Eurozápisník VII. aneb Okouzlující severská Popelka

V osmapadesátém Švédům vystavil stopku mladičký Pelé. Na domácím Euru 1992 žlutomodré zastavili Němci. Na následném mistrovství světa skandinávskou pohádku utnul jeden průnik Romária. Tentokrát už to ale Švédové vůbec poprvé v dějinách všech svých národních týmů dotáhli až ke zdárnému konci; kuriózně s týmem, od něhož se vůbec nic nečekalo...

Úvodem mi ještě jednou a naposledy dovolte zopakovat podstatu jednoho z pilířů nového formátu tohoto Eurozápisníku: barevné tabulky se třemi výraznými postavami daného utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistově ocenění symbolickou hvězdičkou nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.

---

1) Švédové nám ukázali, jak by měl hrát moderní outsider. Tohle může znít trochu pateticky, přiznávám, ale švédský styl by skutečně mohl leckomu sloužit jako ideální vzor. Je to vlastně podobné jako se srbskou dvacítkou: zvítězila organizace, týmová práce, a přitom zároveň nepopiratelná fotbalová kvalita.

Na švédském herním projevu byla zřejmě ze všeho nejlepší ta všudypřítomná ochota si vzájemně vypomoci. To platilo nejen níže ve hřišti, kdy například neexistovalo, aby někdo na vlastní pěst podstupoval souboj 1 na 1 (zde nesoucí zvláště velké nebezpečí), aniž by už dávno neměl jištění či přímo zaručenou pomocnou ruku; ale i výše ve hřišti, kde se zas a znovu nezištně doplňovali dokonale sehraní Thelin s Guidettim.

Pro oba útočníky platí, že jsou ochotni se rvát u postranní čáry stejně jako ve středu hřiště, přičemž jejich abnormální pracovitost ani nekompenzuje nějaký nedostatek herní inteligence. Přesně naopak - jejich efektivní spolupráce je na ní dost dobře založená. Zhruba takové partnerství se posléze jeví být rovněž univerzálně funkčním základem pro - jak to trefně vyjádřil kolega Zezula nad půllitrem piva - onen švédský ‘defenzivně ofenzivní’ styl hry.

Seveřané zde sice vycházeli ze zajištěné obrany, spoléhali na vzadu nonstop sedícího Lewického, zodpovědně doplňovaného Hiljemarkem, a ve výchozích pozicích značně zatažené krajní beky, krom toho ale vykazovali také obrovskou chuť zaútočit. Nezdržovali se možná s nějakými kombinacemi, ovšem adekvátně doplňovat i zakončovat útočná tažení se jim dařilo často a se sebedůvěrou někoho, komu nálepka ‘betonář’ vskutku nenáleží. Ba dokonce ho přímo uráží.

2) Krajní beci se předvedli. Vesměs všichni. Málokdy se stává, aby vlastně všichni čtyři krajní beci v jednom utkání podali výkony, které by se hravě kvalifikovaly jako jejich nejlepší na turnaji. Tenhle zápas se přitom s čestnou výjimkou v Augustinssonovi (stále nejlepším levém bekovi šampionátu) zdál být zrovna takovým ojedinělým exemplářem.

Speciálně Raphaël Guerreiro na druhou stranu působil stylem, jako že se celou dobu šetřil jen a pouze na samotný vrchol akce. Včera byl konečně tou ofenzivní podporou, jakou dříve být nikdy nedokázal - hru tvořil z hloubi pole, své křídlo obíhal zvnitřku i zvnějšku, a ve finále vytvořil nejvíc šancí z celého týmu (4).

Zároveň fotbalista Lorientu vyzařoval i jistou eleganci a houževnatost při práci směrem dozadu, kde se musel vypořádávat mimo jiné s dalším skvostně fungujícím bekem; Viktorem Nilssonem Lindelöfem z portugalské Benfiky. Švédský zadák odhalil podobně širokou paletu užitečných atributů: je statný a přece obratný, pročež se vytasil s jedním spektakulárním skluzem i parádní ‘zidanovkou’.

Podivným případem na rozlousknutí je potom Ricardo Esgaio. Pravý bek Seleçãa se po většinu času tváří dosti nevinně a při troše snahy by možná vyhrál i konkurz na filmového Brouka Pytlíka, neboť vypadá, že umí všechno, a zároveň nic z toho neovládá na pořádné úrovni. Včera se každopádně Esgaio vytáhl a v otázce šikovného doplňování portugalských nájezdů nikterak nezaostával ani za lépe vybaveným Guerreirem.

