Hrubě nevydařené obhajoby aneb Čí vzor následuje Leicester?
Loni se desátá Chelsea ani nepřiblížila úspěšné obhajobě titulu Premier League a letos to s Leicesterem vypadá ještě hůře - pohádkovou sezonu následuje sezona mizerná, když dobré výsledky v Lize mistrů kompenzuje ubohá pětice ligových výher a současné postavení na 16. příčce. Foxes se tak regulérně bojí o prvoligovou příslušnost, a nejsou prvními takovými mistry...
EuroFotbal se pro vás tedy u této příležitosti rozhodl volně přeložit již více než rok starý, ale opětovně aktuální článek. Jonathan Wilson pro The Guardian v listopadu 2015 složil dohromady seznam pěti pozoruhodně nevydařených obhajob titulu v dějinách anglické nejvyšší soutěže a dnes se nabízí ho znovu oživit.
Začneme těsně před vypuknutím druhé světové války, abychom skončili v 90. letech. Od té doby až do loňska si úřadující šampioni tradičně vedli obstojně, snad akorát s čestnou výjimkou Blackburnu Rovers, k jehož překvapivému triumfu z roku 1995 byl také leicesterský příběh trochu nadčasově přirovnáván.
Rovers nakonec stále skončili sedmí se ztrátou pouhých dvou bodů na čtvrtou příčku. To Leicester letos s největší pravděpodobností dopadne (mnohem) hůře - však ho od sedmé pozice dělí už 16 bodů...
Vzorec o vyhraném titulu a jeho následné nevydařené obhajobě, jímž se Manchester City řídil v letech 2011-15, není pro bleděmodré ničím novým. Ony dvě hořké zkušenosti z nedávné doby, kdy Citizens v obou případech finišovali jako vicemistři, jsou vlastně ve skutečnosti jen slabým odvarem v porovnání s úpadkem z ročníku 1937/38.
V předešlé sezoně se City úspěšně nakoplo vánoční prohrou s Grimsby, když záhy celé jaro přečkalo bez jediné porážky a s tříbodovým náskokem si zajistilo titul před Charltonem. Na soupisce Citizens tehdy figurovala jména takových klubových velikánů jako brankáře Franka Swifta, rychlonohého křídelníka Ernieho Toseland nebo produktivního tria Eric Brook - Alex Herd - Peter Doherty.
Se sladkým přídavkem v podobě sestupu konkurenčního Manchesteru United se jednalo o takřka dokonalou sezonu pro fanoušky City. A to si samo sebou žádalo řádnou kompenzaci v sezoně následující. Výše jmenovaný trojlístek byl možná opět ve formě, když se na prostoru 42 utkání výrazně zasloužil o celkový počet osmdesáti vstřelených branek, ligového maxima. Bohužel pro City se ovšem zároveň vůbec nechytala defenzíva, jež připustila 77 obdržených gólů.
City přitom daný ročník zahájilo o chlup lépe než ten předcházející, mistrovský, kdy slavili jenom ve dvou z prvních deseti kol. Tentokrát Citizens sice na úvod podlehli Wolverhamptonu, na to však zareagovali domácími skalpy Evertonu a Leicesteru. Tak vznikla zřetelná šablona, podle které se jelo až do konce listopadu - venku bez výhry (a se šesti prohrami z devíti pokusů), doma veskrze suverénní (sedm vítězství z devíti vystoupení). Po 17 kolech bylo City desáté a na sestup věru nevypadalo...
... jenže pak prohrálo čtyřikrát v řadě, což ještě částečně kompenzovaly tři výhry z příštích čtyř duelů, ovšem beze zbytku osudovou se záhy ukázala být šestice proher z následujících osmi kol. Z takového matného období se už bleděmodří nikdy plně nevzpamatovali. V předposledním kole sice 6:2 porazili Leeds, takže se vyškrábali těsně nad propast, závěrečná prohra v Huddersfieldu už ale znamenala definitivní šmitec.
Manchester City se tehdy stal - a dosud zůstává - jediným anglickým mistrem, který ve snaze obhájit titul sestoupil; a jediným sestupujícím v historii s pozitivní bilancí ve skóre. Přesto manažer s přiléhavým příjmením Wilf Wild zůstal v čele Citizens až do prvního poválečného roku, takže dodnes se 14letou šňůrou zůstává nejdéle sloužícím trenérem v dějinách klubu.
