Eurozápisník X. aneb Anglie v rozstřelech? Murphyho zákon

Jacob Murphy se sice k puntíku nepostavil, smůla se však na Albion lepí stále. Říká se, že penaltový rozstřel je loterie - inu, v anglickém případě to tak úplně neplatí. Atraktivní zápas nakonec zaslouženě ovládli Němci, kteří byli většinu minut lepší a ve finále mistrovství Evropy do 21 let vyzvou Španělsko. Jejich hrdinou se při výhře nad Itálií stal autor hattricku Saúl Ñíguez.

Jak je už od roku 2012 naším pravidlem, EuroFotbal také pro tento turnaj připravuje pravidelné zápisníky s analytickými poznámkami našich redaktorů. Stejně jako před dvěma lety se za každým utkáním malého Eura ohlédneme ve třech bodech na zápas, přičemž v tabulce vypíchneme výrazné individuality.

Jedinou změnou je absence "hráče zápasu dle WhoScored.com", která je daná jednoduše tím, že statistický server tentokrát šampionát jednadvacítek nemapuje, tudíž nemáme kde čerpat nutnou inspiraci...





1) Kdyby Němci útočili víc po křídlech, mohlo být hotovo už v základní hrací době. Trenér Kuntz poměrně překvapivě stáhl ze hry Mitchella Weisera, který startoval ve všech zápasech základní skupiny, a nasadil místo něj Maximiliana Philippa. Zvláštní to bylo i proto, že tím ještě víc vyklidil kraje hřiště a zaměřil se na prostředek - zatímco Weiser je univerzál brousící pravou lajnu, Philipp inklinuje spíš do středu pole a nějaké výpady k rohovému praporku mu rozhodně blízké nejsou.

Na druhém pólu záložní řady pak nastoupila největší hvězda německé jednadvacítky Serge Gnabry, jenž v Polsku zůstává za očekáváním. Včera vyloženě iritoval svým sklonem zakončovat každý průnik do ofenzivní třetiny Angličanů kličkou doprostřed hřiště, čímž se dobrovolně dostával do početní nevýhody, místo toho, aby podstupoval nekonečné souboje jeden na jednoho s (jak se později ukázalo velmi zranitelným) Masonem Holgatem.

Naprostým vysvobozením byl proto výkon Jeremyho Toljana, patrně nejlepšího hráče celého utkání. Defenzivní univerzál představoval na pravém kraji obrany tolik potřebnou změnu oproti zbytku pole, když po lajnách vyrážel i do prostorů mezi vápnem a postranní čárou, jež byly jeho kolegům nepochopitelně zapovězeny. Právě jeho výpad vedl k prvnímu gólu Selkeho.

I proto je podivné, jak dlouho Kuntzovi trvalo, než zjistil, že právě tudy povede cestička k úspěchu. Obzvlášť, když Angličané po pauze soupeře přečetli a teprve až výpadek Chalobaha jim do značné míry fungující systém zcela rozhodil. V závěru každopádně Philipp začal Toljana podporovat i na krajích a hned z toho byl gól Platteho z ofsajdu a další velké problémy pro gólmana Pickforda. Největší kontrast však způsobil Nadiem Amiri. Syn afghánských rodičů nahradil Gnabryho a během půl hodiny pozlobil obranu Albionu zhruba tak čtyřnásobně. Kdyby navíc neuvěřitelně nezpackal další super pobídku Toljana, k penaltám by vůbec nedošlo.

2) Chalobah byl pro anglickou jednadvacítku překvapivě nepostradatelný, přestože pro mnohé je defenzivní všeuměl londýnské Chelsea trnem v oku. Tohle byl už jeho třetí šampionát do 21 let, na první ho trenéři vzali už v 18 a i tehdy platil za oporu. Jenže ani po čtyřech letech na jeho hře není vidět nikterak přelomový progres, i když nutno přiznat, že v několika zápasech Blues v uplynulé sezóně ukázal, že talent rozhodně nepostrádá.

