Eurozápisník XXI. aneb Hector konečně odhalil italskou Achillovu patu

Nešlo to v základní hrací době, nešlo to v prodloužení, penalty se však ukázaly být jinačí písničkou. Právě touto cestou se Němcům konečně podařilo zlomit osmizápasovou turnajovou šňůru bez výhry nad Itálií, a rozstřel to byl vskutku památný. Zaváhali Müller, Özil i Bonucci - naopak rozhodující penaltu proměnil Jonas Hector, pro něhož šlo na puntíku o úplnou premiéru...

Ještě, než se pustíme do rozboru utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Eurozápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Trpělivý Toni Kroos se se zvýšenou pozorností vypořádal obstojně. První poločas byl pro záložníka Realu Madrid nevídaně frustrující zkušeností. S balonem se potkal jenom 33krát - jinými slovy méněkrát než kterýkoliv z pěti obránců - a to se logicky projevilo i na samotném německém přechodu do útoku. Ne náhodou se Němci na svou první střelu zápasu načekali nejdéle od roku 1980. Ovšem taky ne náhodou se na téhle první střele podílel Toni Kroos, který si po 41 minutách vyčíhl moment nepozornosti dotěrných soupeřů a na rohu vápna se dostal k nepovedené ráně.

Kroosovo limitované počínání samozřejmě (nikterak překvapivě) připomínalo to Busquetsovo z osmifinále; několik zásadních rozdílů by se však přeci jen našlo. V první řadě je nutno uznat, že Löw odstřižení svého vrchního playmakera předvídal a uzpůsobil mu už výklad svého rozestavení: všichni tři stopeři byli roztažení, jak jen to šlo, a konkrétně Hummels ve výsledku před obrátkou rýsoval nejvíc přihrávek do útočné třetiny ze všech aktérů. Italové sice Němcům v tomto směru neskákali na lep tak ochotně, jak asi Löw doufal, a dvojice Giaccherini-Parolo úspěšně spojovala vykrývání okrajových kapes s držením kompaktní formace, nicméně změna rozestavení ve vyrovnávání šoku pomohla.

To se dále potvrzovalo taky postupem času, kdy se německá kombinace začala odehrávat výše ve hřišti, a kdy nakonec o žádné Kroosově izolaci nemůže být ani řeč. Německá opora do zápasu takříkajíc dorostla a ve finále se zasadila o další takřka bezvadný vzorec přihrávek , jehož bezprostřední srovnání s tím španělským (a propojeností Busquetse především) celkem slušně vysvětluje, proč Löwova eskadra nikdy nepůsobila tak bezradným, až zatraceným dojmem jako ta Del Bosqueho.

Takže ne, Löwův mírně improvizovaný systém 3-4-2-1 v žádném případě není univerzální cestou vpřed - jak kvůli suspendaci Hummelse, tak pro Kimmichovo konstantní tápání v podstatě oběma směry. Ale ano, proti Italům měl svůj smysl a také našel své uplatnění.

2) Schweinsteiger za Khediru nebyl dobrá volba, tenhle duel si říkal o Weigla. Joachim Löw přišel o jednu polovinu svého hýčkaného double pivotu již po 15 minutách a střídáním asi nikoho nepřekvapil - Schweinsteiger je stále kapitánem Nationalelf a jeho zkušenosti se týmu ve čtvrtfinále mohly hodit. To se však příliš nepotvrdilo. Basti zaujal zhruba přesně Khedirovu pozici i s tím klíčovým úkolem, že se na pravé straně více vytahoval dopředu a snažil se speciálně v první půli pomáhat Kimmichovi s (neplodnou) tvorbou hry, čímž máločemu prospíval. Özil navíc v těch chvílích převážně fungoval-nefungoval na levé straně, zatímco Kroos se uprostřed pole sám dusil. Po změně stran se už Özil vesměs napevno přesunul na pravou stranu, zatímco Schweinsteiger se leckdy ocital i pod Kroosovou úrovní.

V ani jedné z těchto poloh nicméně nepřesvědčil a člověk se po valnou dobu zápasu nemohl ubránit dojmu, že by na jeho místě záslužnější práci odvedl Julian Weigl. Dortmundský mladík sice nemá Schweinsteigerova léta, zato se však může pochlubit vyhovujícím profilem. Hlouběji v poli by jednak odvedl pozornost od Kroose, respektive by čas od času mohl přebírat jeho úlohu dispečera a posouvat jej výše hrací plochou (což by Éderovi pravděpodobně znemožnilo tak těsnou obranu a Kroosovi dovolilo nádech); jednak by nejspíš lépe pracoval do defenzívy. Kroos se Schweinsteigerem měli zejména v úvodní části velké problémy s odchytáváním náběhů Giaccheriniho, a vzhledem k tomu, jakou mašinou na přerušování akcí se Weigl v uplynulém ročníku Bundesligy jevil být, rozumnější sázku by patrně představoval i v tomto směru. Löw se sice možná při upřednostnění Schweinsteigera řídil nutností udržet střed fyzicky silnější, kapitán byl ovšem ve finále donucen jenom k jednomu obrannému zákroku, a jinak se jeho říz poblíž půlící čáry de facto neprojevoval.

Závěrem je záhodno zkonstatovat očividné: Schweinsteiger přeci jen ke své verzi z roku 2014 momentálně nemá úplně blízko, a pokud ho Löw neplánuje využívat vyloženě jako psa hlídače (podobně jako třeba na MS ve čtvrtfinále proti Francii), disponuje již o poznání lepšími volbami za zraněného Khediru.

3) Italům občas zoufale scházela myšlenka uprostřed pole. Víc než kdy dřív. O tom, že těžiště tvorby italské hry nebude ležet uprostřed zálohy, se moc dobře vědělo, ale tohle byl přece jen extrém. Marco Parolo rozhodně odehrál slušné utkání, to však speciálně směrem dozadu, zatímco na balonu nezvládal italský tým propojovat ani horizontálně ani vertikálně, a v pozici toho nejcentrálněji ukotveného středopolaře proto odváděl citelně horší práci než před ním Daniele De Rossi či Thiago Motta (proti Irům). Jak vidno z tohoto diagramu, Parolo de facto vůbec 'nekomunikoval' s kterýmkoliv z útočníků či pravasů, což dřív opravdu nebývalo zvykem. Zde se zřejmě více očekávalo také od Sturara, jeho devíza však nakonec spočívala čistě v agresivitě, vyhrávání faulů a občasném vykazování notné dávky dřevěnosti.

Tato absence přemýšlivého, ba odvážného záložníka nakonec Italy docela zpříma stála i pár dobrých příležitostí: Giaccherini tam měl minimálně dva zajímavé náběhy za obranu ještě předtím, než ho před obrovskou šancí Sturara konečně vyslal na steč stoper Bonucci. Což by tedy, pravda, za normálních okolností nebyla taková ostuda (Bonucciho tvořivé schopnosti vždy hrály prim), ale tentokrát šlo spíš o ojedinělý moment, který bylo nutno nějak doplnit. Ze zásob, které vesměs ani neexistovaly. Respektive existovaly, ale v podobě opomenutého Jorginha nebo zraněného Verrattiho zůstaly doma na gauči...

4) Lorenzo Insigne se tady ve Francii určitě dal využít i lépe. Nemám ponětí o tom, v jaké se právě nachází formě, a ani si nedělám iluze o jeho kvalitách, nicméně 12gólový střelec uplynulého ročníku Serie A by si možná zasloužil větší než vcelku 37minutovou příležitost. Tím spíš zrovna včera, kdy Italy srážela absence ofenzivní podpory středopolařů a zároveň asi nejhůře klapající spolupráce obou útočníků (Éder skutečně hlavně makal do defenzívy), mohla být Insigneho chuť překonávat soupeře v osobních soubojích tím kýženým osvěžujícím prvkem.

Celkově bylo zarážející, že ačkoliv Italové po inkasované brance ani omylem nepřevzali iniciativu, ba spíš Němce nechali ještě přitlačit, Conte nevypadal být připraven pohotově reagovat. Střídání se mezi jeho slabinami jmenovala už od dob působení v Juventusu a nebýt Boatengovy voloviny, nahlas by se o nich dost možná mluvilo opět. Přitom Insigne na plac přišel ve 108. minutě a hned za pět minut ve vápně zamotal hlavu Boatengovi a ještě jednou před penaltami prověřil Neuera. Něco takového žádný z Italů nebyl schopen provést. A něco takového by se rozhodně šiklo už dřív. Antoniovi Contemu se na turnaji dalo vyčíst absolutní minimum věcí, jeho tvrdohlavé zapírání potenciálního vlivu Lorenza Insigneho se však dá řadit do popředí onoho krátkého seznamu.

5) Jen houšť takových penaltových rozstřelů! Nejhorší penaltové rozstřely bývají také těmi nejzábavnějšími, a to se včera potvrdilo do puntíku. Že půjde o absurdní podívanou, to možná předznamenaly již události následující hod mincí - Schweinsteiger vyhrál, přesto se 'na hipstera' rozhodl okořenit sobě i spoluhráčům onu výjimečnou událost a vše situovat přímo před italský kotel. Tam se pak odehrál hotový skvost. Z předešlých 29 penalt na velkých turnajích němečtí exekutoři neproměnili pouhé dvě (naposledy v 80. letech Uli Stielike), to tentokrát si vše vynahradili ve třech různých odstínech - na Müllerově ultraslabém pokusu si smlsl Buffon, Özil pálil do tyče a Schweinsteiger minul. Ještě většími šoumeny se však ukázali být Italové. Penaltový žolík Simone Zaza předvedl rozběh na styl Freda Flinstonea a jeho bowlingové rutiny, aby jeho první kontakt s balonem znamenal ošklivé ukopnutí, a Graziano Pellè se natolik soustředil na rozhození brankáře Neuera (kterému krátkým gestem připomínal svůj zvyk lobovat míč doprostřed klece), až rozhodil sám sebe. Bez přehánění historické momenty, na které budeme ještě dlouho vzpomínat. A také nejdelší rozstřel na ME od bitvy Čechoslováků s Italy roku 1980...

Seriously though, Simone Zaza ran up that penalty like a dad approaching the dance floor at a wedding.

— Jonny Gabriel (@JonnyGabriel) July 2, 2016