Eurozápisník XVIII. aneb Irové se pochlapili, Slováci se zaKuckali

Příliš velké sousto dostali Slováci na talíř a dopadlo to tak, jak se čekalo. Bavorské klobásy Kuckovi a spol. nezachutnali, naopak Irové si div nepochutnali na francouzských croissantech. Domácí tým otočil nepříznivý výsledek až ve druhém poločase zásluhou skvělého Griezmanna. Hitparádu ofenzivních představení podpořil i Eden Hazard, hlavní strůjce hladké výhry Belgičanů.

Ještě, než se pustíme do rozboru utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Eurozápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Uráčí se Deschamps někdy trefit počáteční herní nastavení Francie? Už by to možná chtělo, protože zatím to vskutku vypadá, jako by si trenér domácí šampionát záměrně dělal komplikovanějším, a čili možná pro sebe zábavnějším. Fanoušky Francie ovšem jeho spoléhání na poločasové přestávky už dávno musí notně otravovat. Proti Rumunům všechny rozčilovala francouzská neschopnost zklidnit hru a regulérně dominovat, což ještě vytučnila Deschampsova podivná sázka na hotový hurá fotbal proti Albánii, kdy les Bleus operovali v nefunkčním 4-2-3-1 s křídly Comanem a Martialem.

Tentokrát nám vadil jakýsi podivný mix všeho - s tím, že Francie pro změnu v mezihře občas působila až přehnaně rozvážně, bez potřebné cílevědomosti, a nedařilo se jí adekvátně využívat Girouda. Ten se teda sice sám zprvu trápil ve vzduchu, zároveň byl ale asi třikrát divokou kolmicí hnán do tří rychlých kroků, což přirozeně není jeho parketa. Giroud dovede pohotově naložit s jakkoliv rychlou příhrou, potřebuje ji však pokud možno dostat do nohy.

Celkovému francouzskému zmatení a neefektivnímu fungování pochopitelně nijak nepomohla šokující brzká penalta Bradyho, ale i Deschampsovo neméně překvapivé rozhodnutí zkusit Blaise Matuidiho na pravé straně záložní trojice. Tam nesmírně levonohý fotbalista v PSG doposud nikdy nenastoupil, a Laurent Blanc evidentně ví proč. Matuidi, který se na turnaji už tak prezentoval mizivým sebevědomím, se tentokrát možná cíleně schovával a v druhé polovině úvodní části už to hrál vyloženě 'na jistotu'.

Co k tomuhle tahu Deschampse vedlo, to by nám asi ani on sám nebyl zpětně schopný vysvětlit. Snaha přiblížit Pogbu klubovému spoluhráči Evrovi je sice pěkná věc, avšak úplně všechno by se jí zase podřizovat nemělo. A Matuidi koneckonců po opětovném přesunu dokonale procitl a nalevo odehrál vlastně svůj zdaleka nejkvalitnější poločas na šampionátu; pro kolegy hnedka vytvářel tři palebné pozice a v tom posledním případě se dokonce jednalo i o naprostou tutovku.

2) Irové v sobě měli už jen jeden důstojný poločas, a ten nám naservírovali s obdivuhodným přehledem. Fyzička se zdála být irským problémem tak nějak od začátku turnaje, zatímco však proti Švédům se pasivita po změně stran zdála být i regulérní součástí O’Neillovy strategie, tentokrát bylo zjevné, že se ostrované v prvním dějství zkrátka kompletně vydali. Jeff Hendrick byl téměř všude a spolu s Longem se nikterak neúspěšně snažil sbírat balony, jež se odrážely od Koscielného, se kterým v rámci nepříliš funkční strategie na pravé straně neustále prohrával hlavičkové souboje Daryl Murphy.

I přesto, že v irské hře nebylo příliš čitelné strategie, jejich energické fungování na zmatené Francouze před pauzou bohatě stačilo. Les Bleus si speciálně ve vlastním vápně podkopávali nohy podivným rozestavením a chyb se sami dopouštěli také na balonu - dokud ještě byli plni sil, Irům celkem klapala přísná osobní, nikoliv zónová obrana. Konkrétně Dimitri Payet se s ní sice snažil vypořádat tak, že se pro balony stahoval do závratné hloubky, tehdy ho ale pohotový Long zpravidla okamžitě zavíral, a z podobné absence možností přihrát dozadu potom pramenila řada francouzských ztrát ve středu pole. Takový účinný recept už nicméně vyšťavení Irové po pauze nebyli schopni replikovat. Pogba začal dominovat v osobních soubojích a v irské formaci se objevovaly krátery...

