pardewa rozhodl pro alibistické povýšení asistenta.
Norwich vesměs tentýž tah stál loni místo v nejvyšší soutěži a Straky teď klidně může potkat stejný osud - ačkoliv se na autopilota obrátily ještě uprostřed bezpečných vod a 16 kol před koncem namísto pěti.
John Carver, celoživotní fanda Newcastlu, jehož profesní začátky na St. James‘ Parku datujeme do dávného roku 1983, byl tímto krokem vyloženě předhozen tygrům. Obětován a zneužit. Jako loajální zaměstnanec klubu v dané situaci nemohl říci "ne", přestože sám neměl týmu pořádně co nabídnout. A právě proto teď slouží tak akorát jako nedokonalý hromosvod ostré kritiky vůči vedení.
Třebaže Carver do té doby platil za univerzálního oblíbence publika, netrvalo dlouho a ochozy jej začaly bombardovat rétorickými otázkami, zdali není pouze převlečeným Pardewem.
Takové pokřiky byly samozřejmě nefér. Jak dosvědčuje klubový insider Lee Ryder, alespoň v zákulisí se pod jeho vlivem leccos změnilo. V klubu, jehož příznivci byli v temných dobách zvyklí upínat se na talentované individuality jako Paula Gascoignea (80. léta), Micka Quinna (počátek 90. let) či Alana Shearera (přelom tisíciletí), se prý najednou kladl hlavní důraz na týmového ducha a soudržnost kabiny.
Dorostenci takto obdrželi výjimečnou pozvánku ke společnému obědu s dospělými, po ofenzivních tahounech Cabellovi s Pérezem se rázem vyžadovala větší pracovitost směrem dozadu a sám Carver šel svými časnými budíčky v pět ráno celému kolektivu dokonalým příkladem. I při mizerné bilanci o jedné výhře z úvodních sedmi zápasů tím pádem v Newcastlu panoval opatrný optimismus.
Jak se bohužel později ukázalo, taková strategie nesla zhruba efekt energetického nápoje v boji s únavou - krátkodobé zažehnání již přítomného problému se možná dostaví, o to hůře to ale vypadá, jakmile daná "medicína" přestane účinkovat.
Přesně to, na co Carver od počátku kladl důraz, se teď tedy jeví být zdaleka největší slabinou rozpolceného mužstva. Na hřišti se Newcastle jako jeden tým rozhodně neprezentuje a v šatně očividně trůní cosi shnilého.
Zejména disciplína Magpies se v tuto chvíli ocitá na bodu mrazu, což obvykle nevěstí nic dobrého. Červenou kartu už pod dočasným lodivodem vyinkasovali čtyři různí hráči, Papiss Cissé byl speciálně potrestán za plivnutí na soupeře a Mikea Williamsona dokonce sám Carver čerstvě nařkl z úmyslu nechat se vyloučit a vyvléknout se tak ze záchranářských bojů. Do těch se přitom Newcastle definitivně zapojil skrze rekordních osm ligových porážek v řadě.
Úplně od věci proto není ani diskuze o tom, zdali náhodou tenhle Newcastle není tím nejhorším ve více než 20leté éře Premier League. Zde Lee Ryder připomíná, že horší než sestupová družina z roku 2009 (s přeplacenými jmény jako Owen nebo Viduka) už to dozajista nebude; ta se zmohla jen na sedm vítězství.
Aby se ovšem letošní Newcastle bodově alespoň vyrovnal Sounessově mizérii zpřed 10 let, musel by strhnout na svou stranu všechny tři zbývající klání, což si lze představit jen stěží. A co se nejhorší Pardewovy sezony týče (2012/13), tam by byly potřeba podobně nereálné dvě výhry.
Na hřišti už to tedy o moc níže nepůjde. Pokud ani kapitán Coloccini evidentně nejeví o osud mančaftu žádný hmatatelný zájem, nemá smysl hovořit o ničem jiném než akutní potřebě radikální čistky.
Tu by už přitom měl provádět nový schopný manažer, čímž se znovu vracíme k papaláši jménem Mike Ashley. Jeho pozvánku do jámy lvové už odmítl Steve McClaren a za stávající situace klidně mohou přibývat další. Newcastle United je totiž skutečně lecčím, jenom ne vábným pracovištěm.
Bavíme se přeci jen o klubu, kde v jednom 18měsíčním intervalu bůhvíjak vyžili bez podpisu jediné nové akvizice, a kde rovnou dva manažeři skončili částečně pro mizivou kontrolu nad přestupy (Keegan, Pardew).