3) Portugalským hvězdám fatálním způsobem došla šťáva. William Carvalho je na první pohled dosti ležérním fotbalistou. Na druhý pohled je zároveň setsakramentsky dominantním středopolařem, který přesně dokáže odhadnout moment, kdy zabrat. A na třetí pohled... na ten už se frekventovaně zapomíná. Přesto právě ten třetí pohled odhalí důležité věci - jako třeba že William ve skupinové fázi spolykal nejvíce kilometrů ze všech.

A přesně v souladu s tímto faktem, navíc posíleným jeho vlastním monstrvýkonem proti Německu, zkrátka opora Sportingu oněch 120 minut náročné přetahované se Švédy neustála. V první půli ještě William s obdivuhodnou lehkostí přenášel balony ze strany na stranu a do značné míry určoval směřování portugalských ataků, postupem času však začal kupit banální chyby a jeho vliv celkově přestal být cítit na obou stranách hřiště.

Velice podobným vývojem si potom prošla také další portugalská hvězda, šikovný driblér Bernardo Silva. Po něm se v druhé půlce zápasů požadovalo spíše rozjíždění akcí z hloubi pole, což monacké naději příliš nevonělo. Ke konci viditelně utavený Silva začal hrát hodně na sebe a nepředstavoval již ten správný motor portugalské ofenzívy.

Nebylo to nicméně jenom o obvyklých tahounech mužstva, ale i o celém portugalském kolektivu. Hned sedm z posledních devíti gólů Esperanças inkasovali v druhých poločasech (!), a i když tentokrát vytrvali, jistý graduální propad v jejich výkonnosti šlo odpozorovat docela snadno. K tomu popravdě dopomohl i kouč Rui Jorge, jenž si netakticky vyplýtval všechna střídání už 20 minut před koncem normální hrací doby. V prodloužení potom Švédové vypadali být nebezpečnější hlavně proto, že cítili, že jsou na tom fyzicky lépe, a mohou si tak dovolit víc.

4) Záhada jménem Střídání Sérgia Oliveiry. Když Rui Jorge po 53 minutách stáhl z hrací plochy svého kapitána, patrně nebylo diváka, kterému by v daném okamžiku neklesla dolní čelist.

Sérgio Oliveira je koneckonců učiněným objevem turnaje, miláčkem statistické databáze WhoScored (dvakrát vyhlášen hráčem zápasu), jedním z mála ryzích box-to-box záložníků, kteří se nám zde v ČR představili, a doposud vlastně ani nikdy nestřídal. Proč tedy takový vzorec rušit zrovna nyní; ve finále, které málem sám ozdobil krásnou trefou z přímého kopu?

Inu, po pečlivém zhlédnutí záznamu mám dojem, že jsem na to kápl - Tozé prostě znamenal záruku okamžitého impulsu, povzbuzení. Jeho aktivita ihned po příchodu byla vpravdě nakažlivého rázu a leckoho nakopla: budoucí hráč Porta sám dvakrát střílel, neustále chtěl balon, a činil tak přitom výhradně v útočné třetině, kde se Sérgio Oliveira pohyboval zcela minimálně.

Od Ruie Jorge to byl v zásadě mazaný a dobře načasovaný tah; poněkud riskantní, jelikož chtě nechtě oslabil rovnováhu v portugalské záloze (proto i to pozdější nestíhání Williama mimochodem), ale ve finále nedaleko úspěchu. Pokud pomineme úvodní švédské rozkoukávání, tak se právě tehdy Esperanças ocitali zřejmě nejblíže vedení, a sám Tozé navíc vydržel být v centru dění i po celý zbytek duelu.

5) Neštítí se náhodou Portugalci soupeřova vápna? Že portugalský diamant má svou jednu velkou vadu v chronickém nedostatku urgence v útočné třetině, a že zkrátka není dostatečně smrtící, o tom už jsme na tomto webu nejednou referovali. A úterní večer po onom příjemném, pětigólovém intermezzu v semifinále do jisté míry znamenal návrat ke kořenům.

Jeden poznatek se týká toho, že Portugalci strašně rádi pálí z dálky - balony do šestnáctky směřovaly v podstatě jen z křídelních prostor od krajních beků, jiná cesta jako by pro favorita neexistovala. Ryze ofenzivní hráči jednoduše mnohem raději natáhnou ke střele, než aby rýsovali nějakou odvážnou kolmici. Sérgio Oliveira, João Mário, potažmo Ivan Cavaleiro jsou toho zářným důkazem.

A potom druhá věc: rohy nakrátko, velká to záliba Portugalců, zcela evidentně prováděná bez konkrétního cíle a plánu. Následkem toho veškerá taková neortodoxní rozehrávka vedla v tom lepším případě ke zpětnému pasu ‘na jistotu‘, v tom horším k brzké ztrátě balonu.