Eurozápisník X. aneb Vida, ono to přece nějak půjde

Musel sice zakročit Domagoj Vida a jeho okatá hra rukou, potažmo Modrićovo zranění spolu s fanouškovskými protesty proti chorvatskému svazu, ovšem tak jako tak čeští fotbalisté včera zvládli stáhnout dvougólové manko a před utkáním s Tureckem, které vůbec nestačilo na Španěly, jsou patrně favority na třetí příčku. V předehrávce skupiny E nudili Italové se Švédy...

Ještě, než se pustíme do rozboru všech tří utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Eurozápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Italská rozehrávka byla tentokrát proti disciplinovaným Švédům sterilní až běda. Po prvním utkání si ještě šlo pochvalovat, kterak má Itálie rozloženou kreativitu v týmu - jak se může spolehnout na Candrevu i Bonucciho, potažmo metronom v De Rossim, a spolupráci obou útočníků. Včera ale v tomto směru jako by nezůstal kámen na kameni. Švédové na vlastní půli bránili v hlubokém boku, na rozdíl od Belgičanů se evidentně poprvé nesešli až v kabině před zápasem, zvládali komunikovat... a tato všechna (poněkud základní) východiska měla na italský build-up zcela fatální dopad.

Bonucciho dlouhé balony už tentokrát na první pohled takový úspěch neslavily, ačkoliv se stoper Juventusu stále staral o tu nejspolehlivější dodávku balonů do útočné třetiny. Pellè střídal po hodině hry, aniž by proti Granqvistovi uspěl v jediném hlavičkovém souboji ze šesti, což mimo jiné vedlo k tomu, že se Éder (pozdější jednooký král mezi slepými) za celý první poločas nepokusil o jediný přízemní pas spoluhráči. Zapojení obou útočníků bylo vskutku žalostné a může za to i přemíra 'zdržovacích' výměn balonů mezi oběma stopery. Bonucci na Chielliniho a zase na druhou stranu - po takové nezáživné trase se míč za celé utkání pohyboval rovnou 54krát, což je dozajista nejvyšší číslo, jaké jsme dosud na turnaji mezi dvěma libovolnými hráči registrovali (všimněte si té ultratlusté čáry!), a to na atraktivitu kopané bohužel blahodárný vliv logicky mít nemohlo. Střední obránci tradičně hledali krajní beky, a ani jim se nedařilo adekvátně zapojovat střed pole.

2) Švédská rozehrávka byla, samo sebou, i tentokrát sterilní až běda. U Švédů už se naopak není čemu divit. V prvním utkání ani jednou nevystřelili na bránu, v tom druhém zase ne. A v obou případech jim chybělo totéž - urgence ve finální třetině, kde Švédové k nevíře všech nedokázali jakkoliv zužitkovat ani 12 získaných balonů, a samozřejmě pořádný playmaker mezi středopolaři. Albin Ekdal v tomto ohledu trošku pomohl, ale to opravdu jen trošku. Jeho kolega Kim Källström totiž svými přihrávkami ani jednou nenašel útočníka, přičemž Emil Forsberg předvedl asi nejustrašenější křídelníkův výkon, jakému jsem kdy na velkém turnaji přihlížel. Může se to zdát až neuvěřitelné, ale vězte, že směrem dopředu mířilo všehovšudy pět Forsbergových přihrávek, a pouze dvě se mu podařilo zdárně doručit adresátovi (ano, opravdu se na tomto dashboardu hraje zleva doprava). Forsbergův protějšek Sebastian Larsson na tom bohužel nebyl o moc líp, a ve výsledku také tady platilo, že se většina rozehrávky udála mezi členy obranné linie. Guidetti se potom sice mohl na hrotu pohybovat mnohem lépe než Berg a vytvářet tak zajímavé volné prostory pro Ibrahimoviće i ostatní, ale těch se zkrátka nikomu nechtělo využívat. Krystalické utrpení.

3) Na tomto místě už vážně není co rozebírat. A tak si pojďme alespoň připomenout ty ojedinělé okamžiky, které nám během zápasu vykouzlily úsměv na tváři. Třeba ten, kdy Ibrahimović po netrefení odkryté klece sám dodatečně žádal o to, aby ho asistent raději vystavil do ofsajdu. Nebo když si Andrea Barzagli na trávníku při rozcvičce trošku zalaškoval s beruškou a pak jí osobně zařídil eskort do bezpečí. Sám takový gentlemanský čin by mu vlastně docela s klidem mohl vynést i naše ocenění hrdiny zápasu. Taková hitparáda to, prosím pěkně, byla...