Když ale po pětašedesáti minutách s bolavým stehnem odkulhal ze hřiště, pro Anglii to zlomový moment byl. Trenér Boothroyd totiž po přestávce zpevnil střed pole a při bránění zmenšil rozestupy mezi svými záložníky, aby utlumil narůstající tlak Němců právě uprostřed hřiště. Někdy i v 11 mužích se Albion zatahoval pod míč, aby měl soupeř méně prostoru. A objektivně tenhle destruktivnější systém fungoval lépe. Když se ale Chalobah zranil a ze srdce této defenzivní vozby vypadl její lídr, bylo zle.

Jiného defenzivního záložníka Boothroyd nasadit nemohl - jednoduše proto, že žádného dalšího nenominoval (nejblíž k němu měl stoper Chambers). A tak poslal na plac Murphyho, jenž měl vytvořit trojblok s Ward-Prowsem a Hughesem. Anglické těžiště se pak absolutně rozsypalo, zálohu neměl kdo řídit, pročež vznikaly mezery mezi liniemi, do nichž energičtí Němci vesele nabíhali. Vždyť během pár minut po Chalobahově odchodu stanul Philipp sám před bránou, načež musel Pickford senzačně zasáhnout i proti Gnabrymu.

3) Kašlat na soupeře a prostě ovládnout hru. Kuntzův risk vyšel, i když tomu úvod úplně nenapovídal. Když v základní sestavě chyběl Weiser, kdekdo kroutil hlavou - defenzivní křídlo by parádně anulovalo levého beka Bena Chilwella - a německý stratég určitě viděl, kterak obránce Leicesteru ničil Polsko. A skutečně, v proanglickém úvodu hry měl Chilwell prostoru víc než by bylo zdrávo. Kuntz navíc odstranil Arnoldovi kolegu ze středu hřiště a místo Dahouda nasadil ofenzivnějšího Haberera, který skutečně není žádným holding-midfielderem. Jeho taktické šachy byly zkrátka trošku podivné.

Kvartet ofenzivních záložníků se sklonem tlačit se doprostřed byl zpočátku kontraproduktivní, protože Angličané prvních dvacet minut zadávali diktát. Postupem času ale Albion úplně odpadl - nutno přiznat, že i důsledkem neustálého tlaku výše zmíněné útočné letky. Vysunutý presink Německa neupadal, zato Boothroydova parta vadla jako růže na slunci.

Ačkoli trvám na tom, že Němci měli hrát více po krajích, jejich střed pole drtivou většinu utkání naprosto dominantní. Často se do něj stahoval Philipp, s nímž nestíhal bránit především Hughes a později už ani Chilwell. Neotřesitelným režisérem zápasu byl ale Maximilian Arnold, jemuž ve finále ani nevadilo, že je v roli staženého středopolaře sám. O to víc míčů měl při rozehrávce, o to větší množství kolegů mu rozbíjelo prostor a četnými náběhy navíc vytvářelo linky k vizionářským pasům. Třeba lob na Gnabryho v první půli byl přímo magický.

4) Ať už dopadl turnaj jakkoli, ve Ward-Prowsovi má Anglie nového specialistu na standardky. V průběhu celého šampionátu braly exekuce záložníka Southamptonu dech. Tolik vytvořených šancí z rohových kopů a standardních situací vůbec se za tak krátký časový úsek vážně nevidí. První čtyři centry proti Německu shodně našly hlavu jednoho z kolegů a hned třikrát z toho byla setsakramentsky nebezpečná situace. Jednou dokonce vyrovnávací gól Graye. Po přestávce už byla jeho úspěšnost zhruba poloviční, ale i to je výrazný nadprůměr - obzvlášť, když vezmeme v potaz, že většinu kopů zahrával někde od půlící čáry. Šéf áčka Gareth Southgate by měl existenci tohoto mimořádně šikovného šutéra vzít v potaz.