Bavíme se o fotbalovém ekvivalentu zombie - klubu napůl živém a napůl mrtvém, nemajícím směr, natož cíl...
Kdo že sponzoruje ten Newcastle? Zdroj: whatculture.com
Reklama doslova všude, kam se podíváš
Když si v těchto dnech na St. James‘ Parku takříkajíc dobře sednete, užijete si výhled až na 137 různých bannerů inzerujících společnost Sports Direct, Ashleyho prosperující firmu se sportovními oděvy. Takový smutný nález nedávno ve své knize s názvem "Up There: The North-East, Football, Boom & Bust" triumfálně odhalil Michael Walker.
V loni publikovaném díle se Walker pokouší zhruba postihnout, jak se v běhu času měnila pozice kopané uvnitř regionu s tak silnou závislostí na těžkém průmyslu. A Newcastle se docela přirozeně ocitá v centru jeho pozornosti. Odjakživa platí za jakousi vlajkovou loď anglického severovýchodu a konkrétně jeho domovská aréna potom regulérně určovala trendy.
Dnes je St. James‘ Park primárně jednou obří inzerční plochou, ačkoliv prý původně mělo jít pouze o provizorní řešení. "Sports Direct budeme vystavovat akorát do konce sezony. Jsem si jist, že pro příští ročník seženeme nového sponzora. Myslím, že fanoušci brzy uvidí, že nám na klubu záleží," nechal se slyšet Mike Ashley v listopadu 2009. Před pěti a půl lety.
Veškerá reklama je mimochodem Sports Direct věnována zdarma; tak trochu výměnou za skutečnost, že Mike Ashley na rozdíl od svých předchůdců Shepherda s Hallem nečerpá z klubu žádný běžný plat. Takový ústupek se však jeví být pouze kosmetickým, neboť Londýňanova společnost kvete vskutku závratnou rychlostí.
V běhu času Sports Direct absorbovalo prestižní, leč strádající značky jako Lonsdale (box) nebo Dunlop (tenis), přiživit se stihlo i na Umbro a k ponižujícímu podvolení roku 2012 dohnalo rovněž konkurenční Whelanovo JJB, které před necelou dekádou Ashleyho společnost střídala na čele žebříčku nejúspěšnějších prodejců sportovních potřeb, oblečení a obuvi.
V účtech za roky 2013 a 2014 společnost vykázala celkový příjem 2,7 miliard liber a hrubý zisk o úchvatných 239 milionech stejné měny. Od Ashleyho nástupu do čela Magpies jeho Sports Direct nepřetržitě roste a ztrátě se přiblížila jedině roku 2009, kdy před zdaněním vydělala "pouze" 11 milionů.
Z podceňovaného chlapíka s nepřehlédnutelným pupkem a závislostí na hazardu se tak postupem času vyklubal nadmíru respektovaný a nesmlouvavý obchodník, který se vstříc úspěchu nebojí jít až za hranu. Jeho praktiky dovedou být značně neortodoxní, jeho jednání v sobě má cosi fundamentálně hrubiánského. A bůhvíjak čistý není v tomto směru ani chod Sports Direct.
Pakliže bedlivě sledujete blížící se volby do britského parlamentu, patrně sami tušíte, že jedním z hlavních bodů programu labouristů je zákaz takzvaných "zero-hour kontraktů". Jejich (zhoubný) princip spočívá zhruba v tom, že vy jako zaměstnanec nemáte pražádnou kontrolu nad tím, kolik v daném měsíci vyděláte. Vaše firma se rozhoduje ad hoc podle toho, jak vás zrovna potřebuje.
Libovolný čtvrtek se tak můžete dozvědět, že příští týden vlastně nemáte co dělat, protože vaše netradiční pracovní smlouva zkrátka a dobře nepočítá se žádnou dolní hranicí měsíčně odpracovaných hodin - proto "zero-hour".
V České republice tenhle fenomén není tolik rozšířen, ve Velké Británii však jde o patřičně medializovaný problém a konkrétně Sports Direct by se bez smluvních závazků takového charakteru obešla jen stěží. Z celkového počtu 19 tisíc lidí se z řádného kontraktu se zaručeným příjmem těší ubohých 4,3 tisíc zaměstnanců SD, zbytek přežívá v permanentní nejistotě.
