Černá mračna nad Milánem: O pádu evropské fotbalové metropole

V italské Serii A je o nedělním šlágru jasno - Il Derby della Madonnina je historicky jedním z největších zápasů planety. Oba milánské kluby, AC a Internazionale, patří k absolutní elitě světového fotbalu. Tentokrát však půjde o duel dvou celků ze středu tabulky..

Rivalita mezi AC a Interem je jiná, než je tomu v dalších slavných fotbalových městech jako Buenos Aires, Glasgow či Istanbul. Pro hráče je poměrně běžné, že přestupují z jednoho klubu do druhého, oba celky navíc sdílí tentýž stadion, a přestože se jejich historický vývoj a zakořeněné herní filozofie poměrně výrazně liší, nepanuje mezi nimi tak agresivní, napjatá atmosféra, jak by se možná dalo očekávat. Tito dva giganti si to vždy rozdávali především na hřišti - a co se dosažených úspěchů týče, je Milán opravdovou Mekkou světového fotbalu.


Stačí se podívat na statistiky - AC a Inter dohromady získali 36 italských titulů, 12 domácích pohárů, 10 trofejí v Lize mistrů, 5 Superpohárů UEFA, tři Poháry UEFA a dva tituly klubových mistrů světa. Drtivá většina jejich současných fanoušků navíc živě pamatuje poslední velká vítězství - AC zvedlo pohár pro vítěze Ligy mistrů v roce 2007, Inter o tři roky později. Také dnes dělí oba kluby v ligové tabulce jediný bod; místo lítého souboje o přední příčky se však bude hrát o to, který z týmů ještě dostane šanci do konce podzimu zaútočit na pohárové pozice. AC je v tabulce sedmé, Inter devátý. Dohromady odehrály 22 ligových zápasů, vyhrály osm. Letos navíc milánské kluby chybí v Lize mistrů, což bylo ještě nedávno něco zcela nepředstavitelného. Jak je to možné?


Italský fotbal na ústupu

Historicky patří Serie A k nejlepším fotbalovým ligám všech dob, v současnosti se však potýká ve vleklé krizi. To je nejlépe vidět na příkladu Juventusu, který sice v domácí soutěži honí rekordy, v Evropě má však problémy i se soupeři, kteří jsou papírově mnohem slabší. Plíživý úpadek kdysi slavné ligy se samozřejmě podepsal i na osudu obou milánských titánů; Serie A by v současnosti měla přestat přemýšlet nad tím, jak v evropském klubovém koeficientu dohnat Španělsko, Anglii a Německo, a spíše se začít ohlížet přes rameno na Portugalsko a Francii.

Itálie se v posledních letech potýkala s ekonomickými problémy, což se dotklo také její fotbalové scény. V roce 2012 byla situace v AC tak špatná, že bylo nutné prodat PSG hned dva nejlepší hráče, Zlatana Ibrahimovice a Thiaga Silvu; to je samozřejmě obrovský kvalitativní pokles, poněvadž oba borci jsou (či alespoň v té době byli) na svých postech pravděpodobně nejkvalitnějšími fotbalisty planety. Také v modročerné části města se rozprodávalo - v létě 2011 odešli Samuel Eto'o a Marco Materazzi, o rok později je doplnili Lúcio a Thiago Motta a v roce 2013 dal Interu vale i největší symbol vítězného tažení Ligou mistrů, Wesley Sneijder.

Dále tu máme strukturální změny ve financování soutěže. Itálie se rozhodla přejít na kolektivní správu přerozdělování TV práv, což nejvíce zasáhlo právě velké kluby; dokud se práva dělila individuálně, byly AC i Inter schopné vydělat na nich kolem 200 milionů eur, zatímco pro menší týmy byla tato částka až 15x nižší. To už je minulostí.

Ekonomická krize se odrazila také na poklesu návštěvnosti, spolu se špatným stavem stárnoucích stadionů a celkovým kvalitativním úpadkem ligy. San Siro momentálně není zrovna nejprestižnější fotbalovou adresou - zatímco Juventus a AS Řím, momentálně dva nejsilnější týmy soutěže a jediní reální kandidáti na Scudetto, pochopily výhody vlastního moderního stadionu a podnikly v tomto směru konkrétní kroky, milánské kluby se rozhodly nejednat. Jistě, postavit v Itálii nový stadion není nic jednoduchého a velkou roli hraje i tradice a nostalgie, nicméně milánská politika strkání hlavy do písku před narůstajícími problémy se nevyplácí nikdy. Ještě se k ní vrátíme.

Analýza společnosti Deloitte za sezonu 2012/13 ukázala, že zisky Juventusu přímo ze stadionu byly o cca 23,5 milionu eur vyšší než u Interu; u AC je toto číslo o něco méně drastické, 14,5 milionu eur však také nejsou žádné drobné. Pokud si uvědomíme, že turínský stadion pojme o 40 tisíc diváků méně, jde o alarmující statistiku. Samozřejmě nelze vinit konkrétní kluby z celkového ekonomického úpadku země, to je však pouze jedna strana mince..


Stýskání po legendách

AC a Inter měly v posledních letech jednu věc společnou - tvrdohlavé lpění na stárnoucích legendách a s tím související rezignaci na postupné omlazování kádru. Když Nerazzuri v sezoně 2009/10 získali pod vedením Josého Mourinha slavné treble, opíral se jejich tým o Wesleyho Sneijdera, Samuela Eto'a a Diega Milita; dnes se zdá, jako by šlo o minulost starou několik dekád.

U AC je situace ještě horší: tým kolem Paola Maldiniho, Andrey Pirla, Kaká a Andrije Ševčenka došel mezi lety 2003 a 2007 do finále Ligy mistrů hned třikrát, z toho dvakrát triumfoval a jednou neslavně podlehl Liverpoolu na penalty. Nyní jsou největšími hvězdami obou klubů hráči, kteří přišli z Premier League jako nechtění a za zenitem - a asi málokdo bude nějak šokován tím, že se Fernandu Torresovi s Nemanjou Vidićem zatím nedaří. Torresův kariérní příběh jako by tvořil smutnou paralelu s pádem jeho současného klubu; symbolika jeho přestupu je vyloženě křiklavá. Není divu, že si Gazzetta dello Sport pro páteční velký rozhovor vybrala právě jeho.

"První věc, kterou mi fanoušci kladli na srdce, byla výhra v derby," prohlásil Torres poté, co poprvé přistál v Miláně a uvítalo jej několik stovek příznivců. On sám je přesvědčen, že se může stát nejlepším střelcem Serie A, zatím má ale na kontě jediný gól; derby je pro něj ideální příležitostí odpíchnout se od země.

O Josém Mourinhovi se posměšně říká, že kam vkročí, tam několik sezon tráva neroste; je sice fakt, že "Special One" klade okamžitý úspěch před dlouhodobý vývoj (a není divu, že se právě on zařadil na piedestal pro nejlepšího trenéra historie Interu po bok legendárního Helenia Herrery, který vyznával podobnou filozofii), nicméně Nerazzuri by po roce 2010 šli strmě dolů pravděpodobně tak jako tak. Od Mourinhova odchodu onoho léta se u jejich kormidla vystřídalo už šest (!) koučů; nejdéle, rok a půl, přitom vydržel nedávno odvolaný Walter Mazzarri. Hledání ideálního trenéra je samozřejmě obtížné, netrpělivost v této otázce se však Interu nevyplatila. Tak časté střídání herních stylů bez jakékoliv dlouhodobé herní strategie by ublížilo každému.

Totéž se ostatně dá říct i o Rossoneri, kteří pro změnu trpí manýry Adriana Gallianiho a Barbary Berlusconi; oba funkcionáři dávali loni otevřeně najevo, že by herní styl a plán nejraději určovali sami. A pak je tu bolavá otázka nahrazování stárnoucích legend: z AC v roce 2012 odešli Clarence Seedorf, Alessandro Nesta, Gennaro Gattuso a Pippo Inzaghi, s Interem se o rok později rozloučili Javier Zanetti, Walter Samuel, Esteban Cambiasso a Diego Milito. Nahradit tak masivní úbytek kvality je samozřejmě obtížné, oba kluby (zejména AC) však jako by spoléhaly na to, že se situace "nějak" sama vyřeší; k průběžné generační obměně nedocházelo, takže když vítězné kádry zestárly a rozpadly se, zůstaly na jejich místě pouze prázdné, průměrné skořápky. To je přitom chyba jen a pouze klubů samotných - každý věděl, že k této situaci dojde, nikdo s tím však nic nedělal.

Logickým krokem by v takové situaci mohlo být spoléhání na vlastní akademii, jenže realita je v tomto ohledu vyloženě kritická - Inter od roku 2010 nasadil do více než 10 prvoligových zápasů pouze tři odchovance. Jsou to Marco Andreolli, Joel Obi a Marco Faraoni. Stabilním členem základu se nestal ani jeden z nich.

Pro oba kluby platí, že od posledního triumfu v Lize mistrů jsou v konstantní krizi - AC opustila zlatá generace, Inter, v devadesátých letech proslulý svou vyloženě rozhazovačnou aktivitou na přestupovém trhu, zase zničehonic musel operovat se seškrtanými zdroji (tehdejší šéf Moratti si ziskem nejcennější klubové trofeje splnil sen a postavil tak Mourinhova následovníka Rafaela Beníteze před takřka nemožný úkol). Potud jsou osudy obou gigantů prakticky totožné.


Strategie dalšího vývoje

Co se však budoucnosti týče, tady už se jejich cesty rozchází. Zatímco Berlusconi dal veřejně najevo, že se hodlá spoléhat na lokální zdroje, mládí a talent, Internazionale - plně v duchu svého klubového názvu - je nyní v rukou indonéského obchodníka Ericka Thohira.

Thohirův příchod do klubu možná v některých fanoušcích zažehl myšlenky na rychlý vzestup po vzoru Chelsea, PSG či Manchesteru City, sám funkcionář nicméně dal jasně najevo, že jeho prioritou je stabilizace a finanční střídmost - tvrdý důsledek rozhazovačné Morattiho politiky. Po odchodu Mourinha nedostal žádný trenér k dispozici takové prostředky, jaké byly pro Inter v dřívějších letech typické, a Thohir v této nové politice nic nemění. Žádné velké finanční injekce, žádné lákání světových superhvězd; Milán je v současnosti destinací pro vyhaslé hvězdy z větších soutěží, průměrné ligové fotbalisty a zahraniční posily druhého sledu.

Dnešní zápas bude obnovenou modročernou premiérou pro Roberta Manciniho, legendárního trenéra, pod nímž zažíval Inter první vlnu úspěchů po aféře Calciopoli. Jeho předchůdci Walteru Mazzarrimu zlomila vaz domácí remíza 2:2 s Veronou; bývalý kouč Neapole se snažil implantovat do milánského týmu svůj osvědčený tříobráncový systém, což však evidentně nevyšlo. Angažmá protřelého Mazzarriho i ztraceného syna Manciniho však ukazují na to, že Inter v tomto ohledu hodlá sázet na zkušenost a osvědčená jména.

V AC panuje přístup přesně opačný. Od roku 2012, kdy Berlusconi vyhlásil plán finančního ozdravení klubu, se šetří nejenom na kádru, ale také na trenérech - po vyhazovu Massimiliana Allegriho převzal otěže absolutní nováček Clarence Seedorf, který kvůli této práci musel opustit brazilské Botafogo (kde přitom stále aktivně hrál). Sázka na dravé mládí však nevyšla, a Seedorfovo místo v létě převzal - Filippo Inzaghi. Další klubová legenda s minimálními zkušenostmi, další velké riziko. Populární "Superpippo" má sice v životopise alespoň dva odtrénované roky v klubové juniorce, dnes však proti Mancinimu bude po této stránce působit jako totální nováček.

V Itálii mezitím vyrostla nová klubová elita - Juventus po krátkém období stabilizace opět neohroženě kraluje, jeho nejbližšími konkurenty však nejsou vyslanci industriálního severu, nýbrž dva celky z jižní části italské "boty", AS Řím a Neapol. Kluby, které se s těmi milánskými možná nemohou měřit historicky, na rozdíl od nich však myslí především na budoucnost. Jejich příklady jasně ukazují, že se takový přístup vyplácí.

Milán už dávno není fotbalovým hlavním městem světa; v současnosti jde o domov dvou otřesených týmů, jejichž jedinou ambicí je kvalifikovat se do pohárové Evropy. Žádné Scudetto, žádný útok na další evropský triumf; obrovským úspěchem by letos bylo, kdyby jeden z klubů ukořistil alespoň třetí příčku.

Před čtyřmi lety vyhrálo AC v listopadovém derby 1:0; vítězný gól vstřelil z penalty Zlatan Ibrahimović. Tým postavený kolem něj, Thiaga Silvy, Andrey Pirla a Gianluky Zambrotty poté slavil Scudetto, zatímco Inter se Samuelem Eto'em, Javierem Zanettim, Wesley Sneijderem, Lúciem a Diegem Militem skončil druhý a ukořistil italský pohár. První letošní Il Derby della Madonnina bude rovněž zápasem o pomyslných šest bodů, reálné cíle se však změnily. Fernando Torres podotkl, že ve fotbale vše probíhá v cyklech; stejně jako jsme prý nedávno viděli slabé Atlético Madrid, uvidíme za pár let zase silný Milán. To je poměrně rozumná úvaha, momentálně však zní jako hudba bůhvíjak vzdálené budoucnosti.


V textu byly použity překlady z článků na serverech FourFourTwo a ESPN.