Čaj o páté: Britská (ne)důvěra v tříobráncové systémy

Na letošním mistrovství světa prožily formace o třech stoperech menší renesanci. Výběry Nizozemska, Mexika, Chile i Kostariky tam zvládaly naráz vyhrávat těžké zápasy i srdce neutrálních fanoušků. Přesto to vypadá, jako by konkrétně na anglické celky světový šampionát působil spíš coby odstrašující případ...

Pakliže i Pep Guardiola po představení zvláštního rozestavení 4-1-4-1 (v alternaci s klasickým 4-2-3-1) letos opatrně podléhá pokušení hrát na tři střední obránce a Marcelo Bielsa po prvotních rozpacích přeci jen s Marseille a svým podivným systémem 3-3-4 začíná vyučovat i ve Francii, ostrovské celky na náhlý boom z minulého ročníku nečekaně rychle pozapomněly.

Ten, kdo směle předpovídal, že zejména nizozemský či kostarický úspěch navzdory všem očekáváním leckoho přesvědčí o tom, že prosazování libovolné formace 3-x-y jakožto dlouhodobého (!) projektu doopravdy má smysl, tedy jen těžko mohl být na větším omylu. Vždyť dokonce i ti zdánlivě přesvědčení britští "inovátoři" jako Steve Bruce a Paul Lambert se od nich začínají distancovat; přičemž zbrusu nové projekty QPR a ManUtd alespoň pro tuto chvíli skončily dříve, než začaly.

Abychom si rozuměli, momentální stav věcí v nejvyšší anglické soutěži rozhodně není stavem neobvyklým; to spíš přesně naopak. Ještě 20 let po svém jediném triumfu na MS (1966) Britové v podstatě neznali nic jiného než ono rigidní 4-4-2 Alfa Ramseyho, s jehož takřka vzorovou verzí mimochodem letos na prvoligovou scénu vtrhl nováček z Leicesteru.

Teprve zahajovací kolo ročníku 1987/88 přineslo lehký otřes: ostřílený veterán manažerského řemesla Jim Smith naposledy šestnácté Queens Park Rangers zničehonic rozestavěl do formace 3-5-2 s jedním liberem, a v takovém nastavení jeho Hoops opanovali úžasných šest zápasů z úvodních sedmi. QPR nakonec finišovalo páté, dostalo se až do finále Ligového poháru, a chtělo by se tak říct, že všem vypálilo rybník.

Což se fakticky stalo, jistě; k předání nějakého konkrétního poselství však ani zdaleka nedošlo. Samotný Jim Smith, který se dle svých slov inspiroval převážně v Německu, s odstupem času přiznal, že tehdy - když svou variantu na západě Londýna implementoval - Anglie jako celek pociťovala vůči pozici libera "silný odpor". A na tom se s léty nic moc neměnilo.

Jestliže tedy Jim Smith v poměrně čerstvém rozhovoru pro Guardian identifikoval pár časných imitátorů jeho revolučního herního plánu, jedním dechem musel dodat, že šlo zároveň bez výjimky o projekty krátké životnosti. Smithovi pokračovatelé prý své systémy nezakládaly na útočné herní filozofii jako on, nýbrž se orientovali spíše defenzivně - a namísto kopií tak daleko spíše dávali vzniknout pouhým plagiátům.

Z těch vyvedenějších pokusů minulého století lze zřejmě jmenovat Swindon Town, který za přispění pomalu dohrávajícího Glenna Hoddlea v sezoně 1992/93 s formací 3-5-2 urval historický postup do elitní společnosti; tehdy ale pořád nešlo o tu nejvyšší úroveň. A případy jako Robsonovo úspěšné mistrovství světa 1990 či pozdější Hoddleovo kolísavé navázání na přelomu tisíciletí jsou pro změnu specifické v tom ohledu, že šlo o anglický národní tým.

Na klubové úrovni jsme přinejmenším v tomto miléniu byli svědky spíše nouzových a nikterak systematických případů užití takových typů rozestavení, které lze celkem úhledně rozdělit na ty vysloveně zoufalé, jakž takž neutrální a (relativně) úspěšné. Skutečnost, že do první kategorie spadá daleko větší množství pokusů než do těch dalších dvou, potom zřejmě vypovídá o všem podstatném.

---

O jakých případech že se konkrétně bavíme?

Inu, z těch "vysloveně zoufalých" jsme tu měli Fergusonův úsměvný experiment ze sezony 2009/10, kdy se mimo jiné Fletcher s De Laetem na stoperu zasadili o šokující kapitulaci na Craven Cottage (0:3).

Dále třeba Dalglishovo dvojí - zhruba 11 měsíci rozdělené - popálení v roli lodivoda Liverpoolu. To šlo nejprve o únor 2011 a prohru 1:3 na WHU; posléze o leden 2012 a domácí bezbrankovou remízu se Stokem.

Anebo Allardyceovo pobláznění závěrem angažmá v Blackburnu, kdy v listopadu a prosinci 2010 do základní sestavy celkem pravidelně jmenoval hned šest kovaných obránců. (Tady je celkem zajímavé, že jakmile se něco podobného v dubnu 2012 odhodlal vyzkoušet Allardyceův nástupce Steve Kean, nevědomky tak Rovers postavil na začátek cílové rovinky směr League Championship. A pak sám přišel o práci.)

Do té samé kategorie by se krom toho dal řadit také Megsonův ubohý Bolton zkraje podzimu 2007; potažmo vesměs celý ročník 2008/09 a jeho pětidílná série vyloženě trapných pokusů o nápravu zkaženého / konzervaci sil uprostřed náročného vánočního programu.

Hned čtyři celky tenkrát při jednorázovém užití různých formací se třemi stopery utrpěly porážky (Portsmouth a Middlesbrough drtivé, Hull se Sunderlandem "přijatelné"); a Gianfranco Zola si takové experimentování pro jistotu rozmyslel již po 33 minutách, když za nepříznivého stavu 0:1 stáhl stopera Collinse ve prospěch středopolaře Dyera.

Jen o něco menší daň si chvilkové poblouznění systémy 3-x-y vybralo na Arsenalu (poslední kolo ročníku 2006/07) nebo Chelsea (říjen 2001) - tyto výstřelky přinesly oběma ambiciózním celkům alespoň bod z venkovního prostředí, a lze je tedy považovat za relativně neškodné.

Krom toho bychom do této "neutrální" škatulky mohli zařadit také Martínezův Wigan, který se sice na jaře 2012 zachránil do značné míry právě díky náhlé prosincové revoluci a přechodu na 3-4-3/3-5-2 (rovnou pět vítězství v rámci závěrečného Great Escape totiž přišlo s podpěrou ve třech stoperech), hned v příští sezoně ho ale "okoukaný" tříobráncový systém stál prvoligovou identitu.

Co se (relativně) pozitivních záznamů týče, je potřeba mít oči na stopkách a být přitom celkem tolerantní. Nikdy totiž až do loňska nešlo o dlouhodobé projekty - David Moyes to v sezoně 2012/13 na tři obránce přetočil pouze pro dva zápasy (výhra, remíza), přičemž v Readingu si dokonce vystačili s jedinou bezbrankovou remízou z Old Trafford na samotný úvod ročníku 2007/08 - a v případě čtyř duelů O’Neillovy Aston Villy (2008/09) si s odstupem času ani nelze být zcela jistý skutečným charakterem formace. Tehdy šlo o stěží čitelný hybrid, který nicméně server Transfermarkt kategorizuje jako 3-1-4-2.

Teprve minulý ročník byl ve všech možných ohledech spojených s tříobráncovými systémy skutečným průlomem. V různém rozsahu si s takovými rozestaveními zalaškovalo bezprecedentní množství devíti prvoligových aktérů; a i když by se i zde našlo pár nahodilých propadáků (viz samotný závěr sezony a výbuch Martínezova 3-4-3 na Etihad Stadium nebo Pardewovo panikaření ústící ve tři prohry), v první řadě je třeba identifikovat také případy vpravdě neobyčejných projevů důvěry v tak neosvědčené herní varianty, jaké systémy 3-x-y na Britských ostrovech bezpochyby představují...

---

Pro všechnu parádu, která přišla ihned záhy, by například kdekdo zapomněl na ten fakt, že originální rukopis Guse Poyeta počítal mimo jiné právě se třemi stopery. Na přelomu března a dubna nicméně novic na lavičce Sunderlandu s tímto plánem ošklivě narazil (tři prohry a skóre 3:9), a tak se nakonec jal Mackems úspěšně zachraňovat docela klasickým způsobem.

A nebyli to pouze Black Cats, kdo se za pomoci tříobráncových systémů pokoušeli utéct hrobníkovi z lopaty; akorát že Cardiff s Fulhamem už takové čachry na poslední chvíli vyšly pěkně draho.

Olemu Gunnarovi Solskjaerovi trvalo vlastně celý měsíc březen (během něhož pro variantu 3-x-y sáhl hned čtyřikrát), než si definitivně - a pozdě - uvědomil, že tudy zřejmě cesta nepovede. U Fulhamu pak pro změnu kráčelo o jakousi křeč před posledním vydechnutím, když Magathův test rozestavení 3-1-4-2 a následná domácí remíza s Hullem (2:2) zatloukly předposlední hřebíček do pomyslné rakve Londýňanů. Příští kolo již pro Cottagers znamenalo definitivní konečnou.

Co potom veškeré loňské koketování s tříobráncovými systémy de facto odstartovalo, to byla jistá znouzectnost i promyšlená záležitost zároveň. Na mysli mám samozřejmě Rodgersovu pohotovou reakci na alarmující liverpoolskou impotenci zkraje ročníku (pamatujete ony tři výhry 1:0 na rozjezd?), která - jenom tak mimochodem - umožnila raketový nástup do té doby suspendovaného Luise Suáreze.

Brendan Rodgers si až pro šesté kolo a utkání se Sunderlandem, ve kterém si uruguayský kanonýr odbyl dvougólový comeback, schoval herní variantu 3-5-2, jež v nadcházejících čtyřech kolech přinesla LFC tři suverénní triumfy, celkem 10 bodů a samotnému Suárezovi šest kousků na (znovu)přivítání.

To, že pak Rodgersova formace se Sakhem, Tourém a Škrtelem na stoperu nezafungovala proti Arsenalu, už bylo dílem manažerova nenadálého záchvatu bázlivosti; a porušení první neoficiální zásady úspěšného 3-x-y systému...

---

---

Během první zatěžkávací zkoušky nového liverpoolského rozestavení brousil pravou stranu kovaný středopolař Jordan Henderson; nepřímým důsledkem byly tři vstřelené branky. Posléze ho na jedno utkání vystřídal ofenzivní záložník Raheem Sterling; opět tři zářezy. A vzápětí se dostalo i na Glena Johnsona, jenž po dvou startech opět skončil s průměrem tří gólů na zápas. Teprve Jon Flanagan tento hezký vzorec pokazil...

Někdo by to mohl považovat za shodu okolností: jednou se liverpoolský gólostroj zřejmě zastavit musel, a že se tak stalo zrovna na Emirates Stadium, by na první pohled nikoho nemělo překvapit. Potíž spočívala v tom, že si Rodgers o takový výstup skutečně sám nahlas říkal.

Flanagan je totiž zdaleka nejdefenzivnější variantou pro post pravého křídelního beka ze všech výše jmenovaných, přičemž protilehlou postranní linii brousil Aly Cissokho, který v červeném dresu docela dobře proslul svou neschopností smysluplně podpořit ofenzívu. Tím se tedy dalo neomylně vzniknout nikoliv primárně tří-, nýbrž pětiobráncovému systému; a taková deviace obvykle znamená první krok k záhubě, jako tomu bylo i v tomto případě.

Útočně naladění krajní beci jsou zkrátka základ; a má to koneckonců svou velkou logiku, neboť jsou to zpravidla (pomineme-li spíše jen sporadicky aplikovanou variantu 3-4-3) právě a jedině oni, kdo brázdí kraje hrací plochy. Ostatně dokonce i ty striktně defenzivní, ne-li přímo destruktivní formace, pro které se zdál být mnohem příhodnější zápis 5-x-y, přece disponovaly ofenzivně laděnými beky.

Vzpomeňte třeba na betonující Kostariku a jejího věčně vytaženého "pravase" Gambou či protějška Díaze, jehož inteligentní podpora útoku v podstatě zlomila Itálii. Anebo na van Gaalovo reaktivní Nizozemsko; také ono vycházelo a priori zezadu, a přece se Daley Blind stal nejproduktivnějším zadákem šampionátu.

S pěti borci seskládanými v jedné zatažené linii to zkrátka bude (po taktické stránce) skřípat úplně vždycky, o tom existuje opravdu celá řada důkazů. Jako jeden z historických exemplářů si lze vzít k ruce třeba zmíněnou Hoddleovu Anglii, která zprvu se svým 3-5-2 slavila nečekaný úspěch, pak ale začala postupně odpadávat. Důvod byl nasnadě: Le Saux s Andertonem už jen sotva vyráželi dopředu a exkluzivní tandem Owen-Shearer strávil většinu času v totální izolaci.

A důkazy nás zahrnuje také nedávná minulost. Když se například Steve Bruce loni v devátém kole proti Tottenhamu konečně odhodlal vyzkoušet postupovou strategii se třemi stopery, na úvod hned dvakrát narazil. Proč? No protože na krajích startoval Roseniora s Figuerou a prozatím ignoroval Elmohamadyho. S jeho příchodem na scénu to již vypadalo o poznání lépe; zejména když Bruceova formace 3-5-2 s Egypťanem a Bradym na stranách začátkem prosince slavně skalpovala Liverpool (3:1).

Pro poslední donebevolající příklad zhoubné bojácnosti krajních beků potom zajdu ještě blíž do minulosti, když se zastavím u tápání van Gaalova Manchesteru United. V jeho případě došlo na pozoruhodný paradox: předělaní křídelníci Valencia s Youngem se celou dobu chovali spíš jako předělaní stopeři. A třebaže ani zdaleka nešlo o jedinou Achillovu patu reformovaných Red Devils, absence účinných kombinačních vzorců na stranách hřiště měla na ubohých dvou vstřelených brankách ve třech střetnutích svůj relativně velký podíl.

Všimněte si prosím, v jakých prostorách se převážně zapojoval do hry Young proti Burnley; a jak závratnou porci alibismu na přihrávce vykázal Valencia za celý duel se Sunderlandem. Konkrétně Youngovu tristní aktivitu směrem dopředu (která dokonce slábla s přibývajícími minutami!) máte krásně zdokumentovanou také zde .

---

---

V kádru Manchesteru United v tuhle chvíli není nikdo, kdo by tomu zezadu velel. Po odchodu Vidiće s Ferdinandem, potažmo kapitána Evry, to muselo být jasné snad každému; s výjimkou toho papírově nejpovolanějšího - manažera van Gaala.

Nizozemský generál v rámci letního přestupového okna dovedl na Old Trafford vskutku kdekoho, jen ne lídra do defenzivních řad; a přece se rozhodl implementovat systém, který je tuze náročný zrovna jak na vzájemnou komunikaci, tak na improvizaci individualit.

"Problém nastává tehdy, když proti vám soupeř postaví jediného útočníka, kterého potom stráží tři hráči; nebo když je to jeden na jednoho, jakmile se dva stopeři na stranách vytáhnou," vysvětluje klíčové dilema spojené s tříobráncovými systémy někdejší výtečný bek londýnské Chelsea Graeme Le Saux, "pokud jste bystrým útočníkem, tak prostě jdete a stoupnete si k tomu nejzataženějšímu stoperovi."

Koneckonců, jak v jednom ze svých nedávných příspěvků vypíchl Jonathan Wilson, byl to zrovna nastupující trend formací s jediným hrotovým forvardem, co v posledních dekádách začalo na systémy 3-x-y vrhat negativní světlo. Pokud mužstvo neoplývalo nějakými těmi nadprůměrně inteligentními zadáky, podobná rozestavení se mohla šmahem stávat hrubě neefektivními, až kontraproduktivními - což jsme přesně viděli na příkladu Manchesteru United a speciálně Chrise Smallinga.

Na tomto screenshotu můžete vidět, jak Sunderland vzorově následoval Le Sauxův recept na úspěch. Všichni tři stopeři zaměstnáni vířivým pohybem stejného počtu útočníků, jeden hroťák vytažen až na samotný vrchol - a výsledkem této konkrétní situace byla pořádná tutovka, jíž předcházela dvojí jednoduchá, ale rychlá předávka.

Co se improvizace týče, také v tomhle odvětví měl Manchester nejen v průběhu klání se Sunderlandem významné rezervy. Zde se kupříkladu Phil Jones (nešťastně) vypořádává s vnitřním konfliktem, zda při brejku soupeře jakž takž držet zónu a obyčejně ustupovat, nebo přistoupit k nejbližšímu protivníkovi. Jak naznačuje červená šipka, Jones si vybral druhou variantu, a přetažený pas na vzadu nabíhajícího Wickhama znamená další velkou hrozbu. Pro vzorně komunikující zadní trojku by mělo jít o snadno řešitelnou situaci; místo toho tu máme další stoprocentní šanci pro SAFC.

Nedostatek jisté asertivity se přitom na herním projevu ManUtd (ale i loňské Aston Villy) neblaze promítal také směrem dopředu; v rozehrávce. Zde pro změnu ani omylem neplatí, že by Blackett se Smallingem nějakým způsobem suplovali distribuční práci Martinse Indiho a de Vrije ze světového šampionátu. Jones by se snad s přimhouřením oka k Vlaarovi přirovnat dal - na tom ale rozehrávka Nizozemska stála ze všech nejméně.

A Manchester United na Smallingovu či Blackettovu mizivou podnikavost vskutku viditelně trpěl. Konkrétně v duelu se Sunderlandem se Smalling sem tam odvážil vystoupit, ani jednou ale například nehledal kopačky Juana Maty jakožto papírově nejdůležitější spojky mezi útokem a obranou. Naproti tomu jestliže Sneijder plnil obdobnou roli pro Oranjes, v utkání s Kostarikou převzal třeba od Martinse Indiho celkem 23 přihrávek; a proti Mexiku šlo dokonce o nejčastější trasu přihrávek v nizozemském podání (15x).

Proti Burnley zase Robinu van Persiemu na úplný hrot nahrávali prakticky jen stopeři Blackett s Evansem, přitom si však můžete být setsakramentsky jisti, že tak ve většině případů nečinili pozemní cestou, nýbrž vzduchem. Mata se koneckonců s Rooneym a van Persiem jen stěží někdy dokázal spojit, což bylo z určité části dáno právě jeho soustavným přeskakováním v rozehrávce, které nemělo s vyžadovanou odvahou a dobrodružností stoperské trojice pranic společného.

Tohle budou mimochodem jedny z hlavních důvodů, proč se na Ostrovech systémy 3-x-y nikdy pořádně neuchytily. I kdyby snad známý stereotyp o "nakopávané" měl Angličanům křivdit, něco na něm zkrátka je - a pro takovou strojovost formace tohoto typu stvořeny opravdu nebyly.

---

---

Třetí nepsané pravidlo se již týká zejména druhého letos selhavšího konceptu s oporou ve třech stoperech. Tedy oporou - v případě QPR šlo právě o učiněné "harakiri ve jménu 3-5-2", které bylo zapříčiněno (vyjma všeobecně nízké kvality napříč defenzivními řadami celku) hlavně fatální nepohyblivostí zadní trojky.

Ono taky když vedle dvou veteránů Dunnea s Ferdinandem postavíte jednoho z těch pomalejších mladých stoperů (Caulkera), nemůžete se pak příliš divit, že se všichni do jednoho nestačí otáčet.

Přitom pokud si opět vybavíte nizozemskou praxi z Brazílie, Vlaarova schopnost rychle reagovat a svádět sprinterské souboje na libovolné vzdálenosti tam hrála docela dobře prim (a nejen tam, i v Aston Ville).

Že si tedy Redknapp s tak vytrvalým propagátorem systémů 3-x-y Glennem Hoddlem vůbec troufli na něco tak drzého, navíc zkombinovaného s permanentně vysokou obrannou linií, a neváhali to samé v bleděmodrém zopakovat i za týden - nad tím vážně zůstává rozum stát.

---

Samozřejmě, nic není pevně dáno a v nejbližších kolech docela klidně můžeme zažít jistou resuscitaci systémů 3-x-y. Situaci na Villa Parku momentálně (jak jinak) zkreslují marodní stopeři a také absence klíčového útočníka Bentekeho. Ten když loni dvakrát nastoupil v takovém speciifickém rozestavení, zaznamenal gól i asistenci, takže v případě birminghamského celku nelze vyloučit zhola nic.

Něco velmi podobného - zesynchronizovaná zranění Smallinga s Jonesem - potom zřejmě k přechodu na diamant dotlačilo rovněž Louise van Gaala, který jinak "velké systémové revoluci" do značné míry přizpůsobil letní nakupování. A Queens Park Rangers sbírají neuspokojivé výsledky i se čtyřmi obránci (ve skutečnosti jedinou výhru udělali ještě ve formaci 3-5-2), takže u nich taky stěží víte, na čem jste.

Snad jedině Hull si na cestě zpět k rozestavení se třemi stopery aktuálně nelze dost dobře představit, protože Diamé jeho nastavení posunul do docela odlišné dimenze, a momentálně se jako prior tygří priorita jeví být diamant s ním na vrcholu.

Tak jako tak nicméně posun v britském přístupu k tříobráncovým systémům v historickém kontextu bere dech a rozhodně se vyplatí tento fenomén dále sledovat.

Tím spíš, když za touto razantní proměnou stojí takřka výhradně progresivně smýšlející manažeři anglického, skotského či severoirského původu...