Sports Direct má tím pádem před moralisty opravdu co obhajovat, přesto Newcastle United aktuálně disponuje jedním ještě kontroverznějším sponzorem. V říjnu 2012 se totiž stračí vedení neváhalo upsat hotovému ďáblu, když uzavřelo spolupráci s předním poskytovatelem takzvaných mikropůjček, který s největší chutí parazituje právě na hrabství Tyne and Wear a jeho bezprostředním okolí.
Vzato kolem a kolem, dotyčná firma Wonga.com ztělesňuje veškerý cynismus tohoto světa. Těm v největší nouzi na svých internetových stránkách nabízí krátkodobé půjčky s vysokými úroky, čímž je v nezanedbatelné míře přivádí na mizinu. V Česku se s takovou službou můžete setkat pod názvem finská půjčka, výmluvnější je však anglický název "payday loan" - jelikož ti, co o podobné injekce žádají, jsou zpravidla motivováni vlastní neschopností dobrat se ve zdraví kýžené výplaty (payday).
Nejvíce takových jedinců se přitom koncentruje právě na severovýchodě Albionu, kde přečkání jednoho dlouhého měsíce činí problémy až 26 % obyvatelstva. Žádný jiný region v zemi dále neregistruje vyšší podíl osob, které to dopracují až k bankrotu.
Nový svazek Newcastlu s Wonga.com tudíž logicky dráždí, dokonce velmi, a sám tak jedině vhodně dokresluje celý proces odcizení jednoho fotbalového klubu, který v těchto týdnech dospívá do navýsost alarmující fáze.
Fanouškovská základna Toons historicky platí za jednu z těch nejpočetnějších a hlavně nejvěrnějších na Ostrovech. O tom nejlépe vypovídá skutečnost, že i ve druhé lize St. James‘ Park vykazoval čtvrtou nejvyšší návštěvnost napříč všemi ligovými patry anglické fotbalové scény.
Bohužel, Mike Ashley dělá všechno proto, aby něco takového dál neplatilo.
V minulosti si možná mazaný podnikatel příznivce klubu šikovně nadbíhal dobře načasovanými marketingovými tahy jako třeba zavedením fixních cen lístků na dlouhých 10 let dopředu nebo příležitostným představením 50% slev pro rodiny a kamarády permanentkářů.
Jenže dnes je situace odlišná. Ano, tehdy se sice rovněž reagovalo na prázdné sedačky, tentokrát však pět tisíc opuštěných míst z dubnového duelu s Tottenhamem zvěstuje úplně jinačí, mnohem dramatičtější signál ze strany ochozů směrem ke svému někdejšímu zdroji nezměrné hrdosti.
"Přestala to být zábava; doby, kdy popíjel s fanoušky v ochozech, jsou ze sta procent pryč. Teď už je to jen o byznysu," prozradil dobře informovaný anonym Davidu Connovi, patrně nejznámějšímu investigativnímu novináři z redakce Guardianu.
Takových lidí s blízkým vztahem k čím dál plaššímu majiteli přitom jako by ubývalo. Co se tedy v těchto perných okamžicích nejdůležitější postavě vedení NUFC vůbec honí hlavou, o tom se můžeme jenom dohadovat.
Jasné je snad akorát jedno: Ashleyho uzavřenost ničemu nepomáhá, stejně jako ničemu nepomohlo už jeho veřejné vyhlášení války psaným periodikům koncem roku 2013.
Na jeho základě je prominentnímu regionálnímu zpravodaji The Chronicle dodnes kompletně odepřen jakýkoliv přístup na St. James‘ Park, pročež se adekvátní mediální pozornosti nedostává třeba ani tak chvályhodným aktivitám jako týmové návštěvě místní nemocnice. Propojení fotbalového klubu s místní komunitou slábne a slábne.
Zde je přitom nutné si uvědomit, že třeba spolupráce s lokálními úřady je obyčejně nedílnou součástí zdravého fungování speciálně severoanglických fotbalových celků. To v Newcastlu na udržování, ne-li přímo utužování takových vazeb příliš nedbají.
Klub sice s městskou radou kooperoval alespoň u příležitosti organizace letošního mistrovství světa v rugby, fotbalové záležitosti s ní už ale běžně nekonzultuje. To potvrdil hnedka proces přejmenování St. James‘ Parku na Sports Direct Arenu, který se rada na podzim 2011 hotovila dokonce legálně napadnout.