Když jsme u té šikovnosti, Albion kreativitu dlouhodobě postrádá ve všech věkových kategoriích. To je prostě známý fakt, jenž zpravidla hatí naděje papírově kvalitních týmů na dobrý výsledek na velkých turnajích. No a pak nastoupí loni ještě druholigový Will Hughes, který během prvních osmi minut nejprve obejde tři protihráče ve vápně a div nenaservíruje Abrahamovi míč až do kuchyně, načež chytrým pasem dostane do gólové šance Graye. Po pauze pak další ekvilibristiku na kraji vápna už skutečně v gól pro Abrahama proměnil. Nová akvizice Watfordu je klenotem, jež by určitě stál za opracování...

5) Anglické penaltové prokletí pokračuje, přestože byl rozstřel pro jednadvacítku Albionu de facto úspěch. Drtivou většinu zápasu se Boothroydovi borci na Němce nechytali, nestíhali jejich ďábelskému tempu a jen díky vlastní obětavosti a pozoruhodné neschopnosti soupeře v zakončení na penalty skutečně došlo. A přestože by mohli z tohoto hlediska míst psychicky navrch, tradice je tradice.

Seniorská reprezentace "utrpěla" rozstřel na světovém šampionátu 1990, dvakrát na domácím Euru 1996, o dva roky později ve Francii, a pak i v letech 2004, 2006 a 2012. Vyhrát zvládla jeden jediný. Jednadvacítka sice uspěla v semifinále Eura 2009, ale o dva roky předtím padla v legendárním rozstřelu s Nizozemskem, kdy rozhodla až 16. série. A včera vinou nepovedených pokusů Abrahama s Redmondem završila společnou bilanci na úděsné dvě výhry z deseti. Kdepak, v případě anglické reprezentace nejde při penaltách o žádnou loterii...

(mu)





1) Jestliže první semifinále v úvodu pro diváka připravilo strhující podívanou ve zběsilém tempu, večerní duel v prvních minutách nabídl jen velmi dietní menu. Je pravdou, že s přihlédnutím k hernímu stylu obou celků se asi nedal očekávat podobně razantní vstup jako v případě Německa s Anglií, na druhou stranu oněch prvních 30 minut mohlo nezaujatého diváka velmi snadno uspat.

V první desetiminutovce to dokonce vypadalo, že Španělé možná ani nebudou schopni diktovat tempo hry tak, jak jsou zvyklí. Na své poměry totiž až nezvykle chybovali a aktivní Italové je dokázali přitlačit až k pokutovému území.

Tato pasáž však neměla dlouhého trvání, posléze totiž favorit převzal otěže pevně do svých rukou a začal utkání dominovat. Až do navršení úvodní půlhodinky tak bylo k vidění sterilní obléhání italského defenzivního valu a přesouvání hry ze strany na stranu, ovšem v poslední třetině hřiště se toho dělo pramálo. A Italové se zase ze sevření protivníka dostávali jen velmi problematicky.

2) Ona postupná a velmi trpělivá kombinace Španělska však smysl má, to se zase rozhodně netvařme, že ne. S její pomocí soupeře utahají, počkají si, až někdo z bránících hráčů konečně ztratí koncentraci, čehož pak naplno využijí. Tenhle přístup sice třeba nevede k velké spoustě nadějných šancí, navzdory tomu když si pak už Španělé šanci připraví, obvykle se jedná o skutečně vyloženou tutovku. Dá se tedy tvrdit, že svým způsobem preferují kvalitu před kvantitou - než aby zakončili kupříkladu osmkrát z těžkých pozic, to si raději klidně počkají a připraví si dvě opravdu připravené, vyložené příležitosti (Saúlovu parádní pumelici z 30 metrů považujme za jakousi výjimku).