3) Griezmann v centrální pozici rovná se príma Griezmann. Do druhé půle udělal Didier Deschamps jednu zdánlivě kosmetickou změnu, když chybujícího štíta Kantého nahradil křídelníkem Comanem, a tím téměř kompletně proměnil obraz hry. Comanův příchod totiž znamenal Griezmannův přesun na podhrot, skoro až na post ofenzivního záložníka, a tudíž i nový, obrovský manévrovací prostor pro hvězdu Atlétika. Pokud jsme se dříve podivovali nad tím, nakolik Griezmann není součástí francouzské mezihry, tentokrát si napříč 90 minutama připsal na konto 60 zkompletovaných přihrávek, což se rovnalo druhému největšímu počtu ze všech aktérů. Ještě nebezpečnější byl přitom samo sebou v poloze příjemce pasů, a rovněž v tomto směru mu Deschampsova reakce značně pomohla. Griezmann se rázem nacházel blíže Giroudovi, který unavenějšího Keogha konečně začal válcovat ve vzduchu, a právě po jeho parádním sklepnutí padla vítězná branka. Obnovená (přízemní) spolupráce těchto dvou potom vedla i k červené kartě a faktickému ukončení zápasu.

(td)





1) Kozák chtěl nastoupit aktivněji než proti Anglii, vydrželo mu to ale jen sedm minut. Slováci se nějakých 400 vteřin zvládali přesouvat bez balónu po celé délce i šířce hřiště, nedali Němcům dýchat a opravdu způsobně presovali. Po první inkasované brance však z této pozitivní strategie nepochopitelně upustili, zatáhli se na nějakých 35, 40 metrů od vlastní branky a pasivně čekali, s čím přijde soupeř. Pravda, nepřipomínali sebe sama v utkání s Albionem, oni spíš bránili téměř tak špatně jako Severní Irsko v základní skupině proti Němcům. A to byla hrůzostrašná záležitost.

Když jsme u těch přirovnání, jejich vize a následné provedení takřka dokonale lícuje se zápasem české reprezentace s Chorvatskem. I Pavel Vrba avizoval aktivní hru a ofenzivní výpady. I on se musel následně vypořádat s tím, že jeho svěřenci nezvládají základní fotbalové dovednosti v čele s bráněním. Slovensko se tak nejspíš psychicky přeorientovalo na útočení, jenže vedle obrovských mezer v přechodu do útoku jim ještě zůstala děravá obrana. Změna přišla až o přestávce - a to bylo samozřejmě pozdě.

Největšími "mizery" byla jednoznačně dvojice hráčů. Tím prvním není nikdo jiný než "Kuco". V roli pravého křídla měl kromě útočení za úkol i hlídání nadmíru ofenzivně laděného obránce Hectora. Proti Anglii jsme spílali Weissovi, jenž hořel v soubojích s Nathanielem Clynem. Kucka však včera vypadal ještě o třídu hůř. Svou lajnu často nechával nebohému Pekaríkovi a sám se příliš nevracel. Když už tak učinil, zpravidla to končilo neúspěchem. Tak jako při průniku Draxlera, kdy se nechal vykoupat jako batole a sledoval, kterak jeho sok namazal Mariu Gómezovi na druhý gól zápasu.

V tomto momentu udělal snad ještě větší defenzivní botu stoper Ján Ďurica, který při "bránění" Gómeze stál dál od branky než jeho soupeř. Forvardovi Besiktase tak stačilo použít tělo a sklepnout míč do sítě. Šílená defenzivní práce. Za zmínku rozhodně stojí i to, že Ďurica za celých 90 minut ani jednou nepřerušil akci Německa, jediný jeho pokus o obranný zákrok skončil neúspěchem - a za rámeček si nedá ani bilanci odklízení balónů. Slovenský zadák takto odpravil jediný míč ze tří.

2) Slovensko prohrálo zápas ve vzdušných soubojích - a především při standardkách. Vždyť už během prvních osmi minut se Škrtel a spol. nechali dvakrát v těchto situacích přehrát a výsledkem byl Boatengův gól, jenž de facto sebral outsiderovi naději na úspěch. Nejprve prohrál hlavičkový souboj Ďurica a následný rohový kop byl dokonalou ukázkou tragického zónového bránění. Proč se při odraženém míči nikdo ze Slováků nevyskytoval mezi penaltou a kruhem, je mi záhadou. Ani vystoupivší Hamšík nebo Kucka se Škriniarem nebyli ve své práci příliš důslední a vystrašený Škriniar dokonce při pofidérním blokování Boatengovy střely ztečoval míč do branky.

Löw v tomto případě udělal chytrý krok v podobě nasazení typického kladiva do šestnáctky Maria Gómeze, jenž poskytoval potřebnou sílu ve vzduchu. Sekundoval mu i Thomas Müller. Ne vždy sice tihle dva souboj vyhráli, často však třeba soupeře rozhodili tělem, balon proskákal na druhou stranu a z následujícího centru vznikla šance. Útočení vzduchem bylo o to nebezpečnější, že se na něj Němci nemuseli spoléhat. Slovenský tým měl totiž značné rezervy i ve hře po zemi.

3) Připravovali se Němci ve druhém poločase na čtvrtfinále? Chvílemi to skutečně vypadalo tak, že Jogi Löw po přestávce naordinoval svým svěřencům, aby nechali Slováky hrát. Nationalelf se v jakémsi středně zataženém bloku přesouval, na polovině soupeře presoval jen výjimečně a v mezičase už oddychoval a připravoval fyzicky i herně na příští duel.

Herní obraz inklinoval k tomu, že Německo očekává mezi nejlepší osmičkou souboj s favorizovanými Španěly (čímž samozřejmě nechci jejich dnešní střet s Itálií bagatelizovat), kteří podobně jako Löwova parta rádi drží míč na kopačkách a diktují tempo hry. Zároveň by ovšem mohli být vinou nedynamického středu pole náchylní k protiútokům, které by Němci mohli účinně praktikovat. Je to samozřejmě pouze teorie a dost možné je i to, že se Kroos, Özil a spol. prostě jen nechtěli v dobře rozehraném zápase hnát do zbytečného rizika, riskovat zranění, přetížení nebo žluté karty.

V prvním poločase to každopádně byla parádní jízda. Úžasný Draxler si s obranou Slovenska dělal, co chtěl, kombinoval s Özilem, Müllerem a Gómezem a Slováci prostě a jednoduše nestíhali. Jak jsem zmínil výše, Němci byli nebezpeční ve vzduchu i po zemi. Obrovskou sílu mají mistři světa hlavně v tom, že se v každé jejich linii nachází schopní tvůrci hry. Hummels s Boatengem mají ze stoperů nejvyšší produkci klíčových přihrávek a finálních pasů, Kroos je magnetem veškeré hry, má suverénně nejvíc doteků a umí tvořit šance podobně jako Özil. Ten se v této disciplíně pohybuje samozřejmě nejlépe - včera vyrobil 5 klíčových pasů a celkem už jich má 17 (jen Payet s 19 a De Bruyne s 22 jich vytvořili víc).

(mu)





1) Belgie začíná ukazovat svoji sílu. Jistě, Maďaři nebyli pro našlapaný tým kolem Hazarda a De Bruyneho důstojným soupeřem. Jenže podobné spárování - tedy jasný papírový favorit versus outsider, který měl čelit debaklu - jsme na tomto turnaji viděli už mnohokrát, přitom skutečné debakly (tedy výhry minimálně o 3 branky) zatím přišly pouze čtyři. Dvakrát se to povedlo právě Rudým ďáblům, kteří tak zároveň mají nejlepší průběžné skóre (8:2) i nejlepší formu (tři výhry v řadě).

Na Euru, které jinak láme rekordy ve vyrovnanosti a frustruje nízkým počtem branek, tak belgická ofenziva působí jako zjevení. Maďaři dnes měli vyšší držení míče i více zkompletovaných přihrávek, Belgičané je ale naprosto rozložili vražednými brejky, což je činnost, v níž jsou mistry nad mistry. Hazard a De Bruyne se rozehráli do formy, která vyhrává turnaje.

Samozřejmě že předčasné oslavy nejsou na místě; k maďarské kvalitě se ještě dostaneme, ale tento triumf měl i jiné kaňky než příliš slabého soupeře. Belgická obrana propustila celých 17 (!) střeleckých pokusů, což je zkrátka abnormálně vysoké číslo bez ohledu na to, že ofenziva Ďáblů pracovala ještě usilovněji. S čímž ostatně souvisí i další bod: špatná produktivita. Tento zápas dlouho připomínal osmifinále posledního Mundialu proti USA, které sice Belgie nakonec zvládla, ale až v prodloužení, přestože 'po cestě' zlomila rekord v počtu vyslaných střel. Dokonce i postava čtyřicetiletého veterána v soupeřově bráně, podávajícího životní výkon, byla v obou případech přítomna.

Tady se nakonec podobné drama nekonalo, ale ohromující počet spálených šancí přesto bil do očí. Takový Dries Mertens se ukázal jako sice aktivní, ale jinak vlastně hloupý hráč, absolutně neschopný udělat v útočné třetině správnou věc. Proti silnějšímu soupeři by taková plejáda nejhorších možných řešení tváří v tvář gólové šanci mohla dost dobře znamenat katastrofu. Jeho náhradník Yannick Carrasco ostatně gólem vyslal Wilmotsovi jasný signál, kdo je na pravém křídle užitečnější.

2) Marc Wilmots je možná taktický elév, má ale účinnou tajnou zbraň. Výše zmíněná statistika propuštěných střel (Courtois se párkrát pořádně zapotil) asi není bůhvíjakým překvapením; Wilmots má do nějakého defenzivního stratéga skutečně daleko. Belgie zkrátka hraje arkádový brejkový fotbal s dírami uprostřed pole. Pokud Axel Witsel není schopen dominovat ani proti Maďarsku (navíc bez zraněného Kleinheislera), jak si poradí tváří v tvář Velšanům nebo Portugalcům?

Wilmotsův herní plán připomíná excelovou tabulku. Levý bek prostě má útočit, tak bude útočit. I když je tím bekem zrovna Vertonghen. A tak se dočkáme situací, kdy (logicky) nebránícího Hazarda předbíhá na křídle tottenhamský stoper. Má se hrát 4-2-3-1, tak se bude hrát 4-2-3-1. Kvalita Ďáblů je tak obrovská, že na Maďary to stačilo s prstem v nose, a dost možná to bude stačit i na další soupeře (případný scénář s Walesem a Polskem na cestě do finále?). Italové však v prvním zápase ukázali, že organizovaný tým si umí poradit i s De Bruynem a Hazardem.

Přes poslední poznámku si ale nemyslím, že by se Belgičané nechali napodruhé takto ztrapnit - a to i přesto, že vlastně hrají pořád stejně. Důvod je jasný: psychologická vzpruha. Jestliže totiž Wilmots něco umí - víme, že taktická erudice to rozhodně není, ale něco umět zkrátka musí - je to právě man-management, schopnost vytvořit v kabině skvělou atmosféru.

Tento faktor nebývá příliš vyzdvihován, ale nevyplatí se jej podceňovat. Belgický kouč nedělal aféru z Nainggolanových cigaret, veřejně přijal roli jasného favorita a dokonce podotkl, že by jeho hráči raději hráli se Španělskem než s Maďarskem, protože si opravdu věří. Je týmová hra a týmová hra: na hřišti možná působí Ďáblové stále trochu chaoticky, to ale neznamená, že by netáhli za jeden provaz. Naopak.

Vůbec poprvé od nástupu zlaté generace působí Belgie jako skutečný tým. Výkon proti Maďarům byl neskutečně sebevědomý: byl to výkon favorita, který zná svoji sílu a nebojí se ji použít, zároveň ale nepůsobí povýšeně a arogantně. Byl to zápas, ve kterém Maďaři nikdy neměli ani náznak šance na úspěch. A právě tato suverenita už tak dobré atmosféře v belgickém táboře ohromně pomůže.

3) Sympaťáci se loučí, pro turnaj je to ale dobře. Belgie tedy vyrostla v jednoho z favoritů na zlato. Pořád ale nezapomínejme, proti komu vlastně hrála. Maďaři si získali sympatie řadových fanoušků stejně jako další outsideři; zatímco u ostatních však hrála klíčovou roli skvělá taktika (Albánie), počet obyvatel menší než Brno (Island) nebo nejlepší chant od Yaya / Kolo Touré (Severní Irsko), u Maďarů to bylo proto, že se nebáli útočit. Zkrátka se na ně hezky koukalo.

Jenže to zároveň znamená, že neumí bránit, a dnes - bez klíčového pravého beka na hřišti - se to projevilo v plné nahotě. Maďarská defenziva zkrátka neexistovala. Je dobře, že jsme takový tým na Euru mohli vidět, ale mezi nejlepší osmičkou by skutečně neměl co dělat. Až na individuální kvality kapitána Dzsudzsáka a dnes překvapivě výrazného Lovrencsicse jde o běhavý soubor průměrných hráčů. Berndu Storckovi patří poděkovat za svěží vítr, který jeho tým vnesl do jinak zatuchlých skupinových bojů - tady se ale ukázalo, jak hluboko leží jeho skutečné limity.

(dz)