Když se na podzim 2015 Chelsea tak ukrutně trápila, jednalo se pro starší pamětníky o menší déjà-vu. Blues už totiž něco podobného zažili poté, co se v sezoně 1954/55 vyšvihli s mistrovskou jízdou, která doteď zůstává tou s nejmenším počtem získaných bodů - přesně 52. O titul tehdy reálně usilovalo nejméně sedm celků včetně Wolverhamptonu, Portsmouthu a Sunderlandu (taková byla tehdy top4).
A Chelsea vážně nebyla žádným suverénním šampionem: když v březnu v klíčovém souboji se Sunderlandem uspěla poměrem 2:1, reportér Timesů napsal, že Blues "připomínali mistry asi stejně věrně, jako elektrárna Battersea připomíná obraz od Cézannea" - což možná mělo být vzhledem k nadcházejícímu ročníku jistým varováním.
Ačkoliv by přeci jen nebylo fér nazývat Chelsea nezaslouženými držiteli vavřínů (čtyřbodový náskok na čele v éře, kdy se udělovaly jen dva body za výhru, není až takovou raritou), faktem zůstává, že tenkrát první polovina tabulky platila za extrémně vyrovnanou. Vždyť jedenáctý Everton dělilo od Chelsea akorát deset bodů! A proto následný pád tabulkou nebyl nikdy zcela nepředstavitelný.
A tak se taky dostavil. Chelsea doplatila v první řadě na pomalý start z bloků, když na svou stranu strhla pouze jeden zápas z prvních devíti, a třebaže čtyřmi říjnovými výhrami v řadě brzy rozmetala obavy o sestup, výsledná 13. pozice zní tristně. Chelsea Teda Drakea se tehdy stala už čtrnáctým z devatenácti anglických šampionů 20. století, kteří při své obhajobě vypadli z první desítky. Aston Villa (1982) s Leedsem (1993) dosud zůstávají poslední dvojicí; a Leicester může brzy načít účet nového století...
Někteří mistři jsou ve své podstatě tak nečekaným úkazem, že jejich následný propad tabulkou představuje spíše návrat do normálu než nějaký šok. Leicester určitě do tohoto ranku taky spadá (však ho mnozí při nástupu Ranieriho pasovali na sestup) a svou nejvěrnější kopii patrně nachází v Ipswichi zkraje šedesátých let.
Jeho vzestup pod vedením Alfa Ramseyho byl dechberoucí. Když se pozdější reprezentační kouč v létě 1955 ujal kormidla, Ipswich Town paběrkoval ve třetí lize, a až do prosince 1956 ani pod ním nevykazoval žádné známky progresu. Teprve posléze, s přesunem Jimmyho Leadbettera na levé křídlo, se začaly dít věci.
Jakkoliv sám fotbalista cítil, že pro takovou roli není dostatečně rychlý, ve výsledku jeho herní profil vedl k taktické revoluci. "Měl jsem se stahovat do hloubi pole, přebírat balony od obránců - krajní beci soupeře se mnou tak daleko nešli, takže jsem měl manévrovací prostor. Když jsem se pak vracel dopředu, dařilo se mi beka vylákat z pozice. Nezůstal ve středu bez někoho ke strážení, raději mě následoval," vysvětloval zásadní změnu v definici své pozice Leadbetter.
Právě takhle byl započnut přechod od populární formace 4-2-4 ke 4-3-3, které se o dekádu později přetvořilo ve 4-4-2, jež Anglii pomohlo vyhrát mistrovství světa 1966. Zpátky v Ipswichi nakonec vytoužené postupy nahoru slavili v letech 1957 a 1961, aby se ještě coby čerství příslušníci smetánky radovali ze senzačního titulu.
Jakmile ovšem protivníci Tractor Boys přečetli, jejich kouzlo se vytratilo - opět tak trochu na styl letošního Leicesteru. První známky úpadku se projevily už v předsezónním Charity Shieldu, když Tottenham zvítězil jasně 5:1. Koncem října, kdy anglický svaz jmenoval Alfa Ramseyho lodivodem národního týmu, měl Ipswich na kontě ubohé dvě výhry z prvních 15 kol. Ramsey se nakonec reprezentačního kormidla ujal teprve v květnu 1963 poté, co jen díky sériím vítězství z března a dubna Tractor Boys jakž takž zachránil na 17. místě. Sezonu nato se už Ipswich pakoval o patro níž...