Vůbec oba týmy vykazovaly ve finální fázi zcela odlišný přístup. Italové se alespoň v první půli prakticky okamžitě uchylovali k centru, přičemž tedy tato strategie působila trochu jako hra na náhodu, respektive spoléhání se na šťastný odraz či nějakou individuální chybu soupeře, jelikož v pokutovém území často operoval pouze osamocený Petagna. Ten mimochodem odehrál povedené střetnutí, když zvládl podržet a rozehrát poměrně slušné množství nákopů a svým silovým pojetím na stopery protivníka docela platil.

3) Kde se však Italům nedala upřít kreativita a precizní připravenost, bylo v oblasti standardních situací. Hned v prvních dvaceti minutách svěřenci Luigi Di Biagia fanoušky seznámili se dvěma zajímavými variacemi rozehrávky rohového kopu.

Tu první představovala rozehrávka na krátko a krátká kombinace, po které se do zajímavého zakončení dostal Bernardeschi, v druhém případě se střílený přízemní centr na přední tyč podařilo obráncům Španělska odvrátit jen s vypětím všech sil.

I v dalším průběhu zápasu Italové využívali své převahy při standardních situacích - typická byla varianta centru na bližší tyč, kterou měl útočník protečovat na zadní tyč, kde by v ideálním případě jeho spoluhráč zakončoval do prázdné branky. Tato varianta však bohužel pro Italy ani jednou nevyšla dokonale.

A když už jsme u toho, sluší se podotknout, že i vyrovnávací brance ve své podstatě předcházela standardní situace. Tentokráte ale nešlo o žádný signál, pouze o rychlou rozehrávku, kdy to tak trochu vypadalo, že španělští hráči trochu pozapomněli na to, že soupeře v početním oslabení musí také bránit.

4) K tomu, aby tým uspěl proti Španělsku, potřebuje velmi obecně řečeno tři věci - hrát velmi disciplinovaně, udržet koncentraci a dokončit utkání v 11 hráčích... Stává se to zas a znova, kdy protivníci své šance na úspěch doslova a do písmene odpálí nějakým tím hloupým vyloučením - však jen vzpomeňme na některá utkání seniorské reprezentace či na klubové úrovni Barcelony.

Dost možná je to důsledek jisté tenze, kterou soupeři zkrátka nejsou schopni ukočírovat - technickým hráčům totiž nemůžete dát mnoho prostoru, musíte je dostupovat, musíte proti nim být agresivní a kulantně řečeno se nebát je tu a tam i zfaulovat. Ovšem ona agresivita musí být kontrolovaná a v momentě, kdy již máte na kontě žlutou kartu, se jednoduše musíte krotit.

Navrch druhý žlutý faul Gagliardiniho přišel v momentě, kdy ani nemělo smysl být agresivní. Daleko spíš než nějakou snahou o agresivní pojetí se zmíněný zkrat dá vysvětlit obyčejnou frustrací, poněvadž středopolaři italského celku jen chviličku předtím protivník nasadil potupné jesle. A o deseti, to se už s mistry v držení míče zápasí ohromně těžko.

5) S postupem času navíc středová řada Španělska potvrzovala svou mimořádnou individuální kvalitu. V druhé půli se favorit začal prosazovat nejenom po pečlivých kombinacích, ale také po individuálních průnicích jednotlivých hráčů. V tomto ohledu za zmínku stojí Saúl, Asensio či Deulofeu..

Ovšem ty absolutně nejlepší individuální akce předvedl jednoznačně Dani Ceballos, který si střed pole uzmul pro sebe a své soky si takříkajíc vodil. A byl to právě on, kdo u první branky individuálním průnikem naboural obranný blok Itálie, načež připravil palebnou pozici pro Saúla.

Jakmile pak šla Itálie do oslabení, měli tito hráči ještě více prostoru, čehož s chutí využili. Předcházelo tomu tedy krátké intermezzo v podobě vyrovnání, avšak Španělé prakticky okamžitě získali utkání zpět pod svou kontrolu a v posledních 20 minutách si jejich kreativní hráči už víceméně dělali vše, co si jen umanuli.

(vs)