(td)





1) Češi chtěli hrát ofenzivněji, výsledkem však byla pouze trapná obrana, zatímco útok byl úplně stejně marný jako proti Španělsku. V utkání s Chorvatskem jsme nezvládali naprosto základní fotbalové dovednosti, což bylo pro fanoušky u televizních obrazovek i na stadionu skutečně frustrující. Kdyby někdo hrál "chlastací" hru na téma panák za každé špatné zpracování nebo pokaženou přihrávku na pět metrů, možná by dotyčný onen ďábelský závěr duelu už ani nedokázal vnímat.

Technické nedokonalosti byly skutečně alarmující, o to víc, že se jich často dopouštěli fotbalisté, od nichž čekáme v tomto ohledu naopak největší zdatnost. Tomáš Rosický byl u míče rozhodně nejčastěji, ale hlavně v první polovině zápasu téměř vždy při svém průniku narazil na úspěšnějšího protihráče nebo nepřesný pas.

Sám kapitán týmu po utkání svaloval tyhle neduhy na přílišnou ustrašenost - a ta se dá aplikovat u dalšího nedostatku, tedy naprosto neuspokojivé nabídky volných hráčů při postupném útoku. I proto končilo tolik pasů neúspěšně - fotbalisté se lvíčkem na hrudi si nechodili pro míče a většinou jen čekali na přihrávku. A s tím si aktivně presující Chorvati logicky poradili.

Tím se můžeme přesunout i k největší slabině Čechů v zápase, a totiž skutečně otřesné hře defenzivy. Stopeři Tomáš Sivok s Romanem Hubníkem v úvodním minutách své úlohy ještě zvládali, to se ale nedá říct o špatně bránících Limberském a Kadeřábkovi. A k nedůsledným křídelním bekům se postupem času přidali i střední obránci. Takový Sivok zůstával trestuhodně často dobré čtyři metry za defenzivní linií, čímž nežádoucím způsobem natahoval hřiště. Vznikali tak ještě větší mezery ve středu pole, kterých Chorvati uměli využívat.

Slabší bránění souvisí s ofenzivnější taktikou - a kdyby se Vrbův výběr opravdu dopředu jevil aktivněji, sice bychom to neomluvili, ale aspoň pochopili. Kombinace tragédie na obou pólech hřiště nicméně diváky urážela a já si troufám říct, že jsme prvních 70 minut byli svědky nejhoršího výkonu reprezentace za dlouhá, dlouhá léta. Dokonalý závěr zápasu dal na všechno zapomenout a můžeme jen doufat, že se Vrba zkresleným výsledkem nenechá ukolébat a herní obraz zbaví alespoň těch největších much.

2) David Lafata byl na hřišti úplně k ničemu, těžko však svalovat všechnu vinu na něj. Sparťanský útočník se až příliš často pohyboval nahoře mezi stopery, kde byl pochopitelně naprosto vygumován. V soubojích s Čorlukou a Vidou neměl nárok - jenže vzhledem k tomu, že ani po několika prohraných hlavách nezačal chodit pro míč do větší hloubky pole, se zpětně zdá, že to byl Vrbův záměr. Totiž aby se pohyboval mezi beky a znesnadňoval jim život (především v rozehrávce). Na nakopávané balóny, ke kterým se Češi vinou enormní absence kvality uchylovali, však Lafata prostě není stavěný a jeho maximem zůstalo pár vyhraných faulů.

Proto není divu, že příchod Milana Škody herní obraz do velké míry změnil. Škoda je silovější typ útočníka, vhodný do fyzických a hlavičkových soubojů, a přesně tohle jsme potřebovali. Dle mého tudíž není na místě Lafatu stoprocentně hanět a naopak Vrbu vynášet do nebes za jeho prozření. Ne, měli bychom se spíš ptát: Proč tak pozdě, pane trenére?

3) Chorvaty připravili o výhru tupí "fanoušci", zraněný Modrić a český týmový duch. Než se rozepíšu o hlavní síle našeho soupeře, rád bych se alespoň v pár větách vyjádřil o disciplinární situaci chorvatského týmu. Je samozřejmě nepřijatelné, aby diváci házeli na trávník světlice nebo dokonce petardy, které mohou lidem na tribunách, a především hráčům, regulérně ublížit. Ještě víc alarmující je ovšem skutečnost, že Chorvati tyhle předměty na stadion vůbec pronesli. V podcastech jsem mluvil o tom, že bezpečnostní prohlídky v Toulouse mě zklamaly svou nedbalostí, a to se včera v Saint-Étienne projevilo v celé nahotě. V současné atmosféře se čekalo, že na tribuny nepronikne bez dokonalé kontroly ani myš - ale teď to spíš vypadá, že kocour není doma...