Brian Clough byl špatnou volbou pro Leeds United a Leeds byl špatnou volbou pro Briana Clougha, když jejich 44denní sepjetí pramenilo ze série náhod a pozoruhodné slepoty prokázané dvěma muži. Pozice manažera Leedsu se uvolnila ve chvíli, kdy Don Revie převzal otěže anglické reprezentace poté, co se svými svěřenci konečně podruhé opanoval nejvyšší soutěž (za jeho vlády United hned pětkrát finišovali druzí). Clough mezitím v Brightonu přicházel o iluze a viditelně tápal poté, co se zprudka rozešel s Derby County.
Ačkoliv velkou část z předešlých čtyř let strávil kritizováním Revieho a neotesaného herního stylu jeho Leedsu, Clough nakonec po této příležitosti skočil hlavně proto, že znamenala skvělou možnost vrátit se do Poháru mistrů evropských zemí; tedy soutěže, kterou byl doslova posedlý od doby, kdy ho dle jeho vlastního mínění dříve v semifinále s Juventusem rozhodčí okradli o postup.
Předseda Leedsu Manny Cussins cítil, že potřebuje na post manažera dosadit velké jméno s velkou autoritou, které dohlédne na kompletní přestavbu stárnoucího kádru. Tou dobou svým renomé Clougha předčil jen málokdo, on sám ale později přiznával, že se v Leedsu dopustil až přílišného počtu změn v příliš krátkém intervalu, přičemž vysloužilí členové vítězného souboru pro změnu nereagovali přívětivě na některé Cloughovy kroky, jako když je nabádal k zahození medailí pro šampiony, neboť je stejně získali podvodem.
Leeds sezonu načal prohrou v Community Shieldu, kdy Liverpool uspěl v penaltovém rozstřelu závěrem nepřátelsky naladěné bitvy. Ligovou pouť záhy United načali třemi prohrami a dvěma remízami, takže velmi brzy začínalo být zřejmé, že Clough v křesle nemůže vydržet závratně dlouho. A vaz mu brzy nato skutečně zlomila potupná remíza v Ligovém poháru s třetiligovým Huddersfieldem.
Cloughovo místo zaujal Jimmy Armfield a leccos vyspravil, když po Vánocích prohrál jenom tři ligové zápasy a nakonec s Leedsem skončil devátý. Mimoto zároveň dokráčel až do finále PMEZ, kde Angličany za kontroverzních okolností přemohl Bayern Mnichov. Clough do pohárové Evropy opět nakoukl až s Nottinghamem Forest a chuť si také úspěšně spravil.
Mistrovská kocovina Leedsu 90. let je obvykle připisována prodeji Erica Cantony do Manchesteru United - a vskutku, jak odlišná by historie anglické kopané mohla být, kdyby předseda Leedsu Bill Fotherby jednoho dne nevytočil číslo svého protějšku z Manchesteru Martina Edwardse s dotazem na dostupnost obránce Denise Irwina. Ten tedy sice na prodej nebyl, Edwards ale v přítomnosti Sira Alexe Fergusona promptně využil situace a zeptal se obratem na Cantonu, který se ukázal být v Leedsu "nespokojen" a během pouhé hodiny si to již radostí bez sebe štrádoval na Old Trafford.
Onen přestup nicméně není tak úplně prvotní příčinou úpadku Leedsu, neboť se daný telefonát odehrál teprve koncem listopadu, kdy se Peacocks už dávno nacházeli v husté kaši po nevydařeném vstupu do sezony. Leeds sice odstartoval výhrou 2:1 nad Wimbledonem, pak nicméně remizoval s Aston Villou a ihned poté vysoko 1:4 podlehl nováčkovi z Middlesbrough, v jehož barvách toho dne zářil bývalý křídelník Leedsu Tommy Wright s gólem a dvěma asistencemi na kontě.
Následná výhra 5:0 nad Tottenhamem sice naznačila, že by vše přeci jen mohlo být v pořádku, postupem času se ale čím dál víc alarmujícím jevil binec v defenzívě. V příštích 11 kolech Leeds udržel jediné čisté konto a dohromady inkasoval 19krát, takže jakkoliv Cantonův odchod rozhodně nelze vnímat jinak než coby strategický přešlap, manažer Howard Wilkinson měl zároveň tou dobou starosti spíše s opačným koncem hřiště.
Po prohře s Blackburnem Rovers na Štěpána se Leeds nacházel na 16. příčce a nakonec se mezi elitou udržel jako ještě hůře postavený tým; hlavně díky nepřesvědčivé jarní šňůře remízových výsledků. Jeho záchrana na 17. pozici dodnes zůstává nejhorším výsledkem obhájců od výše popsaného sestupu Man City.