Komerční název nakonec milovanému stánku pod tlakem veřejnosti moc dlouho nevydržel.
Situace v Newcastlu rozhodně není uspokojivá, ba ani humorná. Vysmívat se jí odmítají i vybraní podporovatelé rivalů ze Sunderlandu, v čele se světoznámým žurnalistou Jonathanem Wilsonem, a to už skutečně něco znamená.
Sestup Magpies se stává veřejným zájmem, a tak by tomu i mělo být.
Za stávající situace totiž Mike Ashley de facto všem boháčům na téhle planetě názorně ukazuje, že znásobit profit vlastní firmy prostřednictvím prvoligového anglického klubu vlastně není vůbec složité. A takový precedens je přitom v jádru daleko nebezpečnější než ten, který vytvářejí či už vytvořili démonizovaní Roman Abramovič se Sheikhem Mansourem.
Nejdůležitější otázkou teď samozřejmě je: dá se proti tomu nějak bránit či přímo bojovat? Lze vůbec zvenčí přinutit Ashleyho k odstoupení?
To upřímně těžko říct. Jedno potenciálně oprávněné těleso by tu nicméně bylo. A pokud zrovna o jeho existenci uslyšíte poprvé v životě, nebude to tak úplně vaše chyba, nýbrž důsledek jeho takřka nulové akceschopnosti.
"Fit & Proper Persons test by se sice brzy měl dočkat reformy, avšak ve své stávající podobě reálně nebrání v přístupu nikomu jinému než komiksovým superpadouchům," píše na svém blogu jeden z nejobratnějších komentátorů současného dění na britské fotbalové scéně Seb Stafford-Bloor. A odporovat mu příliš nelze.
Zmíněný test byl představen roku 2004 zhruba s následujícím cílem: zarazit příliv investorů s pochybnými úmysly a aktivitami a zamezit pokračování vlivu prokazatelně neschopných klubových ředitelů.
To samo o sobě zní ušlechtile a snad i slibně, o skutečně efektivní síto se však ke smůle všech ani omylem nejedná.
Inkriminovaným testem například neprojde ten, kdo již alespoň dvakrát (!) přivedl fotbalový klub k bankrotu, což po pěti letech praxe technicky diskvalifikovalo jednoho jediného muže: Dennise Colemana, zodpovědného za dvojí ekonomický krach Rotherhamu United.
A slabě nadefinovaná se zdá být rovněž druhá dimenze testu - do čela anglického fotbalového klubu se na jeho základě nesmí postavit ani ten, kdo byl odsouzen k výkonu trestu za "nepoctivé jednání".
Taková hráz už nezadržela třeba Thaksina Shinawatru, který si na útěku zpod rukou thajských úřadů v klidu odkoupil Manchester City, a nijak ohroženo tímto testem nebylo ani kompletní kvarteto bývalých vlastníků Portsmouthu, stojící na počátku jeho dramatického pádu vstříc úplnému dnu Football League. Takže nakolik zápornou postavou musíte být, abyste si na příslušných zátarasách opravdu vylámali zuby? Zjevně mimořádně.
Velkou slabinou Fit & Proper Persons testu je navíc totální absence nástrojů umožňujících nějaké retrospektivní jednání. Carson Yeung takto na papíře stále kontroluje Birmingham City, ačkoliv mezitím doma v Hong Kongu vysedává za mřížemi kvůli praní špinavých peněz.
Dokud tedy nedojde k razantní úpravě těchto pravidel, Ashley se nemusí cítit být pod jakýmkoliv tlakem. Ten nyní obstarává tak maximálně hrozba sestupu, ani tahle eventualita ovšem Londýňanův odchod od válu pochopitelně negarantuje.
Cena Newcastlu by v důsledku přirozeně klesla a to by Ashleyho od jakýchkoliv aktivit mohlo dost dobře odradit. Pokud ho nepřesvědčily formální nabídky z let 2008 a 2009, těžko by teď své stanovisko zničehonic přehodnotil. Tím spíš, když nedávno prohlásil, že dříve než v létě 2016 se po kupci ani nebude poohlížet.
Moc depresivní koncovka, říkáte? Obávám se, že se nedá svítit. Tohle totiž nepůsobí ani jako jedna z těch situací, kdy se lze jakž takž upokojovat slovy "hůře už být nemůže".
V tomto případě je automaticky hůře každým dnem, který celou tuto bolestivou ságu zase o kus protáhne...
Komentáře (386)