Zpátky ale k fotbalu. V bodu číslo 1) jsem se zmínil o tom, že svěřenci Anteho Čačiće měli díky české neschopnosti zkracovat hřiště obrovské množství prostoru uprostřed pole, kde navíc Badelj, Modrić a především výtečný Rakitić své tři protějšky naprosto přehráli - nejen technicky, což se čekalo, ale taky pohybově. Plašil nestíhal, Darida občas pobíhal jako slepý kůň a Tomáš Rosický hrozně často ztrácel, tudíž v momentě neúspěšného vedení nechával defenzivu často napospas přečíslení.

V defenzivě naopak hlavně Badelj s Modrićem pracovali výtečně. Záložník Realu Madrid si chodil pro míče do hloubky, brilantně je rozdával a jeho souputník mu kryl záda. Po zranění a střídání v šedesáté minutě však tuhle dirigentskou hůlku nikdo nepřevzal, pročež Chorvatsko začalo ztrácet dominanci uprostřed hry. Vyústilo to i v gól na 1:2, po němž Češi, jak je jejich zvykem, nebývale ožili a ve spojení s opovrženíhodným chováním chorvatských fandů dostali soupeře pod tlak.

(mu)





1) Gruzie? Jaká Gruzie? Španělsko je zpět. Celý dosavadní šampionát doposud takřka bez výjimky provázela vyrovnaná střetnutí, která mnohdy rozhodly až vítězné či pojišťovací trefy v samotném závěru. Tedy až doteď, neboť navzdory pověsti celku praktikujícího nezáživnou podívanou bez patřičné efektivity to jsou právě Španělé, kteří jako první dokázali ve Francii třikrát skórovat a připsat si působivé vítězství bez nervů. Není tak divu, že La Roja povýšila v očích bookmakerů na nového favorita Eura.

Navíc šlo o triumf jubilejní: svěřenci kouče Del Bosqueho si totiž připsali kulaté sté vítězství v soutěžních zápasech týkajících se evropského mistrovství. Celková bilance 153 utkání činí zmíněných 100 výher, 27 remíz a 26 porážek se souhrnným skóre 337:118. Zkrátka fotbalová velmoc se vším všudy. Základním kamenem nedávných úspěchů pak je rozhodně tvrdá obrana: když navážeme na předešlý šampionát, Španělé neinkasovali již celých 690 minut!

2) Některé věci se nemění, jiné ano (a k lepšímu). Přejděme k španělské ofenzívě. Po náhlém fiasku z brazilského mistrovství světa čekal leckdo značnou obměnu kádru, ovšem Vicente del Bosque byl jiného názoru. Místo čistky a nasazení nastupující generace Španělé nadále staví na stále stejných zavedených tvářích v čele s nezastavitelným Iniestou jež doplňují jen dvě nové tváře, Morata s Nolitem... a ono to funguje. Právě toto duo útočníků se totiž v nedávných zápasech národního týmu postaralo o celých sedm z posledních osmi branek! Rázem tak už tolik nevadí, že hráči jako David Silva, Cesc Fábregas či Andrés Iniesta nebývají příliš góloví, neboť nyní mají jejich trpělivé akce i zručného doručovatele, který je dopraví na místo určení. Právě přes Nolitovu levou stranu, hojně podporovanou Jordim Albou, proudila většina španělských útoků a Turci této dominanci dokázali vzdorovat pouze úvodní půlhodinu.

3) V turecké reprezentaci to vře. Jak již bylo zmíněno výše v okénku, Arda Turan se během zápasu musel potýkat s pískotem vlastních fanoušků. Celá situace dokonce zašla až tak daleko, že turecký kapitán v průběhu zápasu zničehonic přerušil rychlý protiútok a místo toho se jen zastavil s míčem na polovině hřiště, aby všem svým kritikům ukázal ironicky zvednutý palec.

Trenér Fatih Terim již v poločase stáhl nevýrazného Çalhanoğlua, a stejně jako v předešlém zápase s Chorvatskem neměl žádný problém vystřídat právě Turana. Po zápase si nebral servítky ani s jedním z nich, ovšem zároveň přebral nad špatnými výsledky plnou zodpovědnost. Druhá prohra, navíc v poměru 0:3, takřka najisto uzavírá tureckou misi za postupem do osmifinále, avšak s nemožnými překážkami se Turci zvládají v souvislosti s evropskými šampionáty vypořádat perfektně.

Stačí vzpomenout na český kolaps zpřed osmi let, kdy turecká salva tří gólů v závěru vedla k obratu na 3:2 a postupu do semifinále tehdejšího Eura. Nebo lze zabrousit do nedávné kvalifikace na francouzský šampionát, kde Turci jako zázrakem vytěžili nejen třetí místo, ale dokonce i přímý postup bez dalších riskantních barážových podniků. Bude tedy jejich současný stav českému týmu v klíčovém zápase na závěr skupiny vyhovovat, anebo turečtí hráči s mentalitou v duchu "už není co ztratit" předvedou nečekaně kompletní výkon a ještě o osmifinále zabojují?

(mk)