Eric Cantona mezitím s Manchesterem United prohrál jen dva jarní duely a stal se prvním fotbalistou v dějinách, který anglickou nejvyšší soutěž opanoval dvakrát po sobě se dvěma různými kluby. Pro Red Devils kráčelo o první titul za 26 let a začátek nové zlaté éry. Aneb jak jeden přestup totálně zamával anglickou ligovou scénou...
EuroFotbal se pro vás tedy u této příležitosti rozhodl volně přeložit již více než rok starý, ale opětovně aktuální článek. Jonathan Wilson pro The Guardian v listopadu 2015 složil dohromady seznam pěti pozoruhodně nevydařených obhajob titulu v dějinách anglické nejvyšší soutěže a dnes se nabízí ho znovu oživit.
Začneme těsně před vypuknutím druhé světové války, abychom skončili v 90. letech. Od té doby až do loňska si úřadující šampioni tradičně vedli obstojně, snad akorát s čestnou výjimkou Blackburnu Rovers, k jehož překvapivému triumfu z roku 1995 byl také leicesterský příběh trochu nadčasově přirovnáván.
Rovers nakonec stále skončili sedmí se ztrátou pouhých dvou bodů na čtvrtou příčku. To Leicester letos s největší pravděpodobností dopadne (mnohem) hůře - však ho od sedmé pozice dělí už 16 bodů...
Manchester City 1937/38
Vzorec o vyhraném titulu a jeho následné nevydařené obhajobě, jímž se Manchester City řídil v letech 2011-15, není pro bleděmodré ničím novým. Ony dvě hořké zkušenosti z nedávné doby, kdy Citizens v obou případech finišovali jako vicemistři, jsou vlastně ve skutečnosti jen slabým odvarem v porovnání s úpadkem z ročníku 1937/38.
V předešlé sezoně se City úspěšně nakoplo vánoční prohrou s Grimsby, když záhy celé jaro přečkalo bez jediné porážky a s tříbodovým náskokem si zajistilo titul před Charltonem. Na soupisce Citizens tehdy figurovala jména takových klubových velikánů jako brankáře Franka Swifta, rychlonohého křídelníka Ernieho Toseland nebo produktivního tria Eric Brook - Alex Herd - Peter Doherty.
Se sladkým přídavkem v podobě sestupu konkurenčního Manchesteru United se jednalo o takřka dokonalou sezonu pro fanoušky City. A to si samo sebou žádalo řádnou kompenzaci v sezoně následující. Výše jmenovaný trojlístek byl možná opět ve formě, když se na prostoru 42 utkání výrazně zasloužil o celkový počet osmdesáti vstřelených branek, ligového maxima. Bohužel pro City se ovšem zároveň vůbec nechytala defenzíva, jež připustila 77 obdržených gólů.
City přitom daný ročník zahájilo o chlup lépe než ten předcházející, mistrovský, kdy slavili jenom ve dvou z prvních deseti kol. Tentokrát Citizens sice na úvod podlehli Wolverhamptonu, na to však zareagovali domácími skalpy Evertonu a Leicesteru. Tak vznikla zřetelná šablona, podle které se jelo až do konce listopadu - venku bez výhry (a se šesti prohrami z devíti pokusů), doma veskrze suverénní (sedm vítězství z devíti vystoupení). Po 17 kolech bylo City desáté a na sestup věru nevypadalo...
... jenže pak prohrálo čtyřikrát v řadě, což ještě částečně kompenzovaly tři výhry z příštích čtyř duelů, ovšem beze zbytku osudovou se záhy ukázala být šestice proher z následujících osmi kol. Z takového matného období se už bleděmodří nikdy plně nevzpamatovali. V předposledním kole sice 6:2 porazili Leeds, takže se vyškrábali těsně nad propast, závěrečná prohra v Huddersfieldu už ale znamenala definitivní šmitec.
Manchester City se tehdy stal - a dosud zůstává - jediným anglickým mistrem, který ve snaze obhájit titul sestoupil; a jediným sestupujícím v historii s pozitivní bilancí ve skóre. Přesto manažer s přiléhavým příjmením Wilf Wild zůstal v čele Citizens až do prvního poválečného roku, takže dodnes se 14letou šňůrou zůstává nejdéle sloužícím trenérem v dějinách klubu.
Chelsea 1955/56
Když se na podzim 2015 Chelsea tak ukrutně trápila, jednalo se pro starší pamětníky o menší déjà-vu. Blues už totiž něco podobného zažili poté, co se v sezoně 1954/55 vyšvihli s mistrovskou jízdou, která doteď zůstává tou s nejmenším počtem získaných bodů - přesně 52. O titul tehdy reálně usilovalo nejméně sedm celků včetně Wolverhamptonu, Portsmouthu a Sunderlandu (taková byla tehdy top4).
A Chelsea vážně nebyla žádným suverénním šampionem: když v březnu v klíčovém souboji se Sunderlandem uspěla poměrem 2:1, reportér Timesů napsal, že Blues "připomínali mistry asi stejně věrně, jako elektrárna Battersea připomíná obraz od Cézannea" - což možná mělo být vzhledem k nadcházejícímu ročníku jistým varováním.
Ačkoliv by přeci jen nebylo fér nazývat Chelsea nezaslouženými držiteli vavřínů (čtyřbodový náskok na čele v éře, kdy se udělovaly jen dva body za výhru, není až takovou raritou), faktem zůstává, že tenkrát první polovina tabulky platila za extrémně vyrovnanou. Vždyť jedenáctý Everton dělilo od Chelsea akorát deset bodů! A proto následný pád tabulkou nebyl nikdy zcela nepředstavitelný.
A tak se taky dostavil. Chelsea doplatila v první řadě na pomalý start z bloků, když na svou stranu strhla pouze jeden zápas z prvních devíti, a třebaže čtyřmi říjnovými výhrami v řadě brzy rozmetala obavy o sestup, výsledná 13. pozice zní tristně. Chelsea Teda Drakea se tehdy stala už čtrnáctým z devatenácti anglických šampionů 20. století, kteří při své obhajobě vypadli z první desítky. Aston Villa (1982) s Leedsem (1993) dosud zůstávají poslední dvojicí; a Leicester může brzy načít účet nového století...
Ipswich 1962/63
Někteří mistři jsou ve své podstatě tak nečekaným úkazem, že jejich následný propad tabulkou představuje spíše návrat do normálu než nějaký šok. Leicester určitě do tohoto ranku taky spadá (však ho mnozí při nástupu Ranieriho pasovali na sestup) a svou nejvěrnější kopii patrně nachází v Ipswichi zkraje šedesátých let.
Jeho vzestup pod vedením Alfa Ramseyho byl dechberoucí. Když se pozdější reprezentační kouč v létě 1955 ujal kormidla, Ipswich Town paběrkoval ve třetí lize, a až do prosince 1956 ani pod ním nevykazoval žádné známky progresu. Teprve posléze, s přesunem Jimmyho Leadbettera na levé křídlo, se začaly dít věci.
Jakkoliv sám fotbalista cítil, že pro takovou roli není dostatečně rychlý, ve výsledku jeho herní profil vedl k taktické revoluci. "Měl jsem se stahovat do hloubi pole, přebírat balony od obránců - krajní beci soupeře se mnou tak daleko nešli, takže jsem měl manévrovací prostor. Když jsem se pak vracel dopředu, dařilo se mi beka vylákat z pozice. Nezůstal ve středu bez někoho ke strážení, raději mě následoval," vysvětloval zásadní změnu v definici své pozice Leadbetter.
Právě takhle byl započnut přechod od populární formace 4-2-4 ke 4-3-3, které se o dekádu později přetvořilo ve 4-4-2, jež Anglii pomohlo vyhrát mistrovství světa 1966. Zpátky v Ipswichi nakonec vytoužené postupy nahoru slavili v letech 1957 a 1961, aby se ještě coby čerství příslušníci smetánky radovali ze senzačního titulu.
Jakmile ovšem protivníci Tractor Boys přečetli, jejich kouzlo se vytratilo - opět tak trochu na styl letošního Leicesteru. První známky úpadku se projevily už v předsezónním Charity Shieldu, když Tottenham zvítězil jasně 5:1. Koncem října, kdy anglický svaz jmenoval Alfa Ramseyho lodivodem národního týmu, měl Ipswich na kontě ubohé dvě výhry z prvních 15 kol. Ramsey se nakonec reprezentačního kormidla ujal teprve v květnu 1963 poté, co jen díky sériím vítězství z března a dubna Tractor Boys jakž takž zachránil na 17. místě. Sezonu nato se už Ipswich pakoval o patro níž...
Leeds 1974/75
Brian Clough byl špatnou volbou pro Leeds United a Leeds byl špatnou volbou pro Briana Clougha, když jejich 44denní sepjetí pramenilo ze série náhod a pozoruhodné slepoty prokázané dvěma muži. Pozice manažera Leedsu se uvolnila ve chvíli, kdy Don Revie převzal otěže anglické reprezentace poté, co se svými svěřenci konečně podruhé opanoval nejvyšší soutěž (za jeho vlády United hned pětkrát finišovali druzí). Clough mezitím v Brightonu přicházel o iluze a viditelně tápal poté, co se zprudka rozešel s Derby County.
Ačkoliv velkou část z předešlých čtyř let strávil kritizováním Revieho a neotesaného herního stylu jeho Leedsu, Clough nakonec po této příležitosti skočil hlavně proto, že znamenala skvělou možnost vrátit se do Poháru mistrů evropských zemí; tedy soutěže, kterou byl doslova posedlý od doby, kdy ho dle jeho vlastního mínění dříve v semifinále s Juventusem rozhodčí okradli o postup.
Předseda Leedsu Manny Cussins cítil, že potřebuje na post manažera dosadit velké jméno s velkou autoritou, které dohlédne na kompletní přestavbu stárnoucího kádru. Tou dobou svým renomé Clougha předčil jen málokdo, on sám ale později přiznával, že se v Leedsu dopustil až přílišného počtu změn v příliš krátkém intervalu, přičemž vysloužilí členové vítězného souboru pro změnu nereagovali přívětivě na některé Cloughovy kroky, jako když je nabádal k zahození medailí pro šampiony, neboť je stejně získali podvodem.
Leeds sezonu načal prohrou v Community Shieldu, kdy Liverpool uspěl v penaltovém rozstřelu závěrem nepřátelsky naladěné bitvy. Ligovou pouť záhy United načali třemi prohrami a dvěma remízami, takže velmi brzy začínalo být zřejmé, že Clough v křesle nemůže vydržet závratně dlouho. A vaz mu brzy nato skutečně zlomila potupná remíza v Ligovém poháru s třetiligovým Huddersfieldem.
Cloughovo místo zaujal Jimmy Armfield a leccos vyspravil, když po Vánocích prohrál jenom tři ligové zápasy a nakonec s Leedsem skončil devátý. Mimoto zároveň dokráčel až do finále PMEZ, kde Angličany za kontroverzních okolností přemohl Bayern Mnichov. Clough do pohárové Evropy opět nakoukl až s Nottinghamem Forest a chuť si také úspěšně spravil.
Leeds 1992/93
Mistrovská kocovina Leedsu 90. let je obvykle připisována prodeji Erica Cantony do Manchesteru United - a vskutku, jak odlišná by historie anglické kopané mohla být, kdyby předseda Leedsu Bill Fotherby jednoho dne nevytočil číslo svého protějšku z Manchesteru Martina Edwardse s dotazem na dostupnost obránce Denise Irwina. Ten tedy sice na prodej nebyl, Edwards ale v přítomnosti Sira Alexe Fergusona promptně využil situace a zeptal se obratem na Cantonu, který se ukázal být v Leedsu "nespokojen" a během pouhé hodiny si to již radostí bez sebe štrádoval na Old Trafford.
Onen přestup nicméně není tak úplně prvotní příčinou úpadku Leedsu, neboť se daný telefonát odehrál teprve koncem listopadu, kdy se Peacocks už dávno nacházeli v husté kaši po nevydařeném vstupu do sezony. Leeds sice odstartoval výhrou 2:1 nad Wimbledonem, pak nicméně remizoval s Aston Villou a ihned poté vysoko 1:4 podlehl nováčkovi z Middlesbrough, v jehož barvách toho dne zářil bývalý křídelník Leedsu Tommy Wright s gólem a dvěma asistencemi na kontě.
Následná výhra 5:0 nad Tottenhamem sice naznačila, že by vše přeci jen mohlo být v pořádku, postupem času se ale čím dál víc alarmujícím jevil binec v defenzívě. V příštích 11 kolech Leeds udržel jediné čisté konto a dohromady inkasoval 19krát, takže jakkoliv Cantonův odchod rozhodně nelze vnímat jinak než coby strategický přešlap, manažer Howard Wilkinson měl zároveň tou dobou starosti spíše s opačným koncem hřiště.
Po prohře s Blackburnem Rovers na Štěpána se Leeds nacházel na 16. příčce a nakonec se mezi elitou udržel jako ještě hůře postavený tým; hlavně díky nepřesvědčivé jarní šňůře remízových výsledků. Jeho záchrana na 17. pozici dodnes zůstává nejhorším výsledkem obhájců od výše popsaného sestupu Man City.
Eric Cantona mezitím s Manchesterem United prohrál jen dva jarní duely a stal se prvním fotbalistou v dějinách, který anglickou nejvyšší soutěž opanoval dvakrát po sobě se dvěma různými kluby. Pro Red Devils kráčelo o první titul za 26 let a začátek nové zlaté éry. Aneb jak jeden přestup totálně zamával anglickou ligovou scénou...
Komentáře (155)
Přidat komentářTen týpek za Cloughem vypadá jak otec Bejla
lol
Ve skutečnosti je to jeho máma.
Spis vypada, ze tusi pruser
Dobry vykony v lize mistru jsou predevsim vysledkem velmi slabe skupiny. Podle mne se nemeli vubec na ligu mistru zamerovat a budovat poctivymi vykony v PL tym, ktery tu LM dobyje v budoucnu, tedy jit cestou jako Atleti.
Atleti v PL válí
Tak se snad chapem
Biggrinohonič...
Na takový příspěvek nedal biggrin ani Bayernista
Tak jak chceš těm hráčům vysvětlit, že se maj vykašlat na LM, kterou si už většina z nich nejspíš nikdy nezahraje?
Nerealne.
what the....?
takhle to nefunguje, nikde neni psáno, že kdyby se vykašlali na LM, tak budou mít v lize víc bodů, takhle se můžou těšit aspon na LM
Super nápad, dovedu si představit toho Ranieriho jak dojde do kabiny a řekne: "Chlapi, já vím že většina z vás si ani nepředstavovala, že kdy bude hrát PL, vím že o titulu se vám ani nesnilo a Ligu mistrů znáte jen z Playstationu, ale cokdybyste se na to vysrali ? Vím že už si ji nikdo z vás asi nikdy nezahraje, ale potřebujem postupně budovat tým a Thadone říkal, že když se vykvajznete na LM, tak získáte víc bodů v lize.
ta obhajobu titulu snad nikdo ani nečekal
úspěch je jen postup ze skupiny LM pro ten klub
to jistě ne, ale boj o poháry tam bejt měl
vobec
Tak pokud by Mahrez s Vardym nezažili takový pokles formy, tak by ten boj o Evropu zase tak nerálný nebyl.
Nebyl spíš loňský rok extrrémní výkyv formy směrem nahoru a teď už hrajou to, na co reálně mají?
Tak u Vardyho asi ano, ale Mahrez je technický mág, ten kdyby měl kolem sebe kvalitnější hráče, tak se do toho zase dostane.
ratalo sa s nimi na take deviate miesto, na vyssie nemali. a aj keby ti dvaja nemali pokles formy, stacilo by aby ten zvysok hral to na co realne ma (co sa aj deje). navyse prisli o totalne najdolezitejsiu cast timu a to ako keby nevedel ranieri zmenit alebo to ignoroval
Tak on se Kantého snažil nahradit Amarteym a Mendym, teď tam přivedl i Ndidiho. Všichni typově podobní. Jenže Kanté asi jen tak nahradit nepůjde no.
ved prave a ked ti odide niekto kto pokryje priestor za troch tak 442 uz proste hrat nemozes ked to evidentne nefunguje (alebo nefungovalo, leicester som teraz dost dlho nevidel ale neverim ze to zmenil)
Brian Clough
http://www.csfd.cz/film/256680-proklety-klub/prehled/
JJ, výborný film
Jó to byla naprostá senzace když to loni získali. V lize, kde se točí miliardy korun. Nenapodobitelný už.
Ranieri
Snad Lestr spadne, ať je ten příběh zajímavější...
To si delate srandu ze ma tu krmite clankami z 1930 a pod. Raz za sto rokov sa take udeje je to nezazivne posat co bolo pred 100 rokmi stare blbosti
Udělej radost všem a nechoď na eurofotbal.cz ! Díky
Udelej si pohodli. Sedni si ke krbu, precti si Roman pro zeny, dej si panacka whisky s dvema kostkami ledu a uz sem nelez
Whisky s ledem, to je barbarství
Tak to si slyšel špatně.
To si to spis rizni trochou vody
Spíš než whiskey si dej cosmopolitan, buzíčku
Cosmopolitan je fajn
Božínku
Jeminánku
chlapi piju ruma a borovičku... ne cosmopolitan....
Chong není chlap.
To fakt nevím, co máš za problém!?
Eric Cantona mezitím s Manchesterem United prohrál jen dva jarní duely a stal se prvním fotbalistou v dějinách, který anglickou nejvyšší soutěž opanoval dvakrát po sobě se dvěma různými kluby.
...přijde mi docela neuvěřitelné, že nikdy do roku 1993 se toto nestalo
Anglickou nejvyšší soutěž, ne PL. Tady maj občas lidi fakt zvláštní problém rozlišovat
Strašně moc se ti omlouvám.
A kto to má v PL?
? No Cantona
Po něm už to dal jen Schwarzer, ale to je dost pochybný vzhledem k tomu, že nic neodchytal.
Potom by bylo přesnější napsat, že byl první komu se to povedlo v PL, nikoliv v dějinách anglické nejvyšší soutěži.
??? On byl první, komu se to povedlo napříč celýma dějinama. Před PL i v rámci PL. Boha...
Tak potom vůbec nechápu tento příspěvek:
fantomas
02.02.2017 13:13
#
Anglickou nejvyšší soutěž, ne PL. Tady maj občas lidi fakt zvláštní problém rozlišovat
PL je taky anglická nejvyšší soutěž!!!
Nepovídej. Tvoje reakce na můj původní komentář o nějakém rozlišování pak zcela postrádá logiku.
No nepostrádá. Protože tys to psal, jako by se do tý statistiky počítala jen éra Premier League, přitom se v článku píše obecně o anglický nejvyšší soutěži. Proto sem se pozastavil nad tvou schopností rozlišovat, kdy se mluví o éře po roce 1993, a kdy se mluví o celý historii.
Tys pil?
Tohle už ale zase smysl nedává. Asi to nechme být
Jakto doprdele? Premier League = anglická nejvyšší soutěž. Pokud se v článku píše o anglický nejvyšší soutěži, bere se v úvahu celý 19., 20. a 21. století. Pokud se tam píše o PL, bere se v úvahu éra po roce 1993. Co vám furt neni jasný...?
Oukej, půjdeme na to postupně.
1. Ty víš, co je PL a co anglická nejvyšší soutěž a umíš to správně vyznačit na časové ose.
2. Mercury ví, co je PL a co je anglická nejvyšší soutěž a také to umí správně vyznačit na časové ose.
3. Mercury se diví. To se za tak dlooooooouhatananánskou dobu nenašel nikdo před Cantonou, co by vyhrál dvakrát po sobě anglickou nejvyšší soutěž se dvěma různými týmy.
Napsal: "divím se, že se to nikdy DO roku 1993 nestalo"
4. Tys zareagoval: "Anglickou nejvyšší soutěž, ne PL. Tady maj občas lidi fakt zvláštní problém rozlišovat
"
A teď jsme já a Mercury zmateni. Jediné, co mě napadá, že jsi v původním příspěvku Mercuryho zaměnil při čtení "do" za "od". Nebo to celé jde chápat ještě nějak jinak, ale moc nevím jak.
Lol, fakt ze sem to precet jako ironicky "od".
Tak timto se Mercurymu hluboce omlouvam
Ok, už asi rozumím, jak si to myslel - bral jsem to tak, že narážíš na můj údiv, nikoliv na formulaci v článku kvůli EF komunitě. Pak už to smysl dává.
Ten týpek je brankár Leedsu David Harvey, chytal za Škotsko proti CSSR aj v kvalifikácii na MS 74 v Bratislave, kde sme ich porazili no aj tak cez nás Škóti postúpili zo skupiny. Boli to tvrďáci na pohľadanie. Hlavne Billy Bremner ktorý je hneď za Cloughom. Bremner a Kenny Dalglish. Kto si ho pamätá na MS 74, tak vie o čom hovorím, keď Bremnera označím za ryšavého zmrda.
A Bremner vs Keegan v tom neslavnym Community Shieldu
Ten to mydlil jedna radosť v každom zápase. Kde sa na neho hrabú dnešný tvďáci. V anglicku bol posledný Vinny Jones, v Španielsku to bol Butcher of Bilbao, v Taliansku Gentile, Nemci mali Breitnera.
No, Cantonův rekord asi vyrovná letos Kanté...
Podle me ho i prekona, protoze Cantona byl v tech mistrovskych sezonach v klubu vzdy jen pul sezony.
mne vzdy napadne pri tomto RS San Sebastian v 02/03 .. kde o 2 body neziskal titul, myslim, ze dokonca v poslednom kole aj ked si nie som isty... a dalsiu sezonu dlhsie bojoval o zachranu (ak si to dobre pamatam)
Jj, skoncili 5 bodu nad sestupem na 15. Miste
Btw vsichni jsou to matlove proti Rangers. 2. Misto a pak 4.
Konečně dobrý článek
mi to pripomina tatran presov este za federalu. v 72/73 skoncil druhy bod za trnavou a v dalsej sezone letel z ligy aj s lokomotivou....
NOTTINGHAM FOREST
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele