Gianfranco Zola: Přišel, viděl, na stará kolena ohromil

Je tomu přesně dvacet let od doby, kdy se v hájemství anglické Premier League nad očekávání uvelebil tou dobou již třicetiletý vyděděnec italské nejvyšší soutěže. Gianfranco Zola se v Neapoli relativně pozdě vynořil ze stínu Diega Maradony, v Parmě se ocitl mimo plány Carla Ancelottiho... a v Chelsea potom od samého počátku přetvářel dějiny i tvář nejen londýnského klubu, ale také celé soutěže...

Že bude Gianfranco Zola trávník Stamford Bridge brázdit i o sedm let později, na to by si onoho listopadu roku 1996 snad nikdo nevsadil. Nad spekulacemi o (záhy nepotvrzené) přestupové částce ve výši pěti milionů, která by tehdy znamenala klubový rekord, naopak skoro každý kroutil hlavou.

Toho léta rovněž Zolova neproměněná penalta proti Německu připravila Itálii krutý konec již v základní skupině Eura, zatímco v Parmě se nevzrostlý útočník pod tlakem nově příchozího Enrica Chiesy brzy uklízel na křídlo, respektive na lavičku.

Právě nízko položené těžiště mělo Zolu v drsné Anglii limitovat, ve finále však mělo na jeho působení za kanálem La Manche spíše blahodárné účinky.

Zolovo řádění mělo vskutku velký symbolický přínos. Nejenom pro samotné fanoušky Blues, které úspěšně vytrhávalo ze zármutku nad smrtí místopředsedy Matthewa Hardinga právě na podzim 1996, ale i pro ligu jako takovou. Zola nebyl prvním rozdílovým cizincem na Ostrovech, to vůbec ne, ale přece byl tak odlišný, že z toho všeho přecházel zrak. Jeho první gól v novém působišti — dalekonosná, leč technická rána z přímého kopu — jako by dokonale předznamenal celou jeho londýnskou štaci. Kdekdo se nestačil divit.

Prťavý útočník byl zprvu různými pozorovateli s nadřazeným pošklebkem okamžitě stavěn do ostrého kontrastu s neúprosnými stopery-dřevorubci obvyklého anglického ražení, s nimiž si přece vůbec neměl vědět rady. Místo toho ale vzápětí nezadržitelný Gianfranco Zola spíše zdárně prosekával cestu dalším typům nevyhovujícím anglickému standardu v čele s Kunem Agüerem.

V prvních pěti Zolových startech si ještě Chelsea nepřipsala ani výhru a sám forvard se teprve chytal, jen čtyři dny před Vánoci ovšem takhle vymáchal obávaného kapitána West Hamu Juliana "Terminátora" Dickse a Angličanům zase spadla brada. Podruhé, a chtělo by se říct, že taky napořád.

Julian Dicks — fotbalista, jehož vlastní rozlučku s kariérou přiléhavě poznamenala potyčka sedmnácti aktérů — v sobě údajně snoubil veškeré ty vlastnosti, které se dle kritiků měly Zolovi bytostně příčit. Jenže jak posléze potvrdilo i mnoho dalších zkostnatělých jedinců, Zolovy příslovečné vývrtky za nulového zpomalení v řadách obránců Premier League sotva kdy nacházely schopného eliminátora.

V důsledku to pak dokonce vypadalo, jako by vybraní soupeři předem rezignovali na jakoukoliv snahu Zolu zastavit. Takový dojem budí třeba způsob bránění dvojice dalších nedotknutelných anglických ikon, Dennise Irwina a Garyho Pallistera z Manchesteru United. Jeden zbrkle sednul na zadek, druhý dokonale zkoprněl — a Zola v poklidu povýšil svou aktuální sérii na osm branek ve 13 utkáních.

"Nikdy jsem nedokázal říct, kam vystřelí. Byl nehratelný a četl hru jako nikdo jiný," povzdechl si toho času pouhý divák Peter Schmeichel. "United normálně na nikoho nehráli osobku, ať už proti nám nastoupil kdokoliv, v jakémkoliv systému, ale dva hráči se tomuto pravidlu vymykali. Tím prvním byl Zidane, tím druhým Zola," přidává se Ryan Giggs. "Je lepší, než jsem si myslel. Je to mazaný malý zmetek," doplnil po utkání s osobitým řízem Sir Alex Ferguson.

V obdobném úžasu později zůstávali další a další, zatímco Gianfranco Zola Chelsea neomylně táhl k první významné trofeji za 26 let. Trefil se ve třetím kole FA Cupu s WBA, pomáhal sestrojit úchvatný comeback proti Liverpoolu v kole příštím a následně pohřbil také naděje Portsmouthu ve čtvrtfinále. Ten nejlepší kousek si pak malý šikula schoval na semifinále, kdy ve Wembley touto kulišárnou vracel Wimbledonu potupnou porážku 2:4 ze Stamford Bridge.

Finále nejstarší klubové soutěže na světě bylo následně ve prospěch Chelsea rozhodnuto již po 42 sekundách, a ačkoliv se tak tentokrát dělo bez vydatného Zolova přispění, jeho enormní přínos ihned v prvních měsících na Ostrovech byl okamžitě rozeznán většinou fotbalových novinářů, která nejslavnějšímu sardinskému rodákovi přihrála cenu pro nejlepšího hráče sezony. Sezony, jež pro něho začínala až v listopadu.

Rok se s rokem sešel, a Gianfranco Zola se s modrou bandou těšil na další finále, tentokrát dokonce to evropské. Ve finále Poháru vítězů pohárů proti Chelsea stanul Stuttgart, který italský drzoun pokořil již po 18 vteřinách vlastního pobytu na place. "To byl jeden z nejkrásnějších okamžiků mé kariéry. Chci poděkovat masérovi, který mě dával dokupy (z poranění třísel). Odvedl fantastickou práci. Osmnáct dnů zpátky se můj sen zdál pryč. Pak jsem se zničehonic ocitl na hřišti," neskrýval dojetí Zola.

"Gianfranco Zola, jeden z nejmenších profesionálních fotbalistů v Evropě, vyhrál Chelsea Pohár vítězů pohárů. Udělal to gólem, který překročil stín nudného utkání a dokázal, že se počítá hlavně to, co je v hráčově hlavě, a ne tvar či mohutnost jeho těla. "

Zápasový report The New York Times

Gianfranco Zola se ve 32 letech zdál na vrcholu sil, své poslední slovo však ani omylem neřekl. V jeho sbírce trofejí s Chelsea se dále nachází ještě jeden FA Cup, Ligový pohár, evropský superpohár i Charity Shield. A krom toho si našel čas rovněž na propagaci své vlastní italské pizzy, kdy umně prodával svůj charakteristický úsměv.

Teprve s příchodem nového milénia se dostavilo Italovo sušší období. Claudio Ranieri na Stamford Bridge zavedl politiku nekompromisní rotace a raději sázel na mladší dvojici forvardů Gudjohnsen-Hasselbaink, to ovšem nutně neznamenalo, že by o sobě Zola dál nedával pravidelně vědět. Kdo by zapomněl na improvizovaný finiš proti Norwichi nebo přímý kop v památném duelu s Barcelonou (3:1)?

Gianfranco Zola dlouho nebyl připraven dát své definitivní vale; vždyť také až do svých 23 let neměl zkušenost s ničím lepším než třetiligovým italským fotbalem, takže zabralo nějaký čas, než se pořádně nabažil. A snad aby všem ještě jednou dokázal, že se neřídí žádnými zaběhlými konvencemi, schoval si svou nejplodnější sezonu až na úplný závěr své dlouhé londýnské pouti.

Napříč ročníkem 2002/03 se Gianfranco Zola vytasil se 16 ligovými zářezy, aby svůj gólový podíl na úspěších Blues stylově zaokrouhlil na 80 gólů, z nichž rovnou čtrnáct vzešlo ze standardek. Jeho poslední trefa byla samo sebou fenomenální: pohotový lob z přetěžké pozice. "Bez debat nejlepší hráč, s jakým jsem kdy hrál. Obdivoval jsem ho na každém tréninku. Gianfranco vás dělal lepším fotbalistou: vždy věděl, co chci udělat," klaněl se Gus Poyet, který na onu branku přihrával.

Na konci své závěrečné sezony na Stamford Bridge byl Zola fanoušky přirozeně vyhlášen klubovým hráčem roku (teprve podruhé, ale ne snad, že by se nějaký neostrovní fotblista mohl pochlubit více takovými tituly) a nový majitel Roman Abramovič se ho ještě na poslední chvíli snažil přesvědčit k prodloužení spolupráce. V útočníkových 37 letech.

Zola už nicméně musel zdvořile odmítnout; dříve totiž přislíbil návrat do mateřského Cagliari. A na jinou Abramovičovu nabídku nekývl ani později, již jako asistent trenéra italské jednadvacítky Pierluigiho Casiraghiho. "Této zkušenosti si budu vždy vážit, udělala mě lepším hráčem i mužem. Díky, že jste mě zde uvítali a nechali mě předvést pár triků," vyznával se každopádně ze své lásky Gianfranco Zola roku 2003.

Pro Chelsea by prý rád odvedl více (třeba jako trenér), ve skutečnosti je ale něco více jen stěží představitelné. Zolův vliv totiž dalece překračuje okolí Stamford Bridge, kde už z úcty nikdo neoblékne dres s jeho pětadvacítkou. Roku 2004 ostatně Zola přebral i čestný Řád Britského impéria, ocenění tradičně vyhrazené pouze Britům. Z hráčů, kteří se narodili na pevnině, se stejné pocty dočkali už jen Peter Schmeichel a Henrik Larsson; mezi trenéry potom ještě Gérard Houllier a Arsene Wenger.

"Zola mě vzal pod svá křídla. Byl jsem fascinován tím, jak i v 35 letech, již coby etablovaný hráč světové extratřídy, neustále dřel a denně piloval své přímé kopy. Tréninky vždy opouštěl jako poslední," vzpomíná Frank Lampard a jeho vrstevník John Terry jedině přitakává: "Jeho entuziasmus se přenášel na každého. Pár mladých kluků jako já, Frank Lampard, Jody Morris a Eidur Gudjohnsen si každé ráno před tréninkem chodilo jen tak začutat a on tam vždycky byl s námi."

Zolovo nadšení pro nejpopulárnější sport na světě bylo zcela ryzí a nakažlivé, a pokud spoluhráče motivovalo k lepším výkonům i větší pracovní morálce, na soupeře mělo docela opačný účinek.

"Malý Gianfranco Zola, ten mě štval. Byl jedním z těch, které netrápilo, proti komu zrovna hráli. Jako by se nonstop usmíval, a to mě vytáčelo. Jak si můžete užívat zápas s United? Nikdo další to tak nemá," píše ve své autobiografii Sir Alex Ferguson. A liverpoolská trojice Carragher-Cheyrou-Murphy by dozajista souhlasila. Právě s ní si totiž Zola v závěru klíčového zápasu o Ligu mistrů pohrál vyloženě jako kočka s myší.

Devět kontaktů s míčem, devět změn směru. Jak dokonale 'zolovský' způsob